Adam Votruba míní, že Trumpova politika vůči Ukrajině a Rusku je sice cynická, sotva ale iracionální.
Přímé jednání Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem vyvolalo u části evropské veřejnosti obavy. Někteří deklarovanou ochotu dohodnout se s Ruskem přirovnávají k mnichovské zradě. Nový americký postoj charakterizují především dvě okolnosti: 1) Donald Trump ve svém prohlášení vyloučil vstup Ukrajiny do NATO. 2) Americký ministr zahraničí Pete Hegseth prohlásil, že osvobození celého ukrajinského území v hranicích z roku 2014 je nerealistický cíl.
Je překvapivé, že Spojené státy zaujaly navenek poměrně slabou vyjednávací pozici. Logičtější by se zdálo vystoupit s maximalistickými požadavky, z nichž by pak bylo možné při jednání ustoupit. Poznámka odkazující na hranice z roku 2014 sice nevylučuje, že američtí představitelé mohou při jednání hájit navrácení ukrajinských území okupovaných po roce 2022, ale k ničemu takovému je jejich prohlášení nezavazuje.
Pokud by mezinárodní mírový plán zahrnoval odstoupení větší části okupovaných území Rusku, jakož i závazek, že Ukrajina nevstoupí do NATO, znamenalo by to jednoznačné vítězství Ruska. Za úspěch Ukrajiny lze považovat situaci, v níž by Ukrajina obhájila alespoň jeden ze svých cílů – vstup do NATO za cenu územních ztrát, nebo obnovu svrchovanosti nad celým územím při zachování neutrality.
Pozornost vyvolaly Trumpovy úvahy ohledně odškodnění Spojených států za náklady spojené s konfliktem na Ukrajině. Zjednodušeně řečeno: Donald Trump očekává, že od Ukrajiny dostane suroviny v hodnotě převyšující americkou pomoc jejímu válečnému úsilí. Zdá se, že další finanční kompenzace chce získat i od Evropské unie. V podstatě jde o kupecké počty: Úspěchem USA bude, pokud bude ukrajinský konflikt představovat finanční zisk, a ne ztrátu.
Na adresu Trumpa zazněly znovu obvyklé argumenty těch, kdo se Ruska obávají: Rusko se nezastaví, ústupky ho povzbudí, Trumpův appeasement selže a Trump bude mít válku s Ruskem, protože Putin se na válku proti NATO dlouhodobě chystá.
Myslím se, že intelektuální spor o to, zda bude Rusko expanzivně postupovat dále nebo ne, je falešný. Obě protikladné pozice ignorují některá fakta. Závažnějším problémem je, že násilné přepsání hranic, může povzbudit některé další státy k agresivnímu jednání a změnit tak celkovou povahu mezinárodní politiky.
Představa Putina jako nového Hitlera, který se chystá rozpoutat válku proti NATO a dobýt přinejmenším celou východní Evropu, má jednu podstatnou vadu. Pokud by Putin měl takto megalomanské plány, pak by se na rozdíl od Hitlera povážlivě flákal. Adolf Hitler rozpoutal světovou válku šest let po svém nástupu, Vladimir Putin se dostal do nejvyšší funkce před čtvrt stoletím a ještě se do ničeho takového nepustil. Proč?
Rusko má jistě imperiální ambice, ale historicky ověřená zkušenost je, že úspěšné rozšiřování moci některého státu musí být pozvolné – je to proces na generace, na staletí. Vůdci usilující o rychlé vybudování velké říše jsou historickou anomálií. Putin k nim rozhodně nepatří.
Riziko spočívá spíše v tom, že konfliktem na Ukrajině se naplňuje eroze poválečného mezinárodního řádu. Jako možný scénář se nabízí situace, kdy USA dojednají mír na Ukrajině za cenu relativně velkých ústupků, ale získají tajný souhlas Ruska s anexí Grónska nebo s bližším připoutáním Kanady.
Z hlediska Spojených států by měl takový krok svou racionalitu. Bylo by to přiznání toho, že unipolární svět z 90. let je mrtev. Amerika už nemá sílu prosadit svou vůli kdekoliv na světě. O to důležitější je posílit přímou kontrolu v hlavní oblasti zájmů. Nebylo by to nic jiného než návrat k velmocenské politice 19. století. Velmoci se navzájem žárlivě střeží a své případné spory řeší na úkor menších států.
Dejme tomu, že by Rusko získalo část Ukrajiny a dosáhlo mezinárodního uznání nových hranic. Jak si v pozici Spojených států zachovat tvář a respekt? Nejjednodušší je dobýt území na někom slabším, aby tak byla zachována mocenská rovnováha.
Myslím, že naděje, které si někteří intelektuálové spojují s přechodem na multipolární svět, se mohou ukázat velmi snadno jako liché. Pro menší státy to vůbec nemusí být lepší.
Co je na diskuzi kolem Ukrajiny zvláštní, je jistá pohrdavá averze vůči prezidentovi Volodomyru Zelenskému. Tu občas projevují lidé, kteří se dle vlastních slov staví na stranu míru. Jako by se z psychologických důvodů obracela naštvanost přihlížejících proti oběti, nikoliv proti agresorovi. Zelenskyj musí velmi obtížně lavírovat a nezdá se přitom, že by to dělal špatně. Ukrajina se navíc brání úspěšněji, než mnozí očekávali. Má šanci vynutit si ze strany Ruska určitý respekt i v případě, že bude poražena. Velmoci konec konců musí kalkulovat s tím, jestli je slabší stát ochoten bránit svou nezávislost. Tváří v tvář této skutečnosti nezřídka přistupují ke kompromisům (viz např. osud Finska po 2. světové válce).
V tuto chvíli je situace příliš chaotická na to, aby mělo smysl odhadovat další vývoj. Není ani jednoznačné, jaký je pravdivý dosavadní příběh kolem Ukrajiny. Přesto bychom se mohli pokusit o krátké shrnutí:
Spojené státy si byly vědomy, že snaha přijmout Ukrajinu do NATO může přerůst v ozbrojený konflikt. Byla si toho vědoma i Ukrajina. USA s největší pravděpodobností kalkulovaly s tím, že zavlečení Ruska do náročného konfliktu ruský režim zásadně oslabí. Když původní odhad nevyšel, přichází Trump s náhradním řešením: „Dostaneme zpátky peníze, které jsme do Ukrajiny vrazili a dostaneme je z Ukrajinců.“ Nevadí, že to byli ukrajinští občané, kdo pokládal životy i za americké zájmy. Nyní za tuto válku mají Američanům ještě zaplatit polovinou svého surovinového bohatství. Je to cynické, sotva však iracionální.
Je možné položit otázku: Nebylo by nakonec lepší, kdyby v USA vyhrál demokratický kandidát? Liberální média jsou o tom pochopitelně přesvědčena. Pokud by se realizovaly ty nejhorší scénáře, nejen odevzdání východních ukrajinských území, ale třeba i anexe Grónska Spojenými státy, pak se bude možná zpětně zdát, že předcházející liberální svět byl lepší.
Jenomže unipolární svět je neudržitelný a Spojené státy se tomu musí přizpůsobit. Pokračování liberální politiky by jenom oddálilo náraz do zdi. USA nemají tu relativní sílu a přitažlivost, jakou měly před 35 lety. Dobré řešení ukrajinského konfliktu neexistuje, protože cokoliv menšího než obnova Ukrajiny v hranicích z roku 2014 bude vnímáno jako porážka Západu. A nic takového nemůže žádná americká vláda zajistit.
Západní neoliberální konsenzus se vyčerpal. V posledních zhruba deseti letech se vybíjel už jen v ponižování občanů, které se snažil disciplinovat obviňováním z dědičných hříchů rasismu, xenofobie, homofobie atd. Žít ve světě, kde elity mají potřebu nižší třídy permanentně morálně ponižovat, je ubíjející. Není proto divu, že tolik lidí přijalo Trumpovo vítězství s pocitem ulehčení. Není pravděpodobné, že svět bude nyní méně konfliktní a více bezpečný. Zdá se nicméně, že americká společnost se nutně potřebovala pohnout, aby se její zaseklá kola mohla začít otáčet. Výsledek odpovídá tomu, že racionální debata o problémech západního světa byla v posledních letech zablokována.