Historik Jiří Malínský se v historickém seriálu věnuje reflexi osobnosti prezidenta Edvarda Beneše a kontinuitě dějin v kontextu současné české společnosti.
Kontexty druhého života druhého československého prezidenta
Benešův odkaz tak vlastně není uzavřen. Historie jeho vzmachu je a zůstává stále otevřeným projektem tvůrčího lidského úsilí nejen jedincova, ale i doby, v níž žil a tvořil. Je tedy živou, otevřenou strukturou. A s ní i odkaz těch, které vlny zapomnění postihly až zdrcujícím způsobem. Stojí-li hrob v Sezimově Ústí i dnes mnohým za zhlédnutí a zamyšlení, kdo si uvědomí a docení stejně převratný význam Dobrovského, Palackého, Jungmannův, Havlíčkův, Riegrův, ale i Purkyňův, generace Riegrova slovníku naučného, Sokola, Svatoboru, již plně hodnotově i vzdělanostně a odborně emancipované generace Ottova slovníku naučného, socialistického dělnického hnutí, ale i katolické moderny a v mnohém i všech tří naších exilů? Do pouště nepaměti – a tím i nebytí – se propadá jedinečná památka levých avantgard, „široký“ sociální stát, klíčící nejen na levici, ale i v díle prvorepublikového inovativního podnikatelství baťovské ražby nebo odkazu velkých úředníků velké republiky, jakými byli bezesporu Emil Hácha, Ferdinand Pantůček nebo Antonín Boháč. Tím méně jsme s to docenit i pozitivní přínos nevšedních osobností XIX. století typu Vojty Náprstka, Josefa Hlávky nebo Miroslava Tyrše a Elišky Krásnohorské. Plnokrevný obraz doby a vzestupného vývoje tak ztrácí jednu důležitou barvu za druhou. Paleta chudne a hyne; a s ní i obraz, který vytváří. Beneš a jeho dílo jsou ale bez tohoto podloží nepředstavitelné.
Jedinec zmůže mnohé, ale nikdy není s to zlomit povzbuzení nebo naopak tíhu poměrů a souvislostí, do nichž se narodil, za nichž žije a působí a v nichž se formují zadání, ze kterých (za kterých) se rodí jeho osobitý, nezaměnitelný dějinný vklad. Právě to má vůči jeho úsilí a rázu objektivní charakter.
Vzorce chování, tato tkáň laboratoře, kterou je také společenská skutečnost, v mnohém spolurozhodují během individuální socializace o kvalitě člověka a jeho života. Benešův příběh, nejen narativ, ale i vědecky ověřená skutečnost, je však v každém případě více. Není to totiž jen odkaz – je to i vícerezonanční inspirativní model, jehož závažnost je dána právě skutečností, že to nejpodstatnější se v životě kožlanského rodáka odehrálo nejen v opakovaně mezní situaci národní a státní české a československé existence (Slovensko a slovenská společnost se ještě dlouho a bolestně budou vyrovnávat s památkou muže, který pro ně tolik vykonal a který svůj život zasvětil osobitému pojetí česko–slovenské vzájemnosti, jež fašistické – v lepším případě fašizující – ĺuďáctví a po něm i stalinistický komunismus historicky znectilo jako jeho údajný čechoslovakismus), ale evropského lidstva vůbec.
Beneš je a zůstává – i v tom by také česká společnost měla mít jasno – spolutvůrcem a budovatelem evropské poválečné integrace. V tomto smyslu souzní nejen s Monnetem a Schumanem, ale i se svým přítelem Churchillem, de Gaullem, Brandtem. Pověstný bolestný povzdech Jana Masaryka, že Beneše je pro malý český národ tak trochu škoda, že, jsa příslušníkem většího etnika, by mohl vykonat mnohem více pro lidstvo jako celek, spoludokládá i F. X. Šalda, další Čech minimálně evropského rozhledu, pojímající Beneše důsledně jako muže a osobnost evropského formátu schopnou účinně řešit evropské problémy konce Šaldova života v druhé polovině třicátých let. V každém případě je jisté, že bez svého evropského rozměru je Benešův odkaz nutně chudoznělý, neúplný, kusý. (Pro každého, kdo by pochyboval o této zřejmé skutečnosti, postačí uvést počet překladů Benešova stěžejního díla Demokracie dnes a zítra i okolnosti a poměry, za nichž vznikalo – že bylo hlavním obsahem Benešových přednášek na Chicagské univerzitě, kde za pouhé tři měsíce svého působení se stačil stát ve svobodné volbě amerických studentů té doby pátým nejoblíbenějším pedagogem tohoto předního amerického vysokého učení.)
Pohled do budoucnosti
Teprve teď, po vyčerpání obsahu bezprostředního působení Benešova odkazu a snad dostatečném výčtu jeho bohatství a popisu tvůrčího jiskření, které neztratilo svůj jas ani dnes, více než sedmdesát let po Benešově smrti, je možné pokusit se o prognostickou recepci tohoto členitého osobnostního duchovního, ale i materiálního celku do české budoucnosti alespoň první poloviny XXI. století. Výčet chvalozpěvů je při této příležitosti pominutelný: Budovatelova osobnostní váha vynikne naopak v opačné projekci, potřísněna množstvím bláta, kalu a zplodin, kterými je čas od času zahrnována i dnes. Už skutečnost, že stále stojí tolika lidem osobitého mravního ratingu za tolik námahy, naznačuje, že tu musí být ve hře i něco víc než jen vychýlená lidská vášeň a nezvladatelná náruživost, neúmorná posedlost, úsilí tupit, ničit, pustošit pro se. Intuice, vědcův pomocník, pokud slouží, ale démon, vymkne-li se z jeho racionální kontroly a sebereflexe, je v mnohém živelnou silou. Kompasem, který nezřídka proti vůli svého původce neomylně ukazuje tam, kam a kde by si to nejméně přál. Typickým příkladem tohoto mimoděčného ctitelství je např. žlučovitá protibenešovská nenávist Wenzla Jaksche nebo významné části soudobých landsmanšaftů. Tento nesporný mimoděčný hold pamfletu a pomluvy čouhá jak sláma z bot ze stránek, které jsou svou motivací i bezprostředním pohledem tím nejméně přátelským z toho, co kdy bylo o Benešovi napsáno. I to je nepominutelný rozměr velkolepého díla a života muže, pro nějž optimismus a nezdolnost byly družkami, které ho zcela neopustily ani na konci jeho života v milovaném jihočeském sezimovoústeckém zátiší.
To, co kdy Beneše nejvýrazněji charakterizovalo, byl – již jsem o tom psal v úvodu tohoto eseje – výkonový princip. Nejenže ho dokonale ztělesnil a zosobnil, ale sám se v jeho znamení zrodil. Mezi askezí vrcholového sportovce a kázní výkonného umělce i úsilím tvůrčího jedince vědy a umění a tím, co zažíval ve své velké rodině Beneš (byl pozdním, naprosto nečekaným benjamínkem dvanáctihlavé fakticky dvougenerační rodiny) nejsou nepropustné bariéry. V tomto třpytu, v této symfonii barev souzní ještě víc: jako kdybychom chtěli prvorepublikovému ministru zahraničí dát za pravdu v jeho větě, že politika je proň i vědou, i uměním. Bez jedinců, kteří dokáží tato někdy okamžiková, jindy dlouhodobá prolnutí ztělesnit ve svém díle a úsilí, je každá společnost kteréhokoliv historického období chudozubá a bezbranná. Úsilí milionů v rozhodných momentech hatí lidé, kteří této role viditelně nedorostli ani tehdy, uplatníme-li v pohledu na jejich kvality i ten nejvstřícnější představitelný pohled.
Dějinná kontinuita
Žijeme-li v době, která je právě v tomto pohledu tak žalostná a skličující, musíme si uvědomit další průvodní okolnosti, spojené s recepcí a prognostickým rozměrem Benešova odkazu. Hutný, byť postavou sporý Kožlan nebyl tím, kdo klade základy. Naopak při budování pomyslné pyramidy národního a státního vzestupu stanul již v okamžiku svého zrození velmi vysoko. Stál totiž na spolehlivých základech vybudovaných předcházejícími generacemi českého národního obrození s bohatou reflexí staročeského národa a státu. Prozření i prozírání pro něj nebylo potřebou, ale samozřejmostí. Neinicioval; pokračoval a navazoval. Dnes takovou svého druhu spoluzakladatelskou osobnost, buditele naší doby, nevidíme ani tehdy, zapneme-li svítilnu našeho pátrání naplno; nezapomínejme: hledáme přitom za slunečního svitu v zenitu bílého dne.
Osmdesátá léta předminulého století byla svým způsobem i počátkem završování vývoje, zahájeného stále nedoceňovaným revolučním rokem 1848. Od okamžiků počátku vzkříšeného politického národa na proslulém shromáždění v dávno zbouraných novoměstských Svatováclavských lázních tehdy uplynulo takřka celé padesátiletí. Školská soustava, završená liberální vídeňskou legislativou šedesátých let předminulého XIX. století a uzákoněním českých (tj. v Čechách) autonomních (samosprávných) okresů, otevřela jedinečné kultivační prostředí, v němž našel – a nacházel – svou příležitost každý, kdo byl motivován už ne starovlastenecky, uslzeně, ale věcně, moderně, v mnohém současně. Nezakládal se jen z piedestalu odkazu Dobrovského nebo Palackého, ale i z mnohem pevněji zakotveného fundamentu rozličných škál odkazu předbělohorské české reformace a Mladé Evropy první poloviny předminulého století i Velké francouzské revoluce a osvícenství i věku evropských revolucí in toto (1789–1871).
V maximální míře se opíral o již připomenutý výkonový princip a interaktivně impulzy, vysílané praktickou sférou, v přetvořené podobě vracel. Učil a vedl – pochopitelně ne vždy stejně – k celostnému transdisciplinárnímu uvažování, myšlení, cítění i jednání v celospolečenských souvislostech; míra úspěšnosti, kterou bývali ti kteří jedinci nadáni při jeho osvojování, byla jedním z faktických kritérií kvality výkonového principu a důvodných nadějí na dosažení kýženého úspěchu. Jeho síla byla jen zdánlivě dána tím, na jak velkou míru odporu a rezistence ojediněle narážel; s tím spojená živelnost nesla s sebou totiž kvalitu, posouvající vpřed nejen jedince, ale i systém jako celek a s ním i společnost. Tato dynamická dlouhodobá zpětnovazebná charakteristika se projevovala (byla zprostředkovávána) mj. i vysokou společenskou autoritou pedagogů všech stupňů s jednoznačným vrcholem v první Československé republice. Popisované procesy tedy nebyly výsledkem předem předpokládaného záměru, ale objektivně vznikající charakteristikou dalekosáhle přesahující relativně úzkou – a současně v tomto ohledu klíčovou – sféru školského prostředí.
Kellerovské historické střední vrstvy, ale i vrstvy dělnické či rolnické tak disponovaly poměrně vysokou výchozí kvalitou, která se ještě násobila soustavným autokultivačním úsilím nejtvořivější a nejdělnější části společnosti – tedy jejích skutečných, nikoliv nominálních nebo jednorozměrově majetkově daných – elit (stereotyp zlatých českých rukou symbolizovaných Sekorovým Ferdou Mravencem či hrdiny čapkovských próz a dramat). Pestrá škála spolků, nepřehledná řada příležitostných publikací i periodik všeho druhu ústředních i krajinských a zaměření i cesty, podnikané v mládí napříč celou Evropou nejen příslušníky středních vrstev, ale i dělnictva a řemeslnictva (fenomén tovaryšství a učňovství, vandru) tvořily kvalitativně bohatě strukturovanou vrstvu středně kvalifikované pracovní síly malo- a středopodnikatelů, svobodných povolání, mistrů, vedoucích továrních provozů, středních vedoucích úředníků apod., z níž vyrůstala tvořivá vědecká, umělecká i politická špičková kvalita. Živelnost vznikání této nedoceňované členitě rozmanité struktury na přelomu minulého a předminulého století byla zdrojem spontánně se utvářejících a působících kreativních jedinců, kteří byli přirozeným zázemím reformních úsilí nejrůznějšího druhu a směru. Tedy i smělého záměru Masarykovy akce, odvážné myšlenky státnosti první Československé republiky, ale i houževnatého rekonstrukčního úsilí benešovského druhého odboje. Nezapomínejme: byla to generace Otova slovníku naučného, která byla odborným zázemím Masarykovy – i Benešovy – akce. Také to byl výkonový princip industriální společnosti. Může vyvolávat úsměv, nemůže být ale v žádném případě pominut.
Předchozí díly: