U příležitosti 80. výročí osvobození Československa publikujeme cyklus básní Adama Votruby.
Pochod smrti
Hnali nás esmani,
hnali nás přes Bavorsko,
vyhublé kostlivce,
heftlingy z koncentráku.
Kdo dál už nemoh jít,
do týla dostal ránu,
zůstal tam navěky
v německé zemi ležet.
Byli jsme vězňové
z národů nejrůznějších,
když přišla krize, tak
každý se jinak choval.
Rus ten se postavil
před svého esesáka,
roztrh si košili
a hrdě řekl: Střílej!
Polák ten poklekl,
začal se nahlas modlit
k Panence Marii,
dokud ho nestřelili,
Ital či Francouz si
do trávy na zem lehl,
v posledních chvílích se
na modré nebe díval.
Ty se ptáš na Čechy?
No to bys neuhodl.
Jestliže někdo z nás
byl těsně před zhroucením,
jiní dva k němu hned
v tu chvíli přiskočili,
vzali ho z obou stran,
v chůzi ho podpírali.
Někdy tak vznikaly
trojice celkem zvláštní:
dělník, kněz, filosof,
důstojník, pošťák, sedlák.
Aby moh krajan jít,
už na smrt vyčerpaný,
povzbuzovali ho
průvodci svými žerty.
„Vydrž to, vidíš ten
šilhavej platfusák tam.
Přece bys mu, Jirko,
tu radost neudělal,
aby si vystřelil,
dyť by si ublížit moh,
dyť by se chudák moh
trefit sám do kolene.“
Konečně spojenci
armáda americká
nás osvobodila
už na smrt vyčerpané.
Ta naše soudržnost,
ta byla fantastická,
bylo to tenkrát, víš,
ohromné na národě.
Škoda, že později
už nám to nevydrží,
to se zas pereme,
hádáme mezi sebou…