Politolog Petr Drulák se věnuje politickému vývoji ve Francii, kterou charakterizuje politický nihilismus.
Pařížský summit evropských velmocí a dalších vybraných států skončil podle očekávání bezvýsledně. Macron neprosadil návrh na vyslání evropských vojáků na Ukrajinu. Poláci, kteří jsou ukrajinskému bojišti nejblíže, se s nástupem Trumpa vracejí do reality a jakékoliv zapojení bez USA vylučují. Nevidí jediný důvod, proč by se měli nechat od Rusů masakrovat. Namísto toho se zasazují o poválečnou obnovu země. Z Varšavy po letech zní k Ukrajině opět něco, co se blíží zdravému rozumu. Kam se ale poděl zdravý rozum Francie?
Může to souviset s úpadkem, který se poslední léta prohlubuje ve francouzské politice i společnosti. Francouzský demograf a antropolog Emmanuel Todd mluví o nihilismu, který potápí politický Západ. Ve své poslední knize (La défaite de l’Occident) se soustředí na USA a Velkou Británii, ale k zakladatelským centrům Západu dnes zachváceným nihilismem se samozřejmě řadí i Francie. Téměř každý den se v ní setkáváme s normativní dezorientací, popíráním reality, zvůlí mocných a dalšími znepokojivými projevy nihilismu.
Posledním příkladem je Macronova nominace Richarda Ferranda do čela Ústavní rady tedy francouzského ekvivalentu ústavního soudu. To, že se Ferrand právu od promoce nijak nevěnoval, žádný velký problém ve Francii nepředstavuje. Do nejvyššího soudního orgánu jsou ve Francii jmenováni převážně politici a vysocí úředníci, soudci či právní znalci bývají v menšině. Koneckonců odcházející předseda Laurent Fabius také strávil většinu svého života v politice.
Ale zatímco Fabius byl výrazným politikem, zastávajícím nejvyšší funkce (premiéra či ministra zahraničí), Ferrand je druhořadou a navíc kontroverzní figurou. Tento bretaňský regionální politik nabral vítr do plachet, když se připojil k Emmanuelu Macronovi. Od jeho zvolení vystřídal řadu funkcí, včetně předsedy parlamentu, v nichž kromě loajality ke svému ochránci nic dalšího neprokázal. Když přišel i o poslanecký mandát, zůstalo mu jen předsednictví výkonného výboru Macronovy strany Renaissance, loni byla tato funkce zrušena.
Především však byl pět let vyšetřován kvůli machinacím kolem bretaňské kampeličky, dokud nebyl promlčen čin, z něhož byl podezřelý. Vyslat do čela nejvyššího soudního orgánu osobu s podobným pozadím je moc i na Francii. Pokud by se něco takového stalo ve střední Evropě, v Bruselu by jistě bili na poplach za záchranu právního státu.
Vzhledem k tomu, že Macron nemá v parlamentu většinu, je pod Ferrandovou nominací podepsána i opozice. Konkrétně poslanci Národního sdružení Marine Le Penové svojí absencí nechali Ferranda projít. Proč si lepenisté nechali ujít příležitost ponížit Macrona a postavit se do nečekané role obránců právního státu? O nedopatření nešlo. Spekuluje se o dohodě v souvislosti se soudním procesem, který dnes francouzská justice proti Le Penové vede a v němž ji hrozí diskvalifikace z příštích prezidentských voleb. Pokud soudy vytrvají ve svém úsilí o její politickou likvidaci, může nakonec rozhodovat Ústavní rada. Proč si nenaklonit jejího předsedu? Co by však taková dohoda vypovídala o stavu francouzských institucí?
A pak je tu druhá část opozice, ta levicová vedená Jean-Lucem Mélenchonem. Ferranda sice odmítla, ale její problém je jinde: v podpoře migraci, odkopnutí tradičních levicových voličů a podbízení se migrantům. Mélenchonova radikalita se v tomto ohledu stupňuje. Otevřeně označuje tradiční bílé obyvatelstvo za jeden z hlavních problémů země a s nadějí vyhlíží, že Francie se obnoví kreolizací tedy přílivem africké a arabské krve.
Dokonce se přihlásil k pojmu „velká výměna“, kterým radikální konzervativci označují proces nahrazování bílého obyvatelstva lidmi z Blízkého východu a Afriky. Levice dlouhá léta velkou výměnu popírá a jakoukoliv zmínku o ní odsuzuje jako výraz konspirací a rasismu. Mélenchon nedávno velkou výměnu ocenil jako naději pro budoucnost země, která bude čím dál tím méně bílá. Zatímco rasismus bílých je trestně stíhán, protibílý rasismus se těší veřejnému respektu.
O nastavení kulturních elit země svědčí intenzivně propagovaný film veřejnoprávní televize Bénie soit Sixtine (Sixtina budiž požehnána), který má pojednávat o aktuálním společenském tématu. Nezabývá se úpadkem střední třídy, nezvladatelnou situací na předměstích, radikálním islámem, vylidňováním venkova či hroucením veřejných škol. Film vypráví o mladé vdově, která se vysvobozuje z osidel katolické sekty. Katolický fundamentalismus dnes skutečně otřásá Francií!
Progresivisté takto reagují na islámský fundamentalismus. Nemohou ho neodmítnout, ale neumí to udělat přímo, aby se podle svých vlastních kritérií nestali islamofoby či rasisty. Odsoudí proto náboženský fundamentalismus jako takový. Pokud mají uvést příklad, vystřelí na ideologicky bezpečný terč – vlastní katolickou tradici.
K atmosféře konce režimu patří i závažná podezření o zkaženosti mocných. Často se jedná o konspirační příběhy, které postrádají faktickou oporu, jindy o odhalení, která mohou otřást systémem. Několik aktivistů přišlo před více než třemi lety se spekulací, že Macronova manželka Brigitte je transka. Měla se narodit jako muž, který je podle matriky Brigittiným bratrem. Tento na první pohled naprosto šílený příběh žije z neobvyklosti prvního páru, který podle oficiální verze začíná vztahem středoškoláka s o čtvrt století starší učitelkou.
Výbušnost spočívá v tom, že zásadním způsobem zpochybňuje identitu nejen první dámy, ale i samotného prezidenta. Proto zaráží podivná reakce prvního páru. Proč podezření nesmetli se stolu několika fotografiemi Brigitte a jejího bratra? Proč nepodali žalobu proti pomlouvačům? Podal ji pouze jeden z jejích příbuzných ve vedlejší věci. Bránil se vůči roli, kterou mu autoři příběhu přidělili, a soud mu dal za pravdu. Identitou první dámy se nezabýval. Otázky rovněž budí podivná sebevražda měsíc před prezidentskými volbami jedné z aktivistek, která podezření šířila.
Příběh získal novou dimenzi, když se ho loni ujala vlivná konzervativní americká komentátorka Candace Owensová. O jeho pravdivosti je skálopevně přesvědčena a na svých stránkách nabízí několikadílný dokument, v němž vysvětluje proč. I když Owensová nabízí řadu silných argumentů, dost toho zůstává nevysvětleno a je pravděpodobné, že se komentátorka mýlí. Ani média kritická k Macronovi ani nikdo z parlamentní opozice se věci nevěnuje. Nicméně způsob, jakým reaguje první pár, pochyby vydatně živí.
Nihilismus, do něhož se Francie a celý Západ propadají, se projevuje narušením vztahu k realitě. Euroatlantické elity vytrvale lžou; o přínosech migrace a covidového očkování, o možnostech řídit globální klima, o válce na Ukrajině, o obranně demokracie před populisty. Své lži chrání stíháním stoupenců alternativy; obránců reality i beznadějných konspirátorů. Dostáváme se tím do situace, kdy vše může být dovoleno ale i zakázáno, kdy lze věřit všemu i ničemu. Ferrand, Mélenchon, Macronová jsou tragickými figurkami období konce jedné epochy, na lidech jako Macron pak závisí, jak moc násilný tento konec bude.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!