Keller bez cenzury: Sociolog Jan Keller píše na okraj 35. výročí 17. listopadu. Byl návrat kapitalismu smyslem změn?
V jednom ze svých článků k 35. výročí listopadových událostí jsem se ztotožnil s tezí Václava Klause, že lidé se v roce 1989 vyslovili pro kapitalismus, pro svobodu, západní zboží a možnost cestování. U čtenářů mého článku získal naopak mnoho bodů názor, že lidé u nás tehdy kapitalismus nechtěli. Na žádné z tehdejších demonstrací se totiž nepožadoval přechod ke kapitalismu, nepožadovala se malá ani velká privatizace, ba dokonce ani vstup do NATO.
Jedná se o otázku docela důležitou. Mimo jiné pro naši současnou levici. Pokud lidé kapitalismus vlastně nechtěli, proč ho dneska máme a proč je zrovna levice přitom v tak žalostném stavu? A byli by lidé dnes nakloněni tomu, aby se hledala k současnému stavu nějaká alternativa?
Ponechme stranou, že občané, kteří v listopadu 89 demonstrovali na Letné, neuvažovali v rovině systémových změn. Prostě je štvalo, že jsou zadrátované hranice, že západní zboží je jen v Tuzexu a že je nebezpečné prozradit na spoustu věcí svůj vlastní názor. Spouštěčem protestů se stala účelová dezinformace o zabití studenta Šmída. Ta elektrizovala mnoho z těch, kteří dosud pouze přihlíželi. Byla šířena i poté, co se ukázala jako vylhaná. Možná odtud pochází hrůza současného režimu z dezinformací. Mohou působit s historickou silou.
Vraťme se však k otázce kapitalismu. Pokud by se někdo zeptal lidí na Letenské pláni, zda si přejí restauraci kapitalismu, asi by byli rozpačití. Chtěli odchod Miroslava Štěpána, vadilo jim, že jsou u nás cizí vojáci (z dobrých důvodů nerozlišovali mezi Rusy a okupanty z Ukrajiny) a lezli jim na nervy režimní komentátoři v televizi a v tisku.
I ti, kteří by se vyslovili pro kapitalismus, měli by nejspíše na mysli vyspělý sociální stát skandinávského typu s vyšší životní úrovní a nemenším sociálním zajištěním, než jaké bylo u nás. Pokud kapitalismus, pak bez jeho negativních stránek. Asi by se vyslovili pro nějaký kapitalismus s lidskou tváří, aniž by šli do větších detailů.
Počátkem devadesátých let jsem po několik měsíců prováděl v jednom jihočeském městě pro francouzský badatelský tým vedený Alainem Tourainem sérii besed s městskými zastupiteli napříč politickým spektrem. Řeč byla i o tom, jak si představují naši budoucnost. Jejich představy se nijak nelišily od obrázku, který známe z románu Karla Poláčka „Bylo nás pět“. Lidé si pořídí vlastní dílny a malé krámky, což jim zajistí nezávislost a pro ostatní bude radost nakupovat. Když se jich kolegové z Francie ptali, jak se tito živnostníci vyrovnají s nástupem koncernů a řetězců supermarketů, kroutili nechápavě hlavou.
Z této mentality vycházela metoda kupónové privatizace. Ti, kdo nebudou mít dílnu ani krámek, stanou se drobnými akcionáři velkých firem a podniků. Západní investoři nám je zmodernizují, takže i drobný akcionář si přijde na své. Tato iluze byla přijata masově, o čemž svědčí účast v kupónové privatizaci.
Z těchto důvodů se domnívám, že lidé kapitalismus chtěli. Dokonce i ti, kterých se na to nikdo neptal. Představovali si ho jako svět, ve kterém nerozhodují užvanění politici, ale špičkoví odborníci. Jako svět, ve kterém má každý stejné příležitosti a těm, kteří jich nevyužijí, zůstává pouze konzum na úrovni západoněmeckých módních časopisů. Nezaměstnanosti se neobávali, protože měli osobní zkušenost, že práci měli vždycky. Bytové nouze se neobávali, protože k bydlení se může, jak rovněž věděli z vlastní zkušenosti, dostat prakticky každý.
Naše levice by se mohla zamyslet nad tím, proč lidé, kteří neuvěřili v utopii komunismu, tak snadno uvěřili v utopii tržního systému, jenž přináší prosperitu všem, kteří o to stojí. Uvěřili tomu právě v době, kdy na Západě už mnozí věděli, že společnost blahobytu pomalu končí. U nás se na této víře svezla celá generace úspěšných polistopadových politiků. Co přinese vystřízlivění, to zatím nikdo netuší.