Politolog Petr Drulák píše ve svém komentáři o tom, jak a proč se během pátečního summitu v Bílém době střetly ukrajinská arogance a americké pohrdání.
Páteční návštěva ukrajinského prezidenta Zelenského v Bílém domě nedopadla dobře ani pro něho ani pro jeho hostitele. Namísto očekávaného podpisu smlouvy, která by potvrdila americký zájem o Ukrajinu a výměnou poskytla americkým firmám privilegovaný přístup k ukrajinským nerostným zdrojům, se Zelenskyj před kamerami pohádal s prezidentem Trumpem a viceprezidentem Vancem. Trump ho následně vyhodil s tím, že se nemá vracet, dokud nebude připraven podpořit mír. Jedná se patrně o přelomovou událost, která nás může přiblížit míru.
Schůzka byla od počátku zatížena nereálnými ukrajinskými očekáváními. Zelenskyj neopustil představu, že jakákoliv dohoda s Ruskem se nemůže obejít bez americké bezpečnostní záruky Ukrajině, až už v rámci NATO či bilaterálně. Navzdory četným vyjádřením Trumpovy administrativy, která záruku jasně vylučuje. Ale Američané mohli po jednáních o ekonomické dohodě získat dojem, že Zelenskyj vzal jejich základní postoj na vědomí. Cesta Zelenského do Washingtonu za podpisem dohody se dala vnímat jako výraz jeho souhlasu.
Napětí bylo zřejmé od samotného počátku schůzky, jak ji zachytily kamery. Zatímco Trump se chválil jako mírotvorce, zdůrazňoval nutnost kompromisu a dával najevo spokojenost s vyjednáváním s Putinem, Zelenskyj mu podstrkoval fotky ukrajinských obětí, o Putinovi mluvil jako o zabijáku a teroristovi a vylučoval jakékoli teritoriální ústupky Rusku. Ačkoliv bylo zřejmé, že ukrajinský host svými slovy popírá vše, oč americký hostitel usiluje, Trump na sobě nedával znát žádné emoce.
Napětí propuká do konfliktu v okamžiku, když Zelenskyj dává otázku Vancovi. Situaci eskaluje trojím způsobem: formou, oslovením i obsahem. Volí nevhodnou formu: setkání má formu tiskovky, na němž představitelé odpovídají na dotazy novinářů, ale nekladou si navzájem přímé dotazy. Zelenskyj tuto roli nerespektuje a položí Vancovi dotaz, který je nejen přímý ale i konfrontační. Navíc ho ještě osloví familiárním „JD“. To by bylo možné po vzájemné dohodě v přátelském rozhovoru. Nicméně je to nevhodné v situaci, kdy se lídři neoslovují křestními jmény. Trump mluví o své hostu jako o „prezidentovi Zelenském“ a Vance ho oslovuje „pane prezidente“. To vše na pozadí nevyslyšeného amerického očekávání, že Zelenskyj změní styl a do Bílého domu přijde v obleku.
A pak je tu obsah. Zelenskyj dává najevo, že nemá smysl se s Putinem na ničem dohadovat, neboť Putin dohody nedodržuje. Přitom lže, že v roce 2019 se s Putinem dohodl na výměně zajatců a nic z toho nebylo. Nejenže k dohodnuté výměně skutečně došlo, ale tím, kdo měl problémy s dodržováním závazků dohodnutých v minském či normandském formátu byla spíše Ukrajina než Rusko. Koneckonců sám Zelenskyj se od těchto formátů ještě před invazí distancoval a začal tvrdit, že s ruskými teroristy se nebude bavit.
Finální chybu Zelenskyj udělá, když Vancovi skáče do řeči. Viceprezident ho upozorní, že mu chybí respekt, že ničí svoji zemi a že nahání mladé lidi na frontu. Když Zelenskyj opáčí, že na Ukrajině ani nebyl, Vance mu řekne, že propagandistické výlety ho nezajímají. Nakonec se do jejich přestřelky vloží i Trump. Také hosta upozorní na jeho nevhodné chování, na nevděčnost vůči zemi, která mu pomáhá, a na to, že nemá v ruce nic, s čím by mohl hrát. Zelenského odsekávání, poučování a přirovnávání Trumpových výroků k Putinově propagandě vede ke konečné roztržce. Po nepovedené schůzce Trump novinářům vysvětlil, že jeho cílem není posílit Zelenského režim ve válce, nýbrž dospět k míru, na což ukrajinský prezident zatím není připraven.
Stoupenci Zelenského v západních médiích soudí, že Trump Zelenského vlákal do pasti, aby ho mohl veřejně ponížit. Nasvědčoval by tomu sál plný novinářů a americká diplomatická přesilovka: Trumpa neobvykle doprovázel viceprezident Vance. Přesto past není pravděpodobné vysvětlení. Trump stál o podpis ekonomické dohody s Ukrajinou, která v pátek padla pod stůl. Naopak nestál o setkání se Zelenským, které si podle všeho vynutili Ukrajinci. Během schůzky se choval až do závěrečné eskalace uměřeně, na Zelenského výpady neodpovídal.
O něco pravděpodobnější by mohlo být tvrzení, že Zelenskyj se přijel do Washingtonu pohádat. Sice není příliš racionální připravit se o hlavního ochránce a sponzora, nicméně v pokřiveném vnímání světa, které vede ukrajinské představitele, to může dávat smysl. Zelenskyj si mohl vyhodnotit, že od Trumpa tak jako tak nic dobrého čekat nemůže. Svými provokacemi pak předvedl svoji pevnost směrem k ukrajinským nacionalistům, o něž se jeho režim opírá, tak i k evropským lídrům, od nichž čeká podporu a ochranu. V neděli se kolem něho shlukli v Londýně na válečném summitu rýsující se koalice ochotných, aby ho za jeho odvahu poplácali po ramenou.
Nejpravděpodobnější je však to, že schůzku rozbily emoce. Zelenskyj si navykl, že mu na Západě podstrojují a že vůči svým oponentům si může dovolit cokoliv. Budiž dokladem, jak se chová k premiérům Orbánovi či Ficovi nebo jak v minulosti mentoroval německé představitele. Na druhou stranu Trumpova administrativa Zelenským pohrdá, považuje ho za lokaje předchozí hloupé administrativy, s níž nechce mít nic společného. V pátek se v Bílém domě srazila ukrajinská arogance s americkým pohrdáním. Výsledek pak překvapil všechny zúčastněné.
Konfrontace byla užitečná z několika důvodů. Odkázala arogantního Ukrajince do příslušných mezí, potvrdila Trumpův zájem na diplomacii a míru, ale také připomněla jeho vlastní odpovědnost za Ukrajinu. Nese nepřímou odpovědnost jako nejvyšší představitel země, která válku pomáhala vyprovokovat. Může nahoru dolu opakovat, že jeho předchůdce byl pitomec, ale to nic nemění na tom, že nyní odpovídá za důsledky jeho kroků.
Má však i odpovědnost přímou. Sám se před novináři pochlubil, jak před lety prolomil předchozí Obamovu politiku a začal na Ukrajinu dodávat zbraně: „protitankové střely místo prostěradel“. Za Trumpa skutečně dochází ke změně americké pozice od dodávek neletálního vojenského materiálu k dodávkám zbraní. Trump si proto může přičíst jeden ze zásadních eskalačních kroků v dlouhém řetězci, který vedl až do dnešní katastrofy. Také není známo, že by tehdy naléhal na Zelenského, aby se dohodl s Ruskem. Američtí agenti na Ukrajině ho naopak tlačili do větší konfrontace.
Ale včera bylo včera a dnes je dnes. Trump na straně míru je špatná zpráva pro Zelenského, jeho režim a evropskou oligarchii, kteří válku využívají k bohatnutí, posilování pozic a odvádění pozornosti. Pro Ukrajince, Evropany, Američany a celý svět je to zpráva dobrá.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!