Historik Jiří Malínský se dnes věnuje tématu ženských účastnic druhého odboje, na jejichž významnou úlohu v odboji se často neoprávněně zapomíná.
Při líčení historických dějů se setkáváme v drtivé většině případů s mužskými postavami; ženy jsou v těchto podáních líčeny spíše jako objekty mužských tahů a protitahů. Mateřský kult, vzpomínky čelných osobností na dětství, ale i partnerské a manželské vztahy však velmi často vypovídají o opaku. Druhý odboj domácí i zahraniční nečiní z tohoto pravidla žádnou výjimku. Ale v mučírnách gestapa, na popravištích nacistické éry i na frontách druhé světové války a v pracovních i vyhlazovacích koncentračních táborech a plynových komorách neumírali zdaleka jen muži. Vražděny byly i tisíce, statisíce a mnohdy miliony žen a dětí. Vedle starých lidí těch nejzranitelnějších lidských bytostí. Připomenutí tohoto faktu na příkladech více či méně nahodile vybíraných českých žen má zdůraznit jejich hrdinství i formy odboje, v nichž působily a podle svých sil a možností napomáhaly po boku svých mužských druhů vítězství Spojených národů. Vítězství sil světla, humanismu, demokracie nad hrozící gangsterskou apokalypsou tmy, zločinu a totality v její dějinně nejpokleslejší podobě.
Působení v odboji má nebo mělo pro ženy výrazně odlišný charakter. Soustředění především na zprostředkované agendy (články konspirativních řetězců) je tlačilo do pozadí: ustlaná postel v konspirativním bytě nebo skrýši, nákup potravin pro tyto ilegály, praní prádla, tiché předávání peněz pro rodiny postižených nacistickou perzekucí nenesou velké oslnivé zprávy o „užší“ statečnosti, s níž je spojována mužská nebo převážně mužská rezistence. Ale bez tohoto tichého, doslova diskrétního odporu by se odboj neobešel a v rovině technických předpokladů je nejen nepominutelný, ale také a především nenahraditelný. Je to ale důvod, proč se o činnosti hrdinek odboje často dozvídáme ze skrovných zmínek ve vzpomínkách jejich mužských spolubojovníků. A to i tehdy, když zasáhly do ryze „mužských“ aktivit. Ad hoc výběr těchto osobností československé rezistence se proto snaží postihnout jak tyto navenek nenápadné, tak také ty „mužské“ polohy. Obě dvě v něm nalezneme.
Účastí v druhém odboji byly „postiženy“ i ženy-choti některých našich prezidentů. Hana/Anna Benešová-Vlčková (1885–1974) stále svému muži bok po boku v obou odbojích. V tom prvním jí to vyneslo mnohaměsíční věznění, v tom druhém reprezentovala svou zemi jako první dáma prozatímního státního zřízení a vůdčí osobnost exulantského Československého červeného kříže ve Spojeném království. Její působení nebylo zdaleka omezeno na tuto organizační a reprezentační činnost; v soukromí byla v jedné osobě sekretářkou i důvěrnou spolupracovnicí svého vždy pracovitého manžela. Tuto stránku jejího působení vystihl ve svém benešovském medailonu František Xaver Šalda: „… našel jako zcela mladičký muž v Haně Vlčkové, dceři pražského úředníka železničního, nejen opojení svého jara, ale i trvalou lásku svého mužství, nadto i svou spolupracovnici, duši stejné víry a stejné statečnosti, kterou osvědčila ve zkouškách nejtěžších.“ Ctěnou a respektovanou osobností zůstala tato dáma ve svém zátiší i po únorovém převratu r. 1948.
Obdobného rázu bylo i působení a činnost dalších prezidentských žen. Marie Zápotocká-Skleničková (1890–1981) byla prostou ženou z lidu; toto své osobnostní vymezení si zachovala i po vstupu svého rozporuplného manžela do vrcholové politiky na konci čtyřicátých a počátku padesátých let minulého století. Její ilegální činnost poznáváme zprostředkovaně: pomyslnou špičkou jejího protinacistického působení jsou nedobrovolná věznění v terezínské Malé pevnosti a brutálním koncentračním táboře Ravensbrück. Na konci svého života všechny až zaskočila svým příklonem k obrodnému procesu šedesátých let a podporou reformního Dubčekova vedení KSČ.
Irena Svobodová-Stratilová (1901–1980), mlynářská dcera z hanáckých Cvrčovic, byla nadána dvěma dětmi: synem Miroslavem (1924–1942) a dcerou Zoe (1925–2022). Participovala na odbojových aktivitách svého manžela prezidenta armádního generála Ludvíka Svobody; mimoto spolupůsobila při přechodech československých důstojníků do exilu a pomoci rodinám zatčených. Od listopadu 1941 do května 1945 se skrývala v ilegalitě a pohybovala se doslova na pokraji života a smrti. V nacistických koncentračních táborech zahynula mimoto její matka, dva bratři a synovec. Sdílela i manželovy poválečné osudy v sovětizovaném Československu a plně podporovala reformně komunistický kurs Ledna 1968 (Pražského jara). Její život se uzavřel 17. července 1980.
Nelehké byly i životní strázně představitelek meziválečné československé ženské emancipace. Poslankyně a senátorka Františka Ferdinanda Plamínková (1875–1942), životním posláním pedagožka a politička, ale také novinářka bojovala větší část svého života proti protiženskému učitelskému celibátu; zasloužila se i o stavbu areálu smíchovských Ženských domovů a sídla Ženského klubu českého v ulici Ve Smečkách i realizaci dalších pozoruhodných architektur. Zakladatelka Ženské národní rady úzce spolupracovala se Sdružením akademicky vzdělaných žen (mezi jeho členkami byly i Alice Masaryková a Milada Horáková). Své široké vzdělání odborné i jazykové využila i při svých početných mezinárodních kontaktech a vystoupeních na globálních ženských kongresech i ve vedeních světových ženských organizací; to už jako členka strany československých (národních) socialistů. Poutnice po českých regionech – mluvila o řešení tzv. ženské otázky – usilovala i o věci ryze praktické: ženinu hospodářskou samostatnost, mechanizaci trudných domácích prací i budování mateřských škol. Společný jmenovatel tohoto úsilí – plná rovnoprávnost muže a ženy – navazoval na úsilí jejích velkých předchůdkyň: Boženy Němcové, Karolíny Světlé, Elišky Krásnohorské a Terézy Novákové i Karly Máchové/Machové. Bojovná stoupenkyně Masarykova a Benešova napsala 14. září ostře nesouhlasný osobní dopis Adolfu Hitlerovi; během okupace zachovávala stárnoucí žena výrazný odstup od protektorátních struktur a neodsoudila atentát na válečného zločince Reinharda Heydricha. Život jedné z nejspanilejších československých žen násilně vyhasl 30. června 1942 na Kobyliské střelnici.
Nejvýraznější pokračovatelkou Plamínkové byla dr. Milada Horáková-Králová (1901–1950). Rodilá Pražanka se s Plamínkovou poprvé setkala r. 1924. Bojovná středoškolská studentka začala r. 1921 studovat právnickou fakultu; ukončila ji r. 1926, kdy se vdala za ekonomického redaktora Československého rozhlasu ing. Bohuslava Horáka; získala v něm trvalé, povzbudivé porozumění a zázemí pro své emancipační snahy. Pod jeho vlivem také přestoupila z katolické do českobratrské církve s celou svou rodinou. Horlivá členka Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen byla od r. 1929 národní (československou) socialistkou a vedoucí pracovní skupiny Ženské národní rady Postavení ženy v zákonech a veřejných řádech. Byť únorová ústava (schválena 29. února 1920) vyhlásila rovnost pohlaví, v praktických momentech i dnes zbývá mnohé k jejímu dosažení. Zpracovávala připomínky k zastaralému občanskému zákoníku z r. 1811, i novým či novelizovaným zákonům Národního shromáždění. Nejvýraznějším úspěchem snah Horákové bylo v tomto ohledu prolomení profesní bariéry v sociálních službách pro ženy-právničky. Horáková se v třicátých letech také účastnila řady mezinárodních ženských kongresů. Zapálená Masarykova a Benešova obdivovatelka jako členka pololegálních struktur Ženské národní rady vstoupila do sítí významné odbojové organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“ a stala se autorkou ženské kapitoly profilujícího programu demokratického domácího odboje Za svobodu. Gestapo ji i s manželem zatklo 2. srpna 1940; během války prošla věznicemi a koncentračními tábory Malou pevností, Lipskem a Drážďany, kde při vlastní obhajobě byla r. 1944 odsouzena k 8 letům káznice; zbytek války strávila ve věznici v Aichachu u Mnichova. Po válce se vrátila do veřejného života a obnovila pod pozměněným názvem Rada československých žen činnost zaniklé ŽNR. V Národním shromáždění se sblížila s řadou poslankyň; nechyběla mezi nimi ani Marie Švermová. První výrazný mezník sovětizace ji vzdálil z veřejného života a podnítil k snahám o ilegální činnost. 27. září 1949 byla zatčena a dostala se do soukolí stalinistických politických procesů padesátých let; po své statečné obhajobě v květnovém procesu se stala obětí justiční vraždy 8. června 1950. A to přesto, že za její omilostnění orodovaly přední osobnosti světového veřejného života Winston Churchill, Albert Einstein, Jean Paul Sartre, Eleanor Rooseveltová a mnoho dalších. Dnes je všeobecně uznávaným symbolem boje za demokracii a humanismus.
Do jisté míry jejich protikladem i doplňkem zároveň byla další, dnes zapomenutá dělnická žena, současně novinářka, příležitostná spisovatelka, politička a sociální pracovnice Božena Betty Karpíšková (1882–1944). Žižkovská rodačka, dlouholetá šéfredaktorka sociálně demokratických Ženských novin, členka ústředního výkonného výboru a představenstva Československé sociálně demokratické strany dělnické a posléze i místopředsedkyně této strany, patřila k předním feministkám své doby. Prvorepubliková parlamentnice se nejvýrazněji projevovala v sociálně politických tématech a ohlasem své osobnosti dosáhla i na členství v Mezinárodním výboru žen při Socialistické dělnické internacionále; v letech 1936–1938 byla i jeho předsedkyní. Mimoto byla také dopisující členkou Mezinárodního úřadu práce. Během nacistické okupace tato veřejně známá žena udržovala soustavné kontakty s domácím odbojem a byla zárukou nezcizitelnosti majetku strany a hnutí. 6. května 1941 byla zatčena, na podzim 1942 poslána do vyhlazovacího komplexu koncentračních táborů Auschwitz-Osvěčim a 31. října 1942 se stala jednou z prvých obětí jeho plynových komor. V Praze dnes její památku připomíná zašlá pamětné deska na vile v smíchovské ulici Na Šumavě.
Výraznou osobností odbojové organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“ byla Anna Pollertová-Baumová (1899–1945). Dlouhá léta žila v zahraničí, mj. v dnešní Jihoafrické republice a Brazílii. Dcera vinohradského velkoobchodníka se po návratu do Československa věnovala se svým manželem podnikání. Členka Ženské národní rady byla do odboje přivedena svou přítelkyní dr. Miladou Horákovou. Mimoto spolupracovala i s další odbojovou, zpravodajsky zaměřenou organizací RU-DA; úzce tu kooperovala se svým bratrem, přírodovědcem Rudolfem Baumem; v PVVZ udržovala kontakty s jeho vedoucím činitelem dr. Karlem Bondym. Její byt v dnešní ulici Anny Letenské byl de facto konspirativní; sloužil také jako archivní prostor svého druhu. Na půdě RU-DY se podařilo zmenšit fotokopie až na formát 7×5 mm. Mimo rozmnožování odbojových tiskovin participovala i na akci Mikrofona (informace o radiopřístrojích určených pro přistávání letadel) nebo fotografiích připravovaných nových leteckých modelů. Podílela se i na úhradách nájmů konspirativních bytů určených protagonistům PVVZ prof. Čížkovi, doc. Josefu Fischerovi nebo generálu Čihákovi. Participovala rovněž na finančních pomocích rodinám zatčených. Byla zatčena 21. října 1941. Proslulá svou odvahou, chovala se statečně i ve vězení, kde udržovala pravidelný motákový kontakt s vnějším světem. Vystřídala několik věznic. Na podzim r. 1944 byla pro přípravu velezrady nacistickým soudem odsouzena k trestu smrti; rozsudek byl vykonán 19. ledna 1945 v Berlíně-Plötzensee. Její památku připomíná pamětní deska na domě č. 34/7 v ulici Anny Letenské v Praze-Vinohradech.
Exilový ráz měla rezistence nejvýznamnější představitelky československého ženského komunistického hnutí Marie Švermové-Švábové (1902–1992), původně sociální demokratky a členky Gottwaldova vedení KSČ. Na přelomu dvacátých a třicátých let zastupovala KSČ v ústředí Kominterny, poté pracovala v ženském úseku ústředního sekretariátu KSČ. Během druhé světové války v sovětském exilu byla činná v československém vysílání moskevského rozhlasu. Spolu se svým manželem se podílela na zpracování programatických podkladů, z nichž vznikl program pro parlamentní volby r. 1946. Za Třetí republiky i v prvních poúnorových měsících byla členkou předsednictva ÚV KSČ a organizační tajemnicí téhož orgánu; zasloužila se rozhodnou měrou o poválečný masový nábor členů do této strany. Podléhala Rudolfu Slánskému. Na přelomu let 1950–1951 doplatila na svůj prostořeký despekt vůči pokynům z Moskvy a stala se jednou z obětí stalinistického teroru. R. 1954 v tzv. procesu krajských tajemníků byla odsouzena na doživotí, r. 1956 propuštěna a r. 1963 rehabilitována; současně se „směla“ vrátit do KSČ. Postupně se vracela ke svému reformně komunistickému přesvědčení (byla jednou ze signatářek prohlášení starých členů KSČ na podporu Dubčekova vedení) a v době Ledna 1968 se začala vracet do vrcholové politiky. 21. srpen 1968 pro ni znamenal druhé vyloučení z KSČ a r. 1977 podpis Charty 77. Svůj bohatý nevšední život zachytila v posmrtně vydané knize Vzpomínky (2008). Marie Švermová odešla z tohoto světa 4. února 1992.
Zapomínána by neměla být ani účast československých žen v jednotkách zahraničního druhého odboje. Plukovnice Irena Malínská-Schmidtová (1925–2012) je neprávem zapomínanou osobností této formy odboje. Rodačka z východoevropské volyňské vsi Mlynove jihovýchodně od Brestu na bělorusko-ukrajinském pomezí byla přímou i nepřímou svědkyní nacistických a banderovských zvěrstev a stalinistických přehmatů během prvních dnů po osvobození Volyně; proto v dubnu 1944 vstoupila do formujících se jednotek svobodovského 1. československého armádního sboru. Jako zdravotnice podléhala dr. Trudě Engelové a prošla jak karpatsko-dukelskou operací, tak osvobozováním severního Slovenska. Nemocnice nárazově prodělávala odlivy i přílivy raněných; pracovalo se podle potřeby až do úmoru. Konec války přivítala ve Vsetíně. V říjnu 1946 se stala studentkou zdravotnické školy. Po jejím absolvování byla povýšena na poručici. V listopadu 1947 prošla tísnivou zkušeností s reicinovským Obranným zpravodajstvím; byla vězněna týden a absurdně dostala nálepku „politicky nespolehlivé“. Její armádní dráhu ukončil srpen 1968: po přepadu Československa působila na ambulanci vojenské zdravotní fakulty v Hradci Králové; rozhořčena agresí Varšavské smlouvy pomáhala tamějšímu studiu Československého rozhlasu při tlumočení zpráv, které přicházely od občanů. Na počátku normalizace se odmítla „odmýlit“ a skončila v invalidním důchodu. Zemřela 15. července 2012.
Jen o jeden hodnostní stupeň níže dosáhla dcera Jana Švermy podplukovnice RNDr. Jiřina Kopoldová-Švermová, CSc. (1923–2009). V dětských a dívčích letech ji vychovávaly spíše babičky než rodiče; teprve po jejich nedobrovolném rodinném odchodu do SSSR na konci třicátých let nabyly jejich kontakty relativně na intenzitě a pravidelnosti. V roce 1942 v Ufě dokončila své středoškolské vzdělání. V srpnu 1943 se přihlásila do 1. československé samostatné brigády generála (plukovníka) Ludvíka Svobody. Po absolvování poddůstojnického kurzu se stala zástupkyní spojovacího důstojníka 2. protitankového dělostřeleckého pluku. Během karpatsko-dukelské operace byla zdravotnicí. V říjnu 1944 se stala zástupkyní velitele radioroty na štábu 1. československého armádního sboru. V lednu 1945 byla převelena do osvětového oddělení 1. brigády, byla činná při vojenském vysílání Československého rozhlasu a přispívala do časopisu Za svobodné Československo; spolupodílela se na budování národních výborů na osvobozeném území. Do Prahy dorazila 14. května 1945. Stala se také jednou z prvních poválečných studentek přírodovědné fakulty UK, kde vystudovala chemii; od r. 1950 byla doktorkou přírodních věd. Během studia se jí narodily dvě děti; zčásti to bylo v čase, kdy byla StB zatčena její matka a manžel i strýc. U ní se stalinistický postih „zúžil“ na dvouletou internaci. Také se odmítla „odmýlit“ a když byla její matka propuštěna z vězení, ujala se jí a umožnila jí důstojné zahájení života na svobodě. Po své rehabilitaci r. 1956 nastoupila do izotopové laboratoře biologických ústavů ČSAV. Po listopadu 1989 vstoupila do okruhu Klubu Obroda a soustavně zpracovávala literárně dokumentaci vojáků-svobodovců i svých rodičů. Zesnula 14. února 2009.
Třetí v pořadí důstojnic také plukovnice, dr. Gertruda Truda Engelová-Frankensteinová (1910 –2003), absolvovala smíšeně jazykově české a německé školy; absolutorium složila na lékařské fakultě Německé univerzity. Jako členka komunistické esperantské organizace Interhelpo se dostala roku 1939 do Katovic, kde seznámila se svým manželem dr. Františkem Englem. S polským legionem se oba dostali do SSSR, kde se r. 1942 přihlásili do formující se československé jednotky svobodovců v Buzuluku. Svou vojenskou dráhu zahájila jako vojínka; byla vůbec první československou ženou, která se do východní jednotky přihlásila. Po absolvování výcviku přešla do zdravotní služby. Bojovala u Sokolova a na podzim téhož roku i ve střední a západní Ukrajině. Byla účastna i v těžkých bojích karpatsko-dukelské operace. R. 1944 byla povýšena na podporučici a 1. února 1945 se stala vrchní lékařkou 1. československého armádního sboru. V poválečném období již jako plukovnice dále působila v armádě: byla lékařkou střešovické Ústřední vojenské nemocnice. Po roce 1950 její armádní působení skončilo; dále byla obvodní lékařkou v Okresním ústavu národního zdraví ve Slapech. Zemřela 10. října 2003. Bližší informace o těchto ženách v zeleném podává dizertační práce Aleny Vitákové Ženy v řadách čs. vojenské jednotky v SSSR v letech 1942–1945. Některé aspekty jejich přítomnosti v armádě (2015). (Podle Vitákovou zjištěných údajů bojovalo ve východní armádě do vstupu do Československa kolem 1 000 žen několika generací pestrého národnostního složení; byly nejen zdravotnicemi a radistkami, ale i dělostřelkyněmi, odstřelovačkami a samopalnicemi).
V domácím odboji působila mladičká Marie Maruška Kudeříková (1921–1943). Politováníhodné pochybné polistopadové zpochybňování jejího nedobrovolně ukončeného života neobstojí při rekapitulaci dostupných faktů. Evropsky významná osobnost druhého domácího odboje se narodila v lidovecké legionářské rodině na slovácké vesnici. Po pobytu na Slovensku, kde její otec pracoval jako železniční úředník, se rodina vrátila na podzim 1938 do západní části republiky. Studovala na strážnickém gymnáziu, kde maturovala roku 1940. Poté pokračovala ve studiu na jazykové škole v Brně; zde se ztotožnila s ilegálním komsomolem (Svaz mladých), který měl kontakt s I. ilegálním ÚV KSČ. Podílela se na tisku a distribuci ilegálních letáků, převodech členů odboje a sabotážích. 1. prosince 1941 byla zatčena a zmužile vzdorovala výslechům gestapa – výraz hartnäckiges Schweigen (tvrdošíjné mlčení) byl nechtěným komplimentem nacistů pro její neokázalou statečnost. 16. listopadu byla ve Wroclawi odsouzena k trestu smrti; z wroclawské věznice během 4měsíčního čekání (byla gilotinována krátce po svých 21. narozeninách 26. března 1943) napsala 32 dopisů, které se staly podkladem pro ojedinělý film režiséra Jaromila Jireše … a pozdravuji vlaštovky (1972) s vynikajícím výkonem někdejší slovenské herečky Magdy Vášáryové v titulní roli. Česká Sophie Schollová slynula nadějným talentem pro veřejnou práci i výraznou literární dispozicí. Dnes je již překonán polistopadový odpor k její údajné (ne dost blíže určené) ilegální činnosti a naopak je její památka znovu a znovu nově připomínána.
Neobvyklý byl odbojový i poválečný osud lékařky doc. dr. Ludmily Sinkulové-Eliášové, CSc. (1910–1988). Vdova po prvorepublikovém redaktoru Rudého práva a interbrigadistovi Václavu Sinkulem se jako ilegální bojovnice dostala – a včas se o tom dozvěděla – do hledáčku gestapa. Pro svou záchranu zvolila neobvyklou cestu: pod cizím jménem (nejčastěji Marie Nedbalová) se ukryla v totálním nasazení a jako nejčastěji uklízečka během v Třetí říši se pohybovala, věrna svým ideálům, od Lipska k Vídni, vstříc vojskům Rudé armády. Gestapo po zbytek války marně docházelo na policejní adresu jejího bydliště. V pozoruhodné vzpomínkové knize Byla jsem někdo jiný (1983) vypsala podrobně tuto část svého pohnutého života včetně ojedinělých sociologických reflexí o všednodennosti nacistického Německa, ohraničené platnosti nacistické propagandy v německém vnitrozemí (novoroční představení Smetanovy Prodané nevěsty na Nový rok 1943) i osobité postřehy o výrazně odlišných rakouských reflexích (1944–1945) nacistické okupace našeho jižního souseda včetně prvních dnů po rozporuplném osvobození Vídně Rudou armádou. V poválečném období se podílela na reformě zdravotnického odvětví a posléze byla redaktorkou Praktický lékař. Působila v řadě dalších odborných redakčních rad a stala se přednostkou Ústavu pro dějiny lékařství. Zesnula 9. března 1988.
Pronikavě do českého povědomí zasáhl tragický osud výrazné herečky Anny Letenské-Svobodové (1904–1942). Pocházela z herecké rodiny. Přes angažmá v herecké společnosti záhy začala stoupat po jednotlivých příčkách pomyslného kariérního žebříčku své profese. Profesionální dráhu zahájila v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích (1921–1929), pokračovala krátkodobě v Košicích, kde její první manžel Ludvík Hrdlička získal angažmá, dále v Olomouci (1931–1932), aby trvaleji zakotvila v Bratislavě (1931–1935). Hostovala také v Osvobozeném divadle a spolupracovala s Československým rozhlasem. Trvalejší zakotvení nalezla ve Vinohradském divadle (od r. 1939). Od r. 1937 natáčela i filmy, z nichž za uvedení stojí Žena u benzínu (1939), Babička (1940), Minulost Jany Kosinové (1940), Valentin Dobrotivý (1941) a Městečko na dlani (1942). Nejvíce byl ceněn její robustní komický talent. Prostřednictvím svého druhého manžela Vladimíra Čalouna byla pojata do domácího demokratického sokolského odboje. Během druhé heydrichiády se spolupodílela na skrývání lékaře dr. Lyčky, který poskytl zdravotnickou péči parašutistovi Janu Kubišovi. Na zakročení Miloše Havla jí bylo umožněno dokončení natáčení jejího posledního filmu Přijdu hned. Proto byla zatčena „až“ 3. září 1942; krátce nato byla převezena do terezínské Malé pevnosti a odtud dále do hornorakouského koncentračního tábora Mauthausen, kde byla zavražděna 24. října 1942 (zřejmě jako předurčená oběť tzv. zvláštního zacházení /Sonderbehandlung/). Její tragický osud přibližuje dnes již historický československý televizní film Kat nepočká (1971) režiséra Františka Filipa; hlavní roli ztvárnila velká česká herečka Jiřina Bohdalová. Annu Letenskou připomíná busta ve Vinohradském divadle i nedaleká ulice, která byla po ní pojmenována r. 1948. Prezident Beneš ji in memoriam vyznamenal Československým válečným křížem. Její život se stal také námětem pro stejnojmennou povídku spisovatele Norberta Frýda (1963).
Vnějšková nenápadnost většiny ženami zastávaných odbojových protinacistických aktivit svádí k podceňování kvality jejich statečnosti a výše přínosů. V této souvislosti lze uvést ještě jedno významné jméno: Karla Rašínová-Janská (1877–1959 /uváděn i rok 1960/), manželka hrdiny prvního odboje, ministra financí Aloise Rašína, se za své prvoodbojové aktivity stala nositelkou Československé revoluční medaile. Že se v obdobném duchu chovala i během nacistické okupace, lze doložit jen z okrajové vzpomínky v memoárech budoucího vrchního veřejného žalobce retribuční legislativy dr. Jaroslava Drábka. Tím spíše je nutné docenit a ocenit statečnost něžnější části české pospolitosti (komunity), která, jak se při bližším pohledu ukazuje, byla s to zvládnout většinově i ty formy odboje, ve kterých se uplatňovali jejich mužští kolegové. I ony byly soukupovskými Masarykovými dětmi a Benešovými vojáky. Osmdesáté výročí osvobození je nad jiné vhodnou příležitostí k připomenutí této závažné skutečnosti.