Politolog Petr Drulák píše o hlavních politických výzvách spolkového kancléře Merze, jehož vlastní nástup do funkce byl nešťastný.
Nový německý kancléř Friedrich Merz zažil těsně před nástupem do funkce pořádný šok. Volba kancléře bývá ve Spolkovém sněmu formalitou stvrzující politické dohody, k nimž koaliční partneři dospívají po několikaměsíčních jednáních. Při úterním tajném hlasování tomu bylo jinak. Merzovi do potřebné absolutní většiny chybělo šest hlasů a prvním kolem neprošel. Uspěl až napodruhé. Země, která potřebuje radikální obrat, tím získává vládu, od níž se dá očekávat kontinuita a nejspíše i předčasný konec. Naopak politické síle, která by se o obrat pokusit mohla, hrozí zákaz.
Merzova cesta ke zvolení kancléřem měla být hladká. Jeho CDU/CSU se bez větších střetů dohodla se sociálními demokraty (SPD) a společně v parlamentu disponují většinou, která sice není nijak ohromující ale přesto jasná; aritmetickou polovinu přesahuje o dvanáct hlasů. Přesto dostal v prvním kole o osmnáct hlasů méně, než by odpovídalo počtu přítomných poslanců CDU/CSU a SPD. Kdo sabotoval dohodu stranických šéfů? Na straně SPD mohlo jít o přívržence předsedkyně a dosluhující ministryně Eskenové, pro níž se v Merzově kabinetu nenašlo místo či mladé radikály z levého křídla nespokojené s tím, že Merz v lednu s podporou AfD prosadil zákon proti nelegální migraci. Zrada však mohla přijít i z vlastního tábora. Dost poslanců musí být rozčarováno, když v koaliční smlouvě nenacházejí nižší daně, konec zadlužování, boj s migrací a další závazky, které v kampani slibovali voličům.
V druhém kole Merz podporu nakonec dostal. Nevíme, zda změnili názor odpůrci ze stran koalice nebo se podařilo přemluvit někoho z opozice. Ale to, že druhé kolo mohlo proběhnout ještě týž den, umožnily hlasy postkomunistických progresivistů z Die Linke. Situace dvojnásob trapná. Merz musel prosit o podporu strany, kterou označuje za extrémní levici. Die Linke, která si hraje na radikální alternativu, ale na zemské úrovni si zvyká na vládní pozice, opět potvrdila, že je stranou systému.
Vláda Friedricha Merze nezačíná šťastně. Dokáže tento korporátní technokrat vnímat politické signály varující před chybami v politickém kurzu? Taková schopnost může být životně důležitá, pokud se za fasádou dvou klíčových stran německého režimu rozjíždí vzdor proti jejich centristickému vedení. Pokud bude i nová vláda pokračovat v popírání problémů země, bude tento vzdor sílit, což zvyšuje pravděpodobnost jejího pádu.
Personální složení vlády spíše nasvědčuje tomu, že problémy jako migrace, rostoucí kriminalita, ceny energií, úpadek průmyslu či ztráta ruských zdrojů zůstanou neřešeny. Ne že by se Merzova vláda nesla v personální kontinuitě s vládou Scholzovou. Až na jednu výjimku se všichni ministři mění. Nicméně v profesních drahách nově příchozích představitelů nenalézáme téměř nic, co by naznačovalo připravenost k rozhodným změnám; jedná se o lidi systému.
Přesto určité posuny očekávat lze. Na ministerstvu vnitra vystřídá Nancy Faeserovou, progresivistku s vazbami na extremistickou Antifu, Alexander Dobrindt, zkušený politik bavorské CSU, který občas pronáší tvrdé výroky na adresu klimatických aktivistů a migrantů. Zda na vnitru bude vedle mluvení také jednat, se teprve uvidí. Jiného představitele CSU by mohli ocenit zemědělci. V čele jejich rezortu střídá zeleného fanatika a vegetariána Cema Özdemira vyučený řezník a podporovatel konzumace masa Alois Rainer. Jiného zeleného fanatika, Roberta Habecka, nahrazuje v čele ministerstva hospodářství Katherina Reiche z CDU, která posledních deset let strávila v byznyse. Působila však jako lobbistka pro energetické firmy, které dokázaly na politických chybách Berlína i Bruselu pohádkově vydělat.
Nic rozumného bohužel nelze očekávat v zahraniční politice. Na ministerstvu obrany zůstává Boris Pistorius, tento na veřejnosti poměrně oblíbený ministr patří k hlavním tvářím německého vyzbrojování Ukrajiny. Ministrem zahraničí se stává Merzův důvěrník bez diplomatických zkušeností Johann Wadephul. S Merzem kritizoval Scholzovu vládu za to, že Ukrajinu prý málo podporuje, a podobně jako jeho stranický šéf je přesvědčeným atlantistou. Oba jsou ovšem atlantisty starého střihu: prošli transnacionálními sítěmi amerických korporací, hlubokého státu a think-tanků, ale dnes těžko hledají společnou řeč s Trumpovou administrativou.
Nejsnadněji by se s Trumpem v Německu domluvila opoziční AfD. Nicméně ta nebude Washington spojovat, nýbrž rozdělovat. V Berlíně by ji nejraději zakázali. Cestu otevřela odcházející ministryně vnitra Faeserová. Využila k tomu vnitrem neprověřený posudek, který k AfD vypracovala kontrarozvědka. Tato zpolitizovaná instituce podléhá ministryni a je bez šéfa od listopadu, kdy se ředitel Haldenwang, evangelický kazatel a bojovník proti pravicovému extremismu, rozhodl kandidovat za CDU. Straně se nejspíše hodil jako protiváha proti svému předchůdci Maassenovi. Bránil politizaci kontrarozvědky a když ho Merkelová nechala vyhodit, vstoupil do politiky.
Faeserová několik dní před odchodem z funkce oznámila, že kontrarozvědka vyhodnotila AfD jako pravicově extrémistickou. Její slova potvrdili náměstci, kteří kontrarozvědku dočasně vedou a podle všeho sdílejí její boj s národními konzervativci; jeden z nich se narodil tureckým rodičům a první čtyři roky žil v Istanbulu. Označení AfD za pravicově extremistickou má konkrétní důsledky: agenti mohou proti ní nasadit paletu zpravodajských prostředků a vláda může zahájit proceduru vedoucí k zákazu.
AfD se každopádně brání, stanovisko kontrarozvědky napadla u správního soudu. Tisícistránkový posudek, o nějž se stanovisko opírá, není veřejný. Ale je známo, že straně vytýká etnické pojetí národa, které má být v rozporu s ústavou. Pokud tedy někdo prohlásí, že němectví není dáno pouze občanstvím, ale také původem či kulturními znaky, staví se mimo ústavu. Například otázkou, zda rodilý Turek má být v čele německé kontrarozvědky. Otevírá se tím zajímavá filozoficko-právní debata, neboť německý systém s etnickým pojetím zcela otevřeně pracuje, když uznává němectví cizinců, kteří v Německu nežijí, německé občanství nemají a německy nemluví, ale jejichž předci byli Němci; na tomto základě přišli po roce 1990 do Německa statisíce obyvatel bývalého Sovětského svazu či Rumunska.
O filozoficko-právní konstrukce však jde až na druhém místě. AfD vadí svojí silou. Po volbách se stala druhou stranou země a podle aktuálních průzkumů je stranou nejsilnější.
Hrozba zákazu největší opoziční strany navíc vyvolává negativní ohlas u protektorů Německa na druhém břehu Atlantiku. V AfD vidí ideového souputníka a snahu systému ji soudně eliminovat chápou stejně jako útoky americké justice na Trumpa a jeho věrné. Ani viceprezident Vance ani ministr zahraničí Rubio si nebrali servítky. Šéf diplomacie označil Německo za „maskovanou tyranii“ a vládu vyzval, aby změnila kurs.
Merzova vláda stojí před těžkou volbou. Zákaz AfD nemá podporu jejích konzervativnějších členů včetně nastupujícího ministra vnitra, bude však důležitý tématem skomírající SPD. Americký tlak pak vyvolává dvojí reakci: poslechnout amerického poručníka, vymezit se proti Trumpovi. CDU/CSU to potáhne prvním směrem, SPD tím druhým. Ale podobně těžké volby Merze čekají i v otázkách migrace, Green Dealu či Ukrajiny. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by mohl uspět.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!