Politolog Petr Drulák komentuje projev amerického viceprezidenta, který otřásl současným evropským establishmentem.
Po facce, kterou v Bruselu dostali evropští představitelé od amerického ministra obrany, následovala v Mnichově rána pěstí od Trumpova viceprezidenta. Ministr Hegseth jim suše oznámil, že USA už s Ukrajinou nechtějí mít nic společného a je na Evropanech, aby se postarali o další vojáky a peníze. Viceprezident J. D. Vance šel dál. Dal najevo, že USA už nechtějí mít nic společného ani se stávající evropskou reprezentací. Její útoky na svobodu a demokracii označil za hlavní evropskou hrozbu.
Na mnichovské konferenci se každý rok setkává euroatlantická bezpečnostní elita a její hosté, aby debatovali o základních otázkách evropské bezpečnosti. Průběh bývá ritualizovaný a nudný. Ale čas od času někdo zčeří vody. Před dvaceti lety zněla Mnichovem věta německého ministra zahraničí Fischera: „Nepřesvědčil jste mne“. Odmítal argumenty amerického ministra obrany Rumsfelda pro útok na Irák. Německá levice tehdy hájila mír a Evropané dodnes vzpomínají, jak se tehdy uměli pochlapit.
O několik let později zde pronáší ruský prezident Putin tvrdý projev, v němž varuje NATO před popíráním základních ruských zájmů. Američané jen pokrčí rameny a aby si Putin moc nevyskakoval, tak o několik měsíců později otevřou NATO Gruzii a Ukrajině. Putin tehdy nejspíše pochopil, že dokud neukáže sílu, nebudou ho brát na Západě vážně.
Do kategorie mimořádných projevů se nepochybně zařadí i Vanceovo vystoupení. Co si z něho Evropa nakonec vezme, ještě uvidíme. Bezprostřední reakce publika byla mrazivá, většina v sále mu odmítla zatleskat. Od Vance se distancovali jak představitelé dosluhující koalice, tak i předseda hlavní opoziční strany CDU a nejspíše budoucí kancléř Friedrich Merz. Naopak s nadšením reagovala šéfka ostrakizované AfD Alice Weidelová.
Lidé shromáždění v konferenčním sále skutečně neměli jediný důvodu Vanceovi tleskat. Jak už je v Mnichově a jinde poslední dobou zvykem, na podobné akce se zvou jen lidé z jedné strany. Letos na to dohlíží z pozice předsedy bývalý poradce Angely Merkelové a velvyslanec u OSN Christopher Heusgen. I konferenční nepřítomnost druhé strany byla jednou z věcí, které Vance kritizoval.
Ale to byl jen detail. Vance především odmítl základní politické nastavení stávající evropské elity. Ostře odsoudil zrušení rumunských voleb i ostrakizaci německé AfD. Kritizoval omezování svobody projevu ve Velké Británii, Německu a Švédsku. Varoval před masovou migrací. Přítomné vyzýval, aby se voličů přestali bát a začali je respektovat.
Rovněž sebekriticky připomněl, že v minulých čtyřech letech přicházely útoky proti svobodě a demokracii často z jeho vlastní země. Teď už tomu má být jinak: „město má nového šerifa“. Přítomné Evropany, kteří skrytě či otevřeně fandili Bidenovi a Harrisové, varoval, že pokud nerespektují svobodu a demokracii, tak se s Washingtonem nemají, o čem bavit:
„Pokud utíkáte ve strachu před vlastními voliči, Amerika pro vás nemůže nic udělat. Stejně tak není nic, co byste mohli udělat pro americký lid, který mě zvolil a zvolil prezidenta Trumpa.“
Skvělá vize. Ale Američané takto principiálně neuvažují a ze všech nejméně prezident Trump. Pokud budou mít ve Washingtonu dojem, že se jim Evropa k něčemu hodí, nebudou řešit její svobodu a demokracii. Zatím bude bohatě stačit, pokud Vance dokáže přesvědčit americký hluboký stát s jeho globálními chapadly, aby v duchu jeho projevu přestal evropské svobodě a demokracii škodit.
Šokovaným Evropanům, kteří skutečně věří v demokracii, lze doporučit dvojí. Měli by si vzpomenout, že podstatou demokracie je svobodně vyjádřená vůle většiny, nikoliv veřejné instituce nezávislé na této většině. Západní obránci demokracie v posledních desetiletích vyhlašují boj populismu, aby ochránili základní instituce státu před společenskou většinou. Vance jim připomíná, že demokracii takovouto obranou popírají.
Také by se měli zamyslet, jak moc chtějí být závislí na USA. Vance říká správné věci, ale činí tak s příznačnou americkou arogancí, v tom si Američané, demokrati i republikáni, nemohou pomoci. Stávající evropská elita si za své předchozí lokajství k Bidenově administrativě nic jiného nezaslouží. Ale ta nastupující by si mohla říci, že už konečně půjde svou cestou. S washingtonskými šerify bude jednat s respektem, ale pokud bude třeba, připomene jim, že jejich distrikt končí Atlantikem.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!