Politolog Petr Drulák komentuje poslední kroky francouzského prezidenta v oblasti evropské bezpečnosti. Je za nimi opravdové státnictví, nebo jen osobní zájmy prezidenta?
Francouzský prezident Macron se vpředvečer bruselského válečného summitu EU obrátil k občanům s jasným poselstvím: hrozí nám válka, vlast vás potřebuje. Na obrazovce se tvářil státnicky a svoji obvyklou mnohomluvnost zkrotil na necelou čtvrthodinku. Co do obsahu byl jeho projev děsivý a směšný zároveň. Byl děsivý mírou popírání základních faktů a směšný přesvědčením, že Macron má autoritu vůdce národa. Nejspíše si jím chce vysloužit ostruhy vůdce Evropy.
Nejprve k Macronově analýze situace. Většinu projevu věnoval Rusku, které považuje za hlavní bezpečnostní hrozbu. Rusko obvinil z útoku na Evropu. Jeho obvinění bylo směsicí faktů a vyložených lží.
Mluvil o cílených likvidacích opozičníků v evropských státech. Rusko občas k podobným krokům přistupuje. Pomiňme však nevěrohodná, propagandistická obvinění o útocích novičokem; nikdo po nich nezemřel, a navíc se jako by zázrakem vždy odhalila identita útočníků. Nicméně Rusko podobně jako jiné velmoci likviduje teroristy a zrádce. Jeho služby například zlikvidovali pilota dezertéra, který za pomoci ukrajinských služeb a za potlesku médií přelétl na Ukrajinu a skrýval se pod novou identitou ve Španělsku.
Že Rusové provádějí kybernetické útoky na nemocnice, Macronovi věřit můžeme i nemusíme. Co však s jeho tvrzením, že se Rusko pokoušelo zmanipulovat volby v Moldavsku a Rumunsku? V obou případech máme celkem jasnou evidenci o úspěšné manipulaci ze strany politického Západu a jeho místních lokajů. O ruských zásazích jsme slyšeli dost divokých obvinění, po nichž nic dalšího nenásledovalo. Další nehoráznou lží je přičítat krach minských jednání Rusku. Ukrajinci ještě několik let před invazí narovinu řekli, že minský formát je pro ně nevýhodný a Merkelová s Hollandem se po invazi omlouvali, že celá tato jednání měla sloužit jen k tomu, aby Ukrajina získala čas na vyzbrojení.
Co s Macronovým tvrzením, že pokud se Evropa nevyzbrojí, Rusko se nezastaví na Ukrajině? Nic nenasvědčuje tomu, že by Rusko chtělo okupovat západní Ukrajinu. Že by se bez dalšího chystalo na Polsko, už překračuje hranice fantasmagorie. Pokud Macron na doložení velikosti ruské hrozby šermuje předpověďmi o velikosti ruské armády v roce 2030, střílí si hned dva propagandistické vlastní góly. Za prvé přičítá ruské ekonomice zázračnou schopnost dlouhodobě financovat válku, což je v příkrém rozporu s tvrzením, že ekonomickými sankcemi dokáže Evropa Rusko srazit na kolena. Za druhé fakt, že ruská armáda je dnes silnější a bojeschopnější než před třemi lety, lze přičíst především politice, kterou Macron a jemu podobní zastávají. Udržováním zástupné války na Ukrajině nejprve přinutili Rusko, aby zdroje přesměrovalo do armády, a teď bijí na poplach, že Rusko posílilo.
Zatímco Ruska se máme podle Macrona bát, z USA máme být zklamáni. Trump hrozí ukončením války. Macron, který vsadil svoji věrohodnost na její pokračování až od ukrajinského vítězství, proto volá po nezávislosti na USA. Volá po zrušení maastrichtských rozpočtových pravidel, které by dovolilo i tak zadlužené zemi jako Francie zdvojnásobit výdaje na obranu. Do Paříže svolává schůzku náčelníků generálních štábů koalice ochotných, kteří jsou připraveni po uzavření míru vyslat na Ukrajinu své vojáky. Korunou všeho je pak Macronova nabídka nahradit americký jaderný deštník nad Evropou jadernými zbraněmi Francie.
Macronovy návrhy nelze považovat za nic jiného než blouznění. Proti mluví obecné podmínky i důvody politické a diplomatické. Budování vojenské síly vyžaduje obecné podmínky: na jedné straně průmysl, na druhé straně hrdé národy připravené bojovat. Moderní armáda se neobejde bez moderního průmyslu schopného využívat pokročilé technologie. Ale Francie zažívá v posledních desetiletích deindustrializaci, která je viditelná ve všech oblastech života. Francie stále exceluje ve výrobě luxusních produktů a v gastronomii, proto může bohatnout z turismu a marnivosti globálních elit, ale armáda vyžaduje něco jiného.
Země, která stála u zrodu mírového využití jaderné energie, dnes není schopna uvést do provozu jadernou elektrárnu. S více než desetiletým zpožděním byla loni na Vánoce spuštěna jaderná elektrárna ve Flamanville, den po Macronově projevu musela být z technických důvodů po necelých třech měsících opět odpojena. Pokud se Macron dnes chlubí jadernými zbraněmi, je na místě pochybovat o jejich stavu a schopnosti Francie je obnovovat.
A hrdá obrana národa? Její neschopnost vidíme každý den na francouzské bezmoci vůči nelegální masové migraci. Pro většinu Francouzů představují důsledky jejího nezvládnutí podstatně větší hrozbu než cokoliv, co chystá Vladimír Putin. Jak chce vzdorovat Rusku stát, který nedokáže ochránit své hranice před nelegálními migranty a přimět slabé severoafrické státy, aby z Francie přijaly vlastní občany, kteří tam nemají, co pohledávat? S jak velkou loajalitou svých občanů může Macron vůbec počítat?
S téměř žádnou. Jistě, z historie známe případy, kdy se velcí političtí vůdci dokázali postavit nepříznivým okolnostem a svým osobním nasazením alespoň načas pootočit kormidlem dějin. To však není případ Macrona. Nejenže nic nepodniknul proti úpadku Francie, ale svým jednáním ho naopak prohluboval.
Jako Rotschildův investiční bankéř pomáhal prodávat francouzské firmy zahraničním investorům a pokračoval v tom ve funkci Hollandova ministra ekonomiky i francouzského prezidenta; kromě omezení ekonomické svrchovanosti to v mnoha případech znamenalo utlumení výroby. Když ho krátce po nástupu náčelník generálního štábu varoval, že z rozpočtu na armádu nemůže pokrýt základní potřeby, vyhodil ho. Je podepsán pod útlumem jaderné energetiky, který začal přehodnocovat až po ruské invazi na Ukrajinu. Spíše, než by pěstoval vlastenectví, flirtoval s progresivisty; nakonec ztratil důvěru jedněch i druhých. Když se tento investiční bankéř dnes pokouší napodobovat generála de Gaulla, působí nepatřičně a směšně.
Únik do role evropského lídra se Macronovi hodí k odvrácení pozornosti od domácí scény, kde prohrál, co se dalo. Neozdravil veřejné finance, nemá stabilní vládu a veřejným ujišťováním o setrvání ve funkci jen prozrazuje, v jak vratké pozici je. Ale to, že se snaží mluvit za Evropu a svolávat do Paříže jednu schůzku za druhou, neznamená, že ho ostatní podporují.
Ve strategických otázkách dnes máme v Evropě několik center. Každé uvažuje o budoucnosti evropské bezpečnosti jinak a žádné není připraveno přijmout rozhodující roli Francie, která se skrývá za Macronovo zdánlivě štědrou nabídkou rozšíření jaderného deštníku na evropské partnery. Těžko si představit, že by Poláci byli připraveni vyměnit USA za Francii. Zatím dávají najevo, že s Francouzi do žádného ukrajinského dobrodružství bez Američanů nepůjdou. Pokud by Macronova koalice ochotných vyprovokovala ruský protiútok, byli by na rozdíl od Francouzů první na ráně.
Britové zůstávají svými jadernými zbraněmi i jinak strategicky závislí na USA. Jakmile USA více využijí možnosti otevřené Brexitem, jak naznačuje Trump, mohou si Brity ještě výrazněji ekonomicky přivázat. Washington jim může vyměřit nižší cla než Francii, Německu a zbytku EU. Pokud v posledních desetiletích někdo skutečně pociťuje nevoli k francouzským zahraničněpolitickým krokům, je to Itálie; vzájemnou rivalitu tlumí právě sdílený atlantismus.
Otevřenou otázkou zůstává Německo. Tento americký protektorát nyní přehodnocuje svoji roli: buď udělá vše, aby zůstal pod americkou ochranou, což je pozice dosluhujícího kancléře Scholze, nebo vybuduje ochranu vlastní včetně jaderných zbraní, jak dnes zní z AfD. Ale těžko si představit, že by Německo přijalo protektorát francouzský. Koneckonců závěry čtvrteční Evropské rady jsou o poznání střízlivější než Macronovy návrhy.
Macron je příliš dobře informován, než aby si těchto faktů nebyl vědom. Proč se do něčeho takového pouští? Nejspíše sází na to, že se udrží v povědomí evropských elit jako někdo, kdo sice neuspěl, ale prosazoval proti Putinovi a Trumpovi něco, co považují za správnou věc. To se může hodit, až mu za dva roky skončí mandát a relativně mladý exprezident se bude rozhlížet, co dál. Tou dobou se shodou okolností otevře otázka, zda Evropské radě bude nadále předsedat António Costa nebo zda se nabízí někdo jiný. Nelze však vyloučit, že se za tu dobu alespoň část evropských lídrů vrátí do reality a to, co dnes platí v Bruselu či Paříži za správnou věc se stane odstrašujícím selháním.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!