Ekonom Jaroslav Ungerman míní, že zákaz podpisu dohody o výstavbě jaderné elektrárny v Dukovanech dává příležitost zamyslet se nad celým projektem.
Rozhodnutí brněnského soudu zakazující podepsat smlouvu o výstavbě Dukovan korejskou společností KHNP by mohlo umožnit zamyslet se nad tím, co vlastně chceme.
Původně přece česká vláda požadovala – a na tom byla širší shoda i s opozicí – že podíl českých dodávek na výstavbě by měl být alespoň 60 %. Měla to být příležitost pro český průmysl, jak se na této zakázce podílet.
Dnes se už o tom moc nemluví, přitom by to měla být především příležitost pro české dodavatele a tento odklad se jich také dotýká. Ovšem – jak je to vlastně s českými dodávkami?
Co když si zde nějaký korejský koncern založí svoji dceřinou společnost – a bude to pak česká firma a ona ve skutečnosti bude dodávat zařízení i práce korejských firem. Bude to také česká dodávka nebo nikoli? A kdo zde bude tím arbitrem, který určí původ dodávky. Nakonec to tedy může dopadnout i tak, že 80 % dodávky bude pocházet od firem sídlících v ČR.
Jak to známe – tyto české filiálky zahraničních firem dokáží pracovat tak, že ani nebudou ziskové a nebudou zde platit ani daň ze zisku. Možná, že jim dokonce dáme i další investiční pobídku. Přece to nakonec může být i firma s dvaceti zaměstnanci a všechny práce bude zajišťovat dodavateli ze zahraničí. Nepracují snad nějak podobně i některé jiné tzv. české firmy?
Nebo jiný problém – mluví se o ceně ve výši 400 mld. korun. Každá podobná smlouva má také inflační doložku. Bude ji mít nesporně i tato smlouva. Kolik bude inflace v základních materiálech – především v oceli? Budou to jen dvě procenta ročně? I tak je to po dobu výstavby minimálně 25 % nárůst ceny. Tedy v tomto případě je o to dalších 100mld. Kč.
Ještě snad jeden (a podle mého soudu) úplně největší problém.
Podle stanoviska Evropské komise, která tak miluje zelenou energetiku, má být tato naše elektrárna provozována tak, že nejprve musí být zcela spotřebována produkce z občasných zdrojů energie, jak některé zlé jazyky nazývají známé OZE, a teprve pak může být dodávána do sítě elektřina z nového zdroje – tedy z nové elektrárny v Dukovanech.
To je upřímně řečeno podmínka, která zcela znemožňuje efektivní provoz takové elektrárny. Svým způsobem je to i nesmysl a podmínka, která má odradit od výstavby tohoto zdroje – tak blízko známých odpůrců jaderné energetiky v Evropě – Německa a Rakouska. Prostě jaderná elektrárna není schopna soustavně reagovat na velikost odběru v elektrické síti. Od toho jsou jiné zdroje – ovšem tyto zdroje se Evropě nelíbí.
Možná je to jenom proto, že při tomto rozhodování ještě nebyl znám onen blackout, který před pár dny zažila jižní Evropa.
Jít za této situace do výstavby jádra není moc rozumné. Alespoň do doby než Evropská komise či dokonce celá Evropa dostane rozum. Moc na to, že by dostala rozum, ale nevěřím. Z naší strany je to tedy velmi odvážné rozhodnutí. Nejen proto, že i ten reaktor v americké licenci dodávaný Korejci možná nemá za sebou tolik provozních hodin a spolehlivost srovnatelnou s našimi reaktory VVER.
Možná by bylo lepší, kdybychom svoji pozornost upnuli na výstavbu přečerpávacích vodních elektráren někde v prostoru Krušných hor, kde jsou k tomu ideální podmínky. Ve spojitosti s občasnými zdroji energie provozovanými v Německu by to vůbec nemusela být špatná volba. Také proto, že nikde ve středoevropském prostoru takové možnosti nejsou. Tak proč to nevyužít?
Abychom si to vysvětlili. Když je přebytek elektřiny od solárů nebo jiných OZE přes den, pak se do horní nádrže elektrárny načerpá voda a ta se večer nebo při ranní špičce použije na doplnění chybějícího výkonu. Taková elektrárna nabízí regulační služby a ty se vždycky platí daleko lépe než normální výroba.
U nás by se dalo postavit až 3000 MW výkonu a najít možnou spolupráci právě s ostatními zeměmi by mohlo být možné. Pro německé soláry a větrníky by to byl perfektní doplněk. Ani by to nestálo tolik jako nové dukovanské bloky s nejistou perspektivou jejich využití.
Přitom ten jihoevropský blackout by měl být varováním, ale také příležitostí. Nikdo v Evropě široko daleko kolem nás nemůže nabídnout takové možnosti.
Ovšem proč by se tím někdo chtěl seriózně zabývat? Je to asi moc těžké na přemýšlení a také na vyjednání rozumných podmínek. Je daleko jednodušší přijít na vládu a nechat si to všechno zaplatit z peněz daňových poplatníků. Jak už se do toho jednou pustíme, pak už to budeme muset zaplatit, ať to stojí, co to stojí.