U příležitosti 80. výročí osvobození Československa publikujeme cyklus básní Adama Votruby.
Moc jsem se neprával
Moc jsem se neprával, jenomže tenkrát
přišlo pár Anglánů, jimž zrušili let,
jeden řek: „Havárka, a fucking Czech!“
Tak jsem mu na to řek, že se snad splet:
„Jestli je někdo zmrd, tak jedině ty!“
Hned po mě startoval, byl zadržen
a jeho kámoši, co přišli s ním,
šli ke mně, řekli mi, abych šel ven.
Rozhodně nebyl jsem přeborník v boxu,
jenomže soupeř můj byl v kombinéze,
dostal ji do nosu, krev se mu spustila,
tak jsem byl toho dne já za vítěze.
Jednou pak přijel vůz na naši letku,
v něm seděl soupeř můj i jeho kamarád,
abych se s nimi na chvíli projet jel,
moc se mi nechtělo, což každý chápe snad.
Přišla však nabídka překvapivá,
že prý maj v letadle pro střelce místo,
že mohu nalétat víc operačních:
„Dnes, kámo, nad rajch jdem. Co, nevzal bys to?“
Vzpomněl jsem, jak jsem se vytahoval,
tak čestné řešení bylo jen jediné,
došel jsem pro haubnu a rukavice,
na tuhle nabídku nemoh jsem říci ne.
A tak jsem s nimi létával na tajňačku,
na noc jsem odcházel z našeho pokoje,
kámoši ptali se: „Tak co ta tvoje holka,
co pro ni doma nespíš? Řekni nám, jaká je.“
Pár letů bojových řádně jsme oslavili,
jednou však jejich vůz nadarmo čekal jsem,
přiznám se, že mě to nemálo tenkrát vzalo,
když jejich letadlo zmizelo nad rajchem.
Kluci si mysleli, kopačky že jsem dostal,
jenže já prožíval docela jinou ztrátu…
Co k tomu ještě říct? Taková byla válka,
své ví ten, kdo se jí dostal už do pařátů.