Ekonom Jaroslav Ungerman píše o tom, jak a proč se EU připravuje na válku a o současném evropském odmítání změny americké zahraniční politiky.
Váhám, zda do toho nadpisu mám přidat ještě vykřičník nebo otazník. Zažil jsem před pár dny takovou diskusi při jednání Evropského hospodářského a sociálního výboru v Bruselu. Naprosto převládající hlasy zaznívaly právě v takovém duchu – Trump je nepřítelem Evropy a někteří dokonce neváhali vyjádřit své přání, aby co nejdříve jeho éra skončila. Tam pozitivní slova o Trumpovi jako příteli Evropy v podstatě nezazněla.
Zaznívaly tam ještě daleko horší (a z mého pohledu velmi varující) hlasy: prý se musíme připravit na válku. Pro mě představa nepředstavitelná, ale pro někoho je válka asi zábavná hra, kterou sleduje možná každý den na obrazovce svého počítače. Taky si možná myslí, že v opravdové válce bude mít více životů a když to nevyjde, tak začne zase znova.
Taky tam zněly hlasy, že je nutno investovat a být připraveni, protože by mohl nastat ten nejhorší scénář – NATO by se zhroutilo. Snad vůbec nejhorší v pojetí některých expertů byla představa, že by se některé státy mohly postupně stávat neutrální vůči Rusku, protože pak by se podle nich válka stala nevyhnutelná.
Kdybych to shrnul – sice ani zdaleka nemluvili všichni, ale v expertní skupině, kde byli dva poslanci Europarlamentu a představitelé výzkumných organizací zabývající se evropskou politikou a obranou, hlas, který by byl proti převládajícímu tónu diskuse, v podstatě nezazněl. Diskuse směřovala k tomu, že by bylo dobré se vrátit zpět, do doby před nástupem Trumpa a pokračovat v té politice, která Evropu dovedla do současné situace, kdy jsme na hraně konfrontace s Ruskem a také s jinými zeměmi uvnitř EU. Tedy nic neměnit, naopak stále se držet toho dosavadního směru politiky.
Co k tomu říci?
V prvé řadě by bylo dobré si uvědomit základní parametry americké ekonomiky, které nesporně určují obsah jejich politiky. Americký státní dluh přesahuje 33 000 mld. dolarů. Úmyslně nepíšu o 33 bilionech, jak se často uvádí. To je samozřejmě totéž, ale mně se zdá, že vyjádřit dluh v tisících miliard je více varující. Ten dluh je vyšší než hrubý domácí produkt USA.
V současných trendech není vůbec žádná naděje, pokud se zcela zásadně nezmění americká politika, že by se růst dluhu podařilo alespoň zastavit. A už vůbec je nemožné v daných podmínkách ho snížit. Vždyť jenom splátky úroků budou vyšší než 1000 mld. ročně, a přitom jistina dluhu dále roste.
USA mohou ještě několik let pokračovat v dosavadní politice emise dolarů prodejem svých dluhopisů, které ještě několik let mohou být přijímány jako rezervní měna a zúčtovací jednotka. Ale pak se najednou ukáže, že těch dolarů obíhá tolik, že ztrácejí hodnotu a dostaví se pád jeho směnného kurzu a naprostý krach americké ekonomiky a současně i krize světové ekonomiky. Chtějí to Američané? Pochybuji.
Někteří z nich už vědí, že takto pokračovat nemohou, že případná krize je samotné ochudí a nevyhnutelně rozvrátí jejich ekonomiku a společnost. Proto Trump mj. mluví o tom, že tvrdě postihne všechny, kteří chtějí účtovat svůj zahraniční obchod v jiných měnách, než jsou dolary. Je to jedna z cest, jak dolar zachránit.
Proto dnes přichází Trump a říká: skončíme s touto politikou. Omezíme své výdaje, přestaneme financovat neziskovky přes USAID atd. Přestaneme se angažovat ve světových konfliktech, které nám nic nepřinášejí. Proto je patrně připraven odejít z angažmá na Ukrajině, stejně jako před nedávnem odešli z Afghánistánu – během měsíce atd. Nezapomínejme: státy (velmoci) nemají přátele, mají jen zájmy.
Změna americké politiky není v EU přijímána
Někteří Evropané nic z toho nechápou a je pro ně zjevně nemožné přijmout reálie této politiky. Snad by jim vůbec nevadilo dostat se do konfrontace s Ruskem. Sami bez americké pomoci? Proto také navrhují společné nákupy zbraní a vojenské techniky v EU. Dokonce společný rozpočet na obranu. Vůbec by jim nevadilo vzít si úvěry na zbrojení. Jiný expert volal po vytvoření společného velitelství pro řízení operací EU na Ukrajině. Už asi vidí společnou armádu EU na Ukrajině.
Tito „experti“ zapomínají, že již před časem zformuloval Henry Kissinger dvě pravidla v případném světovém konfliktu, resp. základní limity světové geopolitiky platné v současném atomovém věku.
Zaprvé – musí být snahou americké politiky zabránit tomu, aby se ekonomika západní Evropy spojila s ruskými nerostnými zdroji, a tak vznikl komplex schopný potlačit dominanci americké ekonomiky ve světě – ve vztahu k její výkonnosti. To nesporně platilo od sedmdesátých let minulého století. Dnes už to ve vztahu k Evropě platí méně.
V této souvislosti úplně malou odbočku – připomněl bych tu nechvalně známou Lisabonskou strategii, podle níž se měla EU stát do roku 2010 nejdynamičtější a nejefektivnější ekonomikou ve světě. Takovou by se byla bývala mohla stát jedině ve spojitosti s ruskými nerostnými zdroji. To se samozřejmě nestalo. Ten evropský projekt byl naprosto nereálný, nejen kvůli nerostným zdrojům. Ovšem tato představa, že EU je středobodem světa, že je jedinečná, nejúspěšnější apod., přetrvává.
Z tohoto předpokladu také vyplývá, že případný konflikt mezi Ruskem a západní Evropou by nebyl důvodem k americké intervenci. Devastace západní Evropy ruskými strategickými zbraněmi by Americe neměla vadit, protože by ji zbavila případného globálního konkurenta.
A druhé pravidlo – je nutno zabránit vzájemnému konfliktu mezi Ruskem a USA, protože takový konflikt by nevyhnutelně vedl ke zničení obou zemí. To si ovšem takoví experti přítomní na této debatě vůbec nepřipouští a zjevně se domnívají, že někdo zpoza oceánu je bude bránit.
Je totiž k tomu nutno dodat ještě jedno varování (nebo snad i pravidlo), tentokrát Putinovo. Ten nejednou řekl, že pokud někdo napadne Rusko a napadne jeho arzenál strategických zbraní, pak Rusko odpoví celou silou svého zbraňového potenciálu. A také dodal – co by to bylo za svět, kdyby v něm nebylo místo pro Rusko. Ano zahyneme – jako mučedníci, ale naši protivníci zahynou, ani se nestačí pomodlit.
Tato pravidla je ovšem nutno modifikovat – po padesáti letech se toho ve světové politice hodně stalo. To první už asi v plné míře neplatí. EU už není hlavním konkurentem USA. Jsou tu minimálně dvě velké ekonomiky, které tu tehdy nebyly – dokonce ani náznakem. Je to Čína a Indie. Čína dnes vyrábí 20 % světového HDP (v paritě kupní síly) a Indie dalších více než 8 %, celkem tedy obě země vytvářejí bezmála 30 % světového HDP. Oproti nim USA vytvářejí necelých 15 % a EU jako celek více než 11 %.
Navíc dodejme, že obě země – Čína a Indie – dynamicky rostou. Pro letošní rok má čínská ekonomika odhadovaný růst kolem 5 %. Kolik je odhad pro EU? Jedno procento, když německý motor se zastavil? Jak takový vývoj může dopadnout? Jen dalšími dluhy a ztrátou pozice EU.
Čína a Indie se dnes stávají svými ekonomikami hlavními konkurenty pro USA a pro EU a ohrožují americkou pozici ve světové ekonomice. Jejich rostoucí síla nakonec povede k pádu amerického dolaru jako hlavní světové měny a důsledky takového pádu budou velmi drastické. Američané to již pochopili – na rozdíl od EU. Ta pořád žije v někde v minulosti. EU již není hlavním konkurentem pro USA, a tak EU už Američany tolik nezajímá. Mají starosti jinde.
Ono to bylo patrné v diskusi. Nejen, že tam zaznívaly hlasy, že Trump už chce opustit NATO, že podniká kroky vůči nevládním neziskovým organizacím, že nevěří na multikulturalismus, kterým se EU tak pyšní. To, že se dnes anulují v Evropě volby, resp. zakazuje se kandidovat ve volbách „nevhodným“ politikům či „nevhodným“ stranám, je patrně pokračováním právě takové hodnotové politiky EU.
Neschopnost vnímat realitu
Německý poslanec europarlamentu tam prohlásil, že Ukrajina živí 400 milionů Evropanů, nebo že ekonomika EU je dvacetkrát větší než ruská ekonomika. Kdyby si ten hlupák přečetl statistiku Eurostatu, viděl by, že ruská ekonomika je v přepočtu na paritu kupní síly měny čtvrtá největší na světě, německá je až šestá největší atd.
Možná se nad takovými hloupostmi můžeme pousmát. Ale ono je to bohužel něco daleko horšího. Právě takovými hloupostmi, a především neznalostmi, je formováno myšlení těchto politiků. Tyto neznalosti posouvají jejich myšlení do jakési virtuální reality, zcela mimo reálný svět. A přitom tito lidé mohou rozhodovat o našem světě, o naší společnosti.
Neschopnost vnímat realitu byla typická i v tom, že další diskutující prohlásil, že uznání Krymu by bylo podkopáním našeho pořádku a znamenalo by, že se agrese vyplácí, protože musí být nepřípustné měnit hranice násilnou cestou. Na to, co se stalo v Kosovu před 20 lety, na intervenci NATO v Srbsku určitě zapomněl. Volal také po jednotě EU. Na čem se má EU sjednotit, bohužel neřekl.
Na závěr snad lze dodat jen to, že Trump je vnímán, možná, že převažující, většinou evropské politické reprezentace shromážděné v europarlamentu, jako nepřítel EU. Jako ten, kdo chce změnit zavedené vztahy a začít se na některé vztahy dívat z jiného úhlu. Na to dnes tato politická reprezentace není připravena. A to je problém.
Je tedy Trump přítelem či naopak nepřítelem Evropy? Myslím, že je ve skutečnosti přítelem Evropy, protože snad donutí – sice ne hned – politickou reprezentaci Evropy a také EU začít myslet jinak než dosud.
Na rozdíl od současné reprezentace EU přestat se jako EU profilovat jako hlasatelé konfrontace a začít přemýšlet o spolupráci na našem kontinentu. A to jistě nebude na škodu. Bylo by proto načase, abychom i u nás začali přemýšlet jinak a zamysleli se nad tím, co nám přináší Green Deal, inkluze, ESG a další nápady, které kolem sebe šíří bruselská byrokracie.
Prvním takovým testem bude přijetí rozpočtu EU na příštích sedm let…