Veronika Sušová-Salminen v seriálu investigativních reportáží sleduje, jak probíhá a jaká úskalí skýtá tzv. „spravedlivá transformace“ a ukončení těžby uhlí v Česku a konkrétně na Mostecku.
Když přijedete vlakem do Mostu, máte tak trochu pocit, že se tu zastavil čas někdy na konci 80. let. Město v Sudetech bylo po celé 20. století spojené s těžbou hnědého uhlí. Staré středověké městečko bylo postupně kvůli těžbě zdemolováno a přemístěné město dostalo novou, vesměs brutalistní podobu typických šedých panelových domů a dlouhých, u stolu projektovaných ulic. Ve své době byl nově projektovaný Most svatým grálem československé architektury. Stavělo se zde „ideální (socialistické) město“ ve stylu socialistického realismu. Uhlí a jeho těžba tak doslova a do písmene utvořilo současnou tvář tohoto více než 60tisícového města na severu Česka i jeho okolí. Povrchová a hlubinná těžba od druhé poloviny 19. století proměňovaly ráz místní krajiny, které ještě v polovině 19. století dominovalo zemědělství zpestřené vinicemi a chmelnicemi. Vedle Komořanského jezera, které bylo v 1. polovině 19. století přeměněno na zemědělskou půdu, se na Mostecku nacházelo i několik rybníků. Zdejší uhlí napřed pohánělo industrializaci českých zemí, průmyslového motoru habsburské monarchie, a později se stalo významným domácím zdrojem pro socialistickou modernizaci a industrializaci. Stalo se kraji i městu osudným. Život po roce 1989 se v regionu značně změnil především díky postupnému odklonu od uhlí, ale také kvůli novým hospodářským akcentům v rámci postsocialistické transformace. Pocit, že věci tu nešly tak dobře jako třeba v hlavním městě Česka Praze, není neoprávněný. Most ale dovede překvapit. Třeba tím, že je společně s Vídní jediným městem v Evropě s plně ekologickou veřejnou dopravou. Vydala jsem se sem, abych na příkladu jednoho konkrétního projektu zjistila víc o tom, jak velkou výzvu pro Mostecko a celý kraj představuje současný útlum těžby uhlí a transformační procesy.
„Co si myslíte, že je největší problém Mostu“, zeptala jsem se staršího řidiče taxíku, který mě vezl večer do hotelu. „Romové,“ odpověděl mi bez váhání a bez jakékoliv politické korektnosti. Není to neobvyklá reakce místních lidí, jak se ukázalo později, a nakonec vlastně i souvisí s tím, jak se město po roce 1989 rozvíjelo v rámci postsocialistické transformace. Do Mostu přišlo díky spekulaci s byty velké množství Romů z jiných částí země, často z Prahy, a to v rámci modelu, který se nedá nazvat lépe než obchod s chudobou. Bohužel to vedlo ke ghetizaci Mostu, kterou se nepodařilo uspokojivě vyřešit do dnešních dnů. Nejde si jí nevšimnout a místní o ní hodně a otevřeně mluví. Sociální vyloučení a lokality se sociálním vyloučením se týkají nezanedbatelné části obyvatelstva Mostu: je jich celkem 7 (tři z nich se nacházejí přímo v centru města) a podle odhadů města v nich v roce 2023 žilo asi 14 200 lidí, tj. něco kolem 22 % obyvatel! Realitou je, že Most a Mostecko patří k socioekonomicky nejhorším místům v České republice. Je zde pravidelně nejvyšší nezaměstnanost v zemi[1] a také jeden z nejvyšších podílů lidí s nedokončeným vzděláním nebo nízkou kvalifikací. Podle statistiky z roku 2023 je v Mostě s jeho asi 63 tisíci obyvatel 1,4 % lidí bez vzdělání (průměr v ČR je 0,6 %) a 17,9 % lidí se základním (včetně nedokončeného) vzděláním, zatímco průměr v zemi je 12,5 %. Jedním z problémů je skutečnost, že ve městě vázne tvorba nových pracovních míst: „Most má nejmenší počet volných pracovních míst. To je především dáno historickým vývojem a hospodářskou charakteristickou regionu. Zaměstnavatelé se při svých činnostech potýkají zejména s nedostatkem kvalitního lidského kapitálu z důvodu nízké úrovně vzdělání či špatně zvoleného vzdělání,“ najdeme v oficiálním vyjádření města Mostu z roku 2023. „Dlouhodobou snahou vedení statutárního města Most je nepříznivou situaci změnit, a to nejen v oblasti nezaměstnanosti…“ Bohužel rok 2024 nebyl pro Mostecko v této oblasti příznivý, během roku počet nezaměstnaných v okrese rostl, jak ukazují údaje Českého statistického úřadu. Na jedno pracovní místo připadalo 8,55 uchazečů, což ale není nejhorší číslo v zemi. Pro srovnání, v Praze se jednalo o 1,34 uchazeče, v Děčíně, kde je situace nejhorší v republice, to bylo 15,2 uchazečů. Jinak řečeno, pracovní místa v okrese sice vznikají, ale v menší míře než jinde.
Zavírání uhelných dolů není pro Most a celý Ústecký kraj novinka, která by měla souvislost jenom se současnými plány Evropské unie známými pod názvem Green Deal nebo „spravedlivá transformace“. V posledních dekádách, hlavně po roce 1989, zde zaniklo hned několik hnědouhelných dolů, Most i region mají relativně velké zkušenosti také s různě komplikovanou rekultivací území dolů bývalých. Například v roce 1999 tu byl uzavřen důl Ležáky, který fungoval od 70. let, a v rámci rekultivace tento prostor nahradilo v roce 2020 jezero Most. Některé doly zanikaly hned na začátku nebo během 90. let, jiné byly uzavřeny později.
Velký díl místní ekonomiky stojí ale pořád na těžbě, výrobě elektrické energie, na průmyslových odvětvích jako chemický průmysl nebo sklářství a samozřejmě i na „montovnách“, průmyslových zónách v okolí města Most nebo v nedalekém Ústí nad Labem, v Bílině nebo Žatci. Jinými slovy, na energeticky náročných průmyslových odvětvích. Přechod od fosilních zdrojů je tedy pro kraj velkou ekonomickou a sociální výzvou. Pro Ústecký kraj je typická koncentrace zaměstnanosti do velkých firem, malé a střední firmy mají slabší postavení. Nakonec i samotné město Most připouští, že místní trh práce charakterizuje „zejména dostupná a levná pracovní síla,“ a ta se stala v rámci komparativních výhod lákadlem pro přímé zahraniční investice. Místní tuto situaci potvrzují: najít dobrou práci je podle 60leté prodavačky v největším mosteckém nákupním centru, se kterou jsem asi půlhodiny mluvila, velký problém. Když se jí ptám, jestli se její plat blíží alespoň statistickému průměru v Česku, jenom se hořce směje, ale ani přibližnou výši platu mi kvůli politice firmy nesmí sdělit, vyhodili by ji z práce. Ani to není nutné, její reakce byla dost výmluvná. V roce 2024 se počet pracovních míst v Ústeckém kraji snížil o 2,2 %, v celorepublikovém pohledu to sice není nejhorší, není to ale ani výhledově dobrý trend. Ekonomické problémy má totiž v posledních letech celá česká ekonomika. Český ekonomický model, na který země vsadila na začátku 90. let, se v důsledku celé řady strukturálních změn a vnějších tlaků vyčerpává. K těm dost zásadním patří drahá energie, která zbavuje zemi konkurenceschopnosti stojící na láci a na průmyslu. Z tohoto hlediska je energetická transformace další výzvou pro celé české hospodářství v novém a poměrně složitém kontextu. Představuje ale i příležitost – pokud bude dobře uchopena a využita. Rozhovory s místními obyvateli ovšem ukazují, že velké naděje na spravedlivou transformaci si nedělají. Obyčejní lidé v Mostě, ale nejen oni, vyjadřují docela velkou míru skepticismu.
Mezi vizí a realitou: spravedlivá transformace v Česku
Ukončování těžby uhlí a spravedlivá transformace se v Česku týká hned tří regionů: Karlovarského kraje, Moravskoslezského kraje, a právě Ústeckého kraje. V Operačním programu Spravedlivá transformace (OPST) na roky 2021 až 2027 je celkem alokováno 49,7 miliardy korun a jeho cílem je „zejména zajistit dostatek pracovních míst pro pracovníky, kteří odcházejí z uhelného průmyslu, a zlepšení životního prostředí.“ Ústeckému kraji má připadnout celkem 18,8 miliard korun. Operační program z peněz Evropské unie (z Fondu spravedlivé transformace) je především program dotační, který se má zaměřit na strategické projekty (komplexní projekty s transformačním dopadem pro kraje), tematické výzvy (projektové výzvy dle jednotlivých témat a oblastí podpory) a zastřešující projekty, které zahrnují menší a typově podobné projekty.
V oficiálním dokumentu Program pro spravedlivou transformaci v Česku z února 2024 je řečeno celkem jasně, že přechod od fosilních paliv představuje pro všechny tři „uhelné regiony“ v Česku velkou výzvu: „V uhelných regionech je v porovnání s ostatními regiony významný podíl zaměstnanosti v sektorech v útlumu. Těmi jsou především těžba uhlí a energetika závislá na fosilních palivech. Celková zaměstnanost v sektoru těžby nerostných surovin je 31 tis. osob. Z toho je 9,4 tis. osob zaměstnáno v Ústeckém kraji, 9,0 tis. osob v Moravskoslezském kraji a 4,3 tis. osob v Karlovarském kraji.“ Konkrétně v případě Ústeckého kraje odhadla česká vláda, že zaměstnanost v sektoru těžby uhlí tu představovala v roce 2021 11,4 % zaměstnanosti kraje. Z toho je patrné, že v uhelných regionech hraje těžba výraznou roli v ekonomice a odklon od uhlí zde bude mít rozsáhlejší následky než ve zbývajících regionech – bude potřebné vytvořit více nových pracovních míst a zajistit více rekvalifikací či jiných prvků aktivní politiky zaměstnanosti. Ministerstvo životního prostředí dodává, že transformačním procesem jsou ohroženy i další sektory ekonomiky – jedná se o chemický průmysl, výrobu kovů, slévárenství a podobné energeticky náročné činnosti. Dokument také opět konstatuje, že uhelné regiony v Česku trpí řadou strukturálních ekonomických problémů, které – dodejme znovu – jsou staršího data a se současnou transformací často nemají souvislost. Problém tedy je, že nová transformace vstupuje do kontextu dlouhodobé strukturální slabosti a region se tak musí vyrovnat jak se starším dědictvím, tak se současnými proměnami. Jak konstatovala v roce 2020 Evropská komise (EK): „Dopad transformace by mohl být prohlouben tím, že tyto oblasti se již v současné době řadí mezi nejchudší oblasti v zemi.“ Dále došla EK k názoru, že transformační proces znamená pro české uhelné regiony „značné ztráty pracovních míst, což by reálně nemuselo být zcela vykompenzováno vytvořením a rozvojem malých a středních podniků“. Podle EK se strukturální problémy uhelných regionů mají řešit diverzifikací regionální ekonomiky s pomocí zdrojů (dotací) z Fondu spravedlivé transformace v doporučených oblastech.
Jednou z důležitých podmínek přechodu od fosilních paliv je v kontextu dotačního programu princip, který se týká primárně projektů územního rozvoje, a zní „znečišťovatel platí“. Tento princip má být určujícím pro poskytování podpory, která jde z veřejných peněz. Konkrétně se pak týká sanace těžbou kontaminovaných oblastí, kde pro těžební firmy platí povinnost zajistit sanaci a rekultivaci pozemků dotčených těžbou a zajistit náhradu důlních škod. Bez provedené rekultivace není v podstatě možné rozjet žádné další projekty, získat stavební povolení atp., a nemělo by být možné ani žádat o evropské nebo státní dotace na další ekonomické aktivity. Na tento problém upozornila česká nevládní platforma pro sociálně-ekologickou transformaci Re-set, která v dokumentu Sedm principů pro skutečně spravedlivou transformaci uvedla: „Skutečně spravedlivá transformace nesmí dopadnout na základní potřeby obyčejných lidí. Její náklady by měli nést primárně největší znečišťovatelé a ti, kteří si mohou dovolit se omezit, aniž by je to ohrozilo na životě a důstojnosti. Nabízí se snižovat emise na prvním místě tam, kde to postihne luxusní nadspotřebu, nikoli obživu běžného člověka.“ Platforma dále vyjádřila obavy, že v českém kontextu nebude v rámci samotného Programu pro spravedlivou transformaci princip „znečišťovatel platí“ zohledněn dostatečně.
Oficiální vizí transformace podle vládního Programu je v případě Ústeckého kraje celkové zvýšení ekonomické aktivity s důrazem na obory s vysokou přidanou hodnotou, diverzifikaci ekonomiky a zvyšování konkurenceschopnosti, tvorbu nových pracovních míst a udržení pracovních míst v tradičních oborech (chemický průmysl, výroba skla a porcelánu, energetika), na vytvoření inovační infrastruktury, rozvoj vodíkové ekonomiky a obnovitelných zdrojů, rozvoj digitálních služeb, přechod k oběhovému hospodářství, obnovu území po těžbě, zlepšení nabídky středních škol a zájmového vzdělávání a také na zvyšování připraveností lidí na změny vyvolané transformací.
Plán spravedlivé územní transformace, který připravilo Ministerstvo pro územní rozvoj, nastínil konkrétnější očekávání od procesu transformace. Předpokládá se v něm, že proces přinese jednak útlum těžby a ztrátu pracovních míst, která s tím souvisí, dále snížení zaměstnanosti v návazných odvětvích, změnu vzdělávacích a kvalifikačních potřeb a hledání nových zdrojů energie a materiálů. Na druhou stranu má ale stejný proces vést k rozvoji digitalizace a robotizace, k zaměření na výzkum a inovace, na rekultivace a revitalizace a na zajištění sociální stabilizace a začleňování.
Ústecký kraj má v současnosti také vlastní Strategii rozvoje Ústeckého kraje, která je platná do roku 2027 a navazuje na vládní strategii v regionálním kontextu. Strategie rozděluje kraj do několika území a podle jejich charakteru určuje priority rozvoje. V případě Mostecka se kraj snaží o zvýšení sociálního kapitálu obyvatelstva, zlepšení životního prostoru, zvýšení hospodářské konkurenceschopnosti a dokončení obnovy krajiny. K hlavním problémům Mostecka (a celé Pánevní oblasti, kam patří Chomutovsko, Litvínovsko, Teplicko a Kadaňsko) dokument řadí nepříznivý populační vývoj, nižší míru podnikatelské aktivity, nadprůměrný podíl zaměstnaných v průmyslu a nejvyšší podíl dlouhodobě nezaměstnaných (v regionu, ale také v ČR). „V území je mimořádně vysoká koncentrace vyloučených obyvatel a existují zde rozsáhlé a velmi problematické sociálně vyloučené lokality,“ píše se v rozvojové strategii Ústeckého kraje. Znovu se zde tedy vrací téma sociálního kapitálu, ale také nepříznivé demografie a sociálního vyloučení.
[1] V březnu 2025 šlo opět o nejvyšší počet v zemi, a to 8,07 % pro muže a 10,54 % pro ženy, jedná se bohužel o další mírné, ale v posledních měsících kontinuální, zhoršení nezaměstnanosti v okrese Most, od února 2025 nezaměstnanost v Mostu vzrostla nejvíce v celé zemi, a to o 0,18 procentních bodů.
Konec první kapitoly.
Teto reportáž vznikla díky podpoře Journalism Fund jako součást širšího investigativního projektu a byla publikována v angličtině na Cross Border Talks.
