Komparativní historička Veronika Sušová-Salminen se v komentáři zaměřila na velké příjmové rozdíly mezi Prahou a zbytkem republiky a některé jejich politické důsledky.
Nová statistika Českého statistického úřadu znovu potvrdila existenci velkých regionálních nerovností v Česku. Konkrétně se tato statistika týkala příjmové oblasti, tedy průměrných mezd ve čtvrtém čtvrtletí minulého roku. Pohled je to dost znepokojivý.
Na prvním místě samozřejmě hovoříme o průměrných platech, které mají k realitě poněkud abstraktní vztah. Ve skutečnosti se jedná o zobecněné číslo, v konkrétních situacích však má většina lidí větší či menší plat, než je průměr, mnoho lidí ale stále vydělává pod tímto průměrem.
Z nové statistiky je na první pohled patrné, že vysoké výdělky se v realitě koncentrují ve dvou metropolích – v Praze a v Brně (Jihomoravském kraji). Zbytek země je těmto dvěma městům vzdálen. Některé regiony, zejména Karlovarský, Moravskoslezský nebo Liberecký kraj, se výší průměrného výdělku ocitají na chvostu. Pokud v Praze činil ve čtvrtém čtvrtletí průměrný plat 59 870 korun, v Karlovarském kraji si lidé v průměru vydělali 42 284 korun, v Libereckém 44 692 korun a v Moravskoslezském 44 660 korun za měsíc. V Jihomoravském kraji se průměrný výdělek v posledním kvartálu minulého roku dostal na 48 807 korun. Z těchto čísel vyplývá velký rozdíl mezi Prahou a zbytkem republiky. Mezi nejchudším krajem a Prahou činí rozdíl průměrné měsíční mzdy 17 256 korun. V Karlovarském kraji tedy lidé v průměru vydělávají o téměř 30 % méně než v Praze (přičemž je tam jen těžko o 30 % levněji!). Dodejme, že žádný kraj v republice, ani Jihomoravský, nejen že nedosáhl úrovně Prahy, ale nepřekonal ani hranici 50 tisíc korun průměrné mzdy. Rozdíly ve mzdách jsou tedy skutečně značné.
Připomenu ještě další kritérium meziregionálního srovnání na úrovni NUTS-2 regionů podle Eurostatu. Zde se sleduje regionální hrubý domácí produkt v číslech standardu kupní síly a na hlavu (v eurech). Tento ukazatel ukazuje sílu ekonomického výkonu a vyjadřuje celkovou hodnotu všech vyrobených statků a služeb sníženou o hodnotu statků a služeb použitých k mezispotřebě při jejich výrobě.
Na první pohled je patrný rozdíl mezi okolními regiony na východ a na západ od nás. Je také patrný rozdíl mezi Prahou a regiony i blízkost mezi Prahou a vyspělými regiony v západním Německu nebo v Rakousku. Nejde tedy jenom o příjmy, ale o celkovou socioekonomickou pozici regionu. A také o otázku konvergence, která se daří jenom velmi pomalu a v současném kontextu nad ní visí další velké otazníky.
Příčin tohoto stavu je samozřejmě celá řada. Zastavíme se u několika. Na prvním místě tato čísla poukazují na širší problém, kterým je nerovnoměrný rozvoj. Jinými slovy, různé části země se socioekonomicky vyvíjejí odlišně a různým tempem. Fakt, že rozdíly jsou tak velké, ukazuje na problémy v rozvojové politice, a to na úrovni centra i v regionech samotných.
Na druhém místě jsou strukturální problémy, ke kterým přispěla deindustrializace a odchod od těžby (většinou uhlí). Tyto dva problémy nejsou jen současného data, fakticky jsou důsledkem vývoje posledních více než tří dekád. Jinak řečeno, postsocialistická (a neoliberální) transformace patří k hlavním hybným silám regionálních nerovností. Někteří odborníci jsou toho mínění, že nerovnoměrný rozvoj je spojený (nejen v Česku) také s přímými zahraničními investicemi jako zdroji hospodářské prosperity a rozvoje. V tomto případě se dostáváme do oblasti hospodářského modelu země, v jehož rámci hrály právě přímé zahraniční investice významnou roli. Zde se sluší dodat, že hlavním lákadlem byla levná pracovní síla (tedy právě nízké platy) jako hlavní komparativní výhoda (krom zeměpisné polohy a nezanedbatelného dědictví minulosti v podobně výborně kvalifikované pracovní síly v oblasti výroby). Není těžké si domyslet, že regionální rozdíly byly vítaným ukazatelem, neboť pro zahraniční investory jsou platy nikoliv nástrojem regionálního rozvoje ale snižování nákladů. Zaměření na přilákání investic jako nástroje regionálního rozvoje tedy od počátku naráželo na odlišné perspektivy a bylo přinejmenším plné dilemat a protikladných tendencí.
Nerovnoměrnost rozvoje, nerovnosti v příjmech a nepochybně i v dalších socioekonomických ukazatelích (které nakonec vyplývají nebo se odvíjejí od příjmů nebo hospodářského výkonu) vedou k pokračující vnitřní polarizaci, která je více či méně artikulována politicky. Jinak řečeno, politická polarizace souvisí také, a výrazně, se socioekonomickými nerovnostmi. Česko v tomto případě není zdaleka samo.
Největší počet lidí, kteří se neúčastní politického rozhodování v rámci současného systému najdeme v ekonomicky nejslabších krajích, a to dlouhodobě. V Moravskoslezském kraji nepřišlo v roce 2021 volit do parlamentu 39,44 % oprávněných voličů, v Karlovarském kraji se jednalo o 42,9 % voličů. Naopak v Praze bylo nevoličů 29,9 % – nápadně méně než v případě obou zmíněných krajů. Ve volbách do EP je situace ještě horší i s ohledem na to, že jde o volby, kterých se účastní méně než 40 % voličů: skoro 70 % obyvatel Karlovarského kraje nepřišlo, zatímco průměr pro ČR byl 63 %. V těchto regionech se koncentruje největší počet nevoličů, kteří stojí mimo systém zastupitelské demokracie.
Lidé, kteří se voleb účastní, mají ve slabých regionech větší tendenci volit v současnosti opoziční ANO a SPD, v minulosti potom ČSSD a KSČM. V roce 2021 získalo ANO v Karlovarském kraji 33 % a SPD 12,7 % hlasů. Podobně silné výsledky mělo ANO i SPD také v Moravskoslezském nebo Ústeckém kraji (který též patří k příjmově slabým). Připomenu, že současná vládní koalice SPOLU dostala v hlavním městě Praze více než 40 % podpory, v Jihomoravském kraji 30 %. V Praze nebodovala SPD (pod 5 %) a ANO zde získalo jenom něco přes 17 % hlasů. V Evropských volbách (2024) sice v celé republice bodovalo opoziční ANO, ale například volební koalice Stačilo! získala v Karlovarském kraji 9,7 % hlasů, Ústeckém přes 10 %, v Moravskoslezském dokonce 13,6 %, v Praze však jenom 5,3 %. Takto bych mohla pokračovat dlouho. Pointou ovšem je právě skutečnost, že Česko je jako politické společenství (říkejme tomu demokracie) socioekonomicky polarizované mezi Prahu a zbytek země. Nejslabší regiony jsou přitom ty, které prošly v posledních 35 letech dramatickou transformací, jejíž negativní důsledky jsou patrné dodnes. Znamená to, že ani po 35 letech se nepodařilo najít odpovídající lék na strukturální problémy těchto regionů.
Politici často mluví vznešeně a pokrytecky o potřebě sjednocovat společnost, bohužel však nenabízejí adekvátní řešení problémů, které společnost rozdělují a polarizují. Spíše k socioekonomické polarizaci přispívají (příkladem je vláda Petra Fialy) dalším vyprazdňováním veřejného sektoru a státu jako hlavního koordinátora sociální a hospodářské politiky. Jiní se naopak v rámci politického boje rádi chopí příležitosti, aby polarizace využili ve volební kampani a mobilizačním politickém slovníku. Bohužel ani jedno a ani druhé dlouhodobý nerovnoměrný regionální rozvoj Česka a polarizaci mezi metropolí a regiony z politické mapy neodstranilo a zřejmě ani neodstraní. Jisté je totiž jedno: pouhými řečmi polarizace české demokracie nikam nezmizí.