Politolog Petr Drulák ve svém textu sleduje současnou rozporuplnou dynamiku vztahů mezi Trumpovou administrativou a tzv. hlubokým státem v USA.
Soužití Trumpovy administrativy se strukturami hlubokého státu představuje výzvu pro obě strany. Trump má z minulého působení dobré důvody jim nedůvěřovat, proto se je často snaží obcházet tím, že na klíčová místa nominuje lidi, od nichž může očekávat osobní loajalitu: nezávislé politiky (Tulsi Gabbardová jako ředitelka zpravodajských služeb), aktivisty (Pete Hegseth jako ministr obrany), osobní přátele (Steve Witkoff vyjednavač pro Izrael i Ukrajinu) nebo příbuzné (Massad Boulos jako zmocněnec pro Afriku).
Na druhou stranu si uvědomuje, že chce-li být úspěšný potřebuje součinnost vysokých představitelů armády, zpravodajských služeb a diplomacie. Loajalita těchto představitelů hlubokého státu nesměřuje k prezidentovi, nýbrž k sobě navzájem a k zaběhnutým představám o světě, jemuž se vládne z Washingtonu. Ale Trump i jim přenechává některá klíčová místa, například poradce pro národní bezpečnost (Michael Waltz) či zmocněnce pro Ukrajinu (Keith Kellog). Představitelé hlubokého státu vědí, že sice mohou novému politickému vedení leccos zhatit, ale pokud chtějí něčeho dosáhnout, a i oni mají své cíle, musí si ho dokázat naklonit. Vzniká tak složitá symbióza, jejíž životaschopnost je testována na schopnosti spolupráce v otázkách jako Ukrajina, Írán nebo Čína.
V této symbióze to nedávno pořádně zaskřípalo v Pentagonu. Ministr obrany Pete Hegseth se po několika měsících rozloučil se svými nejbližšími spolupracovníky a dlouholetými spojenci. V posledních týdnech se mu víceméně rozpadl politický kabinet, nejdříve odešli čtyři klíčoví pracovníci, a nakonec i šéf kabinetu Joe Kasper. Kolují dvě interpretace. Oficiální média napojená na struktury hlubokého státu hovoří o osobních sporech a neloajalitě v Hegsethově týmu. Tuto verzi nelze úplně vyloučit. Hegseth ani jeho odcházející spolupracovníci nemají řídící zkušenosti, což v jedné z největších světových byrokracií musí vymstít.
Za pozornost však stojí také vysvětlení mluvčí Bílého domu, podle níž nejde o vnitřní spory mezi trumpovci, nýbrž o to, že se proti Hegsethovi postavil téměř celý Pentagon. Mohou tam mít dobré důvody. Nejenže ministr těžko zvládá řízení náročného rezortu, ale také se jedná o křesťansko-sionistického fanatika, který svojí agresivní rétorikou komentátora televize FOX vyhrocuje spory a neláme si hlavu s pravidly. To však nemusí být příčinou jeho současných problémů.
Křeslo se pod ministrem může kymácet proto, že nejde na ruku špičkám ozbrojených sil. Skoncoval s progresivistickou personální politiku podporující menšinové identity namísto reálných kompetencí, razantními zásahy ohrozil či ukončil generálské kariéry. Také se dostal do křížku s vlivnými generály ohledně geopolitických priorit.
Podle New York Times se jejich poslední spor týkal Íránu a Izraele. Na první pohled nemůže být nikdo více proizraelský než Trumpův tým. Propalestinské aktivisty v USA stíhají s tvrdostí, jíž by se rovněž proizraelská Bidenova administrativa neodvážila. To však neznamená, že jsou připraveni rozpoutat na pokyn Izraele válku s Íránem. Trumpovi lidé včetně Hegsetha nyní sází na dohodu a chtějí se vyhnout čemukoliv, co by mohlo vést k nekontrolované eskalaci. Někteří generálové, včetně vlivného šéfa amerického velitelství Střed čtyřhvězdičkového generála Kurilly, naopak chystají ve spolupráci s Izraelem vojenský úder na Írán. Je paradoxní, že sionista Hegseth se dostal do sporu s generály právě v otázce Izraele a Íránu. Potom, co se mu rozpadl tým, bude pro něho těžší čelit pentagonské mašinérii.
Ukazují se tím hlubší spory o priority mezi Trumpovým týmem a hlubokým státem. Hluboký stát vychází z tradiční představy o americké převaze na všech kontinentech a chce živit konflikty ve východní Evropě, Africe a na Blízkém i Dálném východě. Pokračování této politiky je výhodné pro generálské kariéry, rozpočty zpravodajských služeb i zisky amerických zbrojařů. Má to však jeden háček. USA už na takovou angažovanost nemají zdroje. Realita devadesátých let se v 21. století stala utopií. Trump a jeho lidé si to uvědomují, chtějí se proto soustředit na jedinou prioritu, a tou je Čína. Jinde by nejraději americké nasazení utlumili. Nestojí o pokračování války na Ukrajině a nechtějí válku s Íránem.
Konflikty na ministerstvu obrany mohou být špičkou ledovce, pod níž se skrývají podobné střety na jiných úřadech. Trumpovi lidé se pokoušejí prosadit novou politickou agendu proti hluboce zakořeněným zájmům, které vedle amerických institucí mají také transnacionální přesah. Zahrnují například evropské podporovatele války na Ukrajině či propojení anglosaských zpravodajských služeb (USA, Velká Británie, Kanada, Austrálie a Nový Zéland) programem „pěti očí“. Boj trumpovců proti této hydře může ztroskotat na jejich nekompetentnosti či rozhádanosti.
Ne všechno oč trumpovci usilují, je pro Evropu výhodné. Neměli bychom se nechat tlačit do dalších nákupů amerických zbraní ani do konfliktu s Čínou. Nicméně v boji s hlubokým státem stojí na straně demokracie proti strukturám udržující Evropu ve vazalství. Jejich strana je i stranou naší.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!