Antropolog Ivo Budil píše o vztahu postkapitalismu a krize současná levice, a to v souvislosti s proměnlivým politickým a sociálním významem práce.
Francouzský existencialistický filozof Jean-Paul Sartre uvedl, že od sedmnáctého do dvacátého století existovala tři velká století, reprezentovaná jmény významných myslitelů. Proběhla Descartova a Lockova epocha, Kantovo a Hegelovo období a posléze nastala Marxova éra. Tyto tři filozofie tvořily jedna po druhé živnou půdu všech osobitých myšlenek a horizont veškeré kultury. Každá ze zmíněných filozofií byla ve své době nepřekonatelná, dokud dějinné údobí, jehož je výrazem, nebylo překročeno. Jean-Paul Sartre zdůraznil, že „protimarxistické“ argumenty nejsou nic jiného než zdánlivé omlazení předmarxistických idejí a že domnělé „vyvrácení“ marxismu je v horším případě pouhým návratem k předmarxistickému myšlení, v lepším případě jen znovu objevením způsobu myšlení, jenž je obsažen ve zmíněné filozofii pokládané za překonanou. Pokud jde o „revizionismus“, pak je buď otřepaným truismem, nebo absurditou: „Není totiž důvodu znovu přizpůsobovat živoucí filozofii světovému dění, protože taková filozofie se adaptuje sama od sebe tisícerými specifickými podněty a výzkumy, neboť je co nejúžeji spjata se společenským pohybem.“[1]
Nemusíme souhlasit se Sartrovou argumentací pocházející z šedesátých let dvacátého století, kdy se pokoušel smířit marxismus a existencialismus, nicméně se nabízí určitá analogie s kapitalismem. Zmíněný socioekonomický systém se proteovsky mění a přizpůsobuje historickým okolnostem, v nichž se nachází. Na sklonku osmnáctého století se zrodil v Anglii průmyslový kapitalismus, jenž je až doposud nejefektivnějším způsobem využívání přírodních a lidských zdrojů v dějinách. Tehdy se zároveň projevila neosobní nelidskost a brutalita, s níž se choval vůči vnitřnímu proletariátu v metropolích a vnějšímu proletariátu v závislých zámořských državách. Moderní kapitalismus nám toho prozradil příliš mnoho o lidské povaze. Jeho praktiky vyvolaly morální pohoršení a touhu po nápravě při zachování produktivních sil a výdobytků modernity. Pokusy o překonání či odstranění moderního kapitalismu však skončily jako selhávající utopické projekty, které byly v rozporu s lidskou přirozeností a sklony, nebo jako různé varianty státního kapitalismu přidávající k vykořisťování širokých vrstev neefektivnost a zkostnatělost. Kapitalismus je v „sartrovském“ pojetí v dané historické chvíli nepřekročitelným horizontem naší materiální proměny hmotného světa a zabezpečení subsistence pro přežití našeho druhu. Slabost současné levice na tomto stavu nic nemění.
Michael Hardt a Antonio Negri v knize Impérium z roku 2000 usoudili, že revoluční proletariát v úloze svržení kapitalismu nahradí trans-humánní post-lidstvo umožňující svobodnou volbu genderu, vzezření a individuální racionality a zahrnující mutanty, kyborgy či klony.[2] Tuto „revoluční“ vizi můžeme pokládat za výraz zoufalství a rezignace levicových intelektuálů, kteří ztratili kontakt s pracující třídou a hledají její náhradu ve virtuální realitě nebo psychedelických zážitcích.
O postkapitalismu se obšírněji rozepsali Nick Srnicek a Alex Williams v pojednání Vynalézání budoucnosti: Postkapitalismus a svět bez práce (2020). Oba myslitelé se odvolávají na výrok známého spisovatele science-fiction Arthura C. Clarka, že „cílem budoucnosti je plná nezaměstnanost“.[3] To není dystopie, ale naopak žádoucí cíl, který Nick Srnicek a Alex Williams spojují s plně automatizovanou ekonomikou, jež osvobodí lidstvo od úmorné práce a současně bude produkovat rostoucí množství bohatství. Levice by měla entuziasticky zaštítit zmíněný projekt, „který si osvojuje stávající kapitalistickou tendenci a snaží se ji posunout za přijatelné parametry kapitalistických společenských vztahů“.[4] Autoři připomínají, že již Karel Marx označil zkrácení pracovního týdne za základní předpoklad dosažení „říše svobody“.[5] Nick Srnicek a Alex Williams oprávněně pokládají neoliberalismus za příčinu znepokojivého úpadku současné západní společnosti. Neproblematizují však jeho negativní průvodní jevy zahrnující například skutečnost, že „po celé Severní Americe a západní Evropě je nyní trh práce charakteristický převahou pracovníků v manuálních zaměstnáních ve službách s nízkou kvalifikací a nízkou mzdou …, jež doprovází menší počet pracovníků ve vysoce kvalifikovaných, dobře placených a nerutinních kognitivních zaměstnáních … produktivita se nezvýšila na takovou úroveň, jak by se při revoluci v automatizaci očekávalo … Ve skutečnosti však došlo v posledních deseti letech ke značnému globálnímu zpomalení růstu produktivity, zejména v období po krizi“.[6]
Výše uvedené trendy mají konkrétní ekonomické důvody spočívající v historické převaze finančního a spekulativního kapitálu nad kapitálem produktivním. Těmito zákonitostmi se však Nick Srnicek a Alex Williams nezabývají, protože pro ně naopak zmíněný neoliberální vývoj otevírá cestu k „právu na lenošení“ a nepodmíněnému základnímu příjmu. Těchto „vymožeností“ lze dosáhnout pouze tehdy, jestliže levice ustane s oslavou práce a dělnické třídy a bude bojovat proti ústřední roli práce v současných životech a za potlačení etiky práce.[7] Autoři dodávají, že hegemonie post-práce by vytvořila masovou volební sílu, která by měla užitek z jejího pokračování.[8] Člověku se mimoděk vybaví masy bezprizorného římského lidu, jenž patriciové udržovali prostřednictvím chleba a her v pasivní poslušnosti a podřízenosti.
Jedním z nejdůležitějších étosů moderní levice bylo vědomí, že produktivní práce spjatá s osvobozením a povznesením člověka nemusí být motivována výlučně soukromým ziskem, jak tvrdila liberální pravice, ale altruismem a odpovědností vůči místnímu společenství a lidstvu. Levice, která toto krédo opustí, již není levicí, ale stává se ideologickým derivátem neoliberalismu. Jak prohlásil v jedné Chestertonově povídce detektiv-amatér Otec Brown, „kdyby se Bůh choval takto, nazýval bych ho jinak“. Není proto divu, že finanční oligarchové a kapitáni kapitalismu mohou (zatím) v klidu spát.
Poznámky:
[1] Sartre 1966, 10.
[2] Hardt a Negri 2000, 215–218.
[3] Srnicek a Williams 2020, 115.
[4] Srnicek a Williams 2020, 117.
[5] Srnicek a Williams 2020, 123.
[6] Srnicek a Williams 2020, 118-119.
[7] Srnicek a Williams 2020, 126-135.
[8] Srnicek a Williams 2020, 136.
Literatura:
Hardt, Michael a Antonio Negri (2000): Empire. Cambridge: Harvard University Press.
Sartre, Jean-Paul (1966): Marxismus a existencialismus. Praha: Nakladatelství Svoboda.
Srnicek, Nick a Alex Williams (2020): Vynalézání budoucnosti: Postkapitalismus a svět bez práce. Praha: Masarykova demokratická akademie.