Petr Schnur pokračuje ve svém seriálu o konci Evropy dalším textem, který se věnuje otázkám hluboké krize současné demokracie a jejím projevům.
Úvod
V předchozím pojednání Finis Europae Ia: Od demokracie k oligokracii jsme se zaměřili na postupující degeneraci reprezentativní demokracie, na oligarchické struktury politických subjektů, které v kontextu působení vnitřních a vnějších faktorů ztratily schopnost vnitřní obrody. V důsledku toho nejsou schopny racionálně reagovat na společenskou i zahraničněpolitickou realitu. Její vnímání je z hlediska prospěchu společnosti jako celku iracionální, ideologicky-aktivistické, nezřídka pod vlivem „sponzorů“, různých zájmových/nátlakových skupin, což vzhledem k centralismu Evropské unie ještě dodatečně zužuje jejich vůli a schopnost reagovat na mandát voliče. Ty strany a hnutí, které se tomuto nepsanému euro-konsenzu vymykají, jim nastavují zrcadlo kritické sebereflexe, čímž odhalují jejich zkostnatělost a nefunkčnost. Pod ochranou Evropské unie se ono „zrcadlo“ neinterpretuje jako odraz jejich selhání, nýbrž jako útok na demokracii. Záchrana spočívá v autoritativních prostředcích udržení moci za každou cenu – pod ochranou rukou Bruselu. V tom spočívá začarovaný kruh stagnace a degenerace. Zkostnatělé euro-strany neobstojí v přímé augmentativní diskuzi, východisko vidí v nálepkování soupeřů jako cizí agenty, trolly, extremisty nebo zastánce spikleneckých teorií.
Selektivně vedené a pečlivě načasované „právní“ postihy nepohodlných kandidátů doprovázené systematickou mediální kampaní se vedle „skandálních odhalení“ stávají běžnou a efektivní metodou udržení kontinuity moci vládnoucí agendy.
Justice ve službách režimu
Kdyby měl tento text oslovit německého čtenáře, nešlo by o „kostlivce ve skříni“, ale o „mrtvolu ve sklepě“ (Leiche im Keller), nicméně smysl pořekadla by zůstal stejný. Ať skříň nebo sklep, faktem zůstává, že pro hostitele mrtvol pod vlastní střechou jde o tikající bombu, pro manipulátory politických konstelací o ideální prostředek k „usměrňování demokracie“ správným směrem. Metoda je velmi jednoduchá: pečlivě sledovat potenciální politické „vůdce“, pořídit soupis jejich skutečných i údajných prohřešků a vyčkat, jak se věci vyvinou – pro případ, že by dotyčná osoba opustila vyznačenou dráhu.
Výraz ‚politický proces‘ v našem kontextu neznamená, že obžalovaný je v právním smyslu nevinen a přesto odsouzen, přičemž i takové případy nelze vyloučit. Vážným a zcela zásadním problémem je přímý vliv politiky na jmenování soudců do klíčových pozic justice. Jakých rozměrů tato praxe v současnosti dosáhla ukazuje příklad politického chameleona Richarda Ferranda , kterého president Macron i bez patřičného právnického vzdělání protlačil na pozici prezidenta Nejvyššího soudu RF.
Francie není v tomto směru jediným příkladem směsice politiky a práva, ovšem v tomto okamžiku tím nejkřiklavějším. I německý justiční systém nabízí politice administrativní možnosti ovlivnit soudní jednání. V rámci tohoto textu je možné problematiku představit pouze ve zkratce.
Možnost první: Spolkový ústavní soud. Ten se skládá z 16 soudců ve dvou senátech, prezidenta a viceprezidenta. Polovina z nich je jmenovaná Spolkovým sněmem, polovina Spolkovou radou. Jejich potvrzeni a konečné jmenování je v kompetenci prezidenta republiky, který může jmenování státních zástupců (Bundesrichter) odmítnout. Již tato jmenovací procedura demonstruje velké možnosti politiky ohledně vlivu na nejvyšší soudní instanci státu. Zakopaného psa je ovšem nutné hledat nejen na konci výběrové procedury, ale již na jejím počátku. Sestavení listiny vhodných kandidátů leží totiž v kompetenci Ministerstva spravedlnosti, což z hlediska skutečné nezávislosti soudu na politickém vedení státu implikuje zásadní problém. Resortní ministr má fakticky iniciativní právo, což v praxi znamená, že se právník z politicky nepohodlného prostředí do výběru vůbec nedostane. Tento výběr je týden před volbou předložen Spolkovému sněmu a Spolkové radě. Navíc následný ‚distribuční klíč‘ mají v rukou parlamentně relevantní strany což vzhledem k podivným procedurám sestavování vlád ve zmíněných zemích nevede zrovna k optimismu v otázce respektování politické relevance stran, kterou jim přisoudili voliči.
Možnost druhá: státní zástupce. Ten je jako součást exekutivy vázaný pokyny (Weisungsgebunden) hierarchicky strukturovaných nadřízených míst, na jejichž konci je generální státní zástupce a nad ním ministr spravedlnosti. Na tento strukturální problém se vzhledem k možnostem politické manipulace váže další faktor, který celou záležitost dělá ještě brizantnější: závazný pokyn nadřízených míst nemusí být proveden písemnou formou. Státní zástupci majítedy nejen ‚monopol na žalobu‘, což v praxi znamená rozhodování o zahájení, pokračování nebo přerušení vyšetřování.
Znaky zpolitizované justice
Jak již bylo řečeno, politický vliv na soudnictví v našem případě neznamená, nebo přesněji řečeno nemusí znamenat, že rozsudek byl z čistě právního hlediska nespravedlivý. Rozhodující roli ve zpolitizovaném procesu hrají časový faktor (okamžik odstartování soudního jednání) a selektivní výběr „hříšníků“. Každému, kdo si zachoval alespoň špetku soudnosti, musí do očí bít fenomén, že výše zmíněné „skandály“ se objeví vždy v „pravou chvíli“ – k záchraně demokracie.
Politik se soudním vyšetřováním na krku je nejen s pomocí koalice ochotných médií mediálně a tím pádem politicky znemožněn, ale navíc jeho čas, nervy a energie jsou zaměstnány kauzou, nikoliv politickou prací. Ti „chytří“ mají ovšem šanci zavčas pochopit signály, které žaloba jeho směrem vyslala a hodí do ringu ručník dřív, než vůbec začne boxerský zápas: chytrému napověz, hloupého trkni.
Několik příkladů z praxe, metoda postupu je jednoduchá. Zatímco prohřešky věrných zůstávají v temnotě a jako „kostlivec ve sklepě“ čekají na případný politický prohřešek proti panující eurokracii popřípadě na okamžik, kdy dotyčná osoba „dosloužila“, snaží se vládnoucí garnitura sugerovat dojem, že právní stát jen koná svoji povinnost. Případ Marine Le Penové, prezidenta Ústavního soudu Ferranda, který byl E. Macronem protlačen do funkce prezidenta nejvyššího soudu Francie, aniž by disponoval právnickým vzděláním (sic!) a „slunečního krále“ v Elysejském paláci demonstruje cynickou bezstarostnost vládnoucí elity, která je přesvědčená, že si již může dovolit naprosto všechno. Co může zřetelněji demonstrovat úpadek demokratické politické kultury a postupující tunelování právního státu.
Můžeme být zvědaví, s čím se vytasí němečtí strážci demokracie a práva vůči Alici Weidelové vzhledem k tomu, že AfD je na nejlepší cestě stát se nejsilnější stranou (AfD: Umfrage-Schrecken! Es ist jetzt wirklich passiert).
Le Penová není jediný příklad politizující justice ve službách režimu, jen tím „čerstvým“ a nejkřiklavějším. Pro osvěžení paměti: kauza její strany se odehrála v letech 2004–2016, proces s patřičným rozsudkem byl rozjet nyní, v roce 2025.
Média ve službách režimu
Přitom existují i subtilnější formy „morální“ denunciace nepohodlných kandidátů, spolehlivými a efektivními pomocníky jsou prorežimní média. Příkladem je Armin Laschet (CDU).
K odstranění ze skupiny kandidátů na ministerské křeslo nebo dokonce na spolkového kancléře stačí vhodný aktivistický žurnalista s fotoaparátem, falešné slovo na falešném místě, nevhodný úsměv v nepravou chvíli nebo dopravní přestupek. O Laschetovi se začalo mluvit jako o budoucím ministru zahraničí a ejhle, v příštím okamžiku se do něj (opět) pustili „investigativní“ pisálci ve službách striktně „proevropských“ médií a jejich nakladatelství. A vida – opět jde o událost zhruba 8 měsíců starou; tedy stejná metoda postupu jako u Le Penové. Rozdíl je v tom, že se v případě Lascheta jedná o mediální „zvýraznění“, zatímco v případě francouzské političky byla naplno rozjeta i soudní mašinérie.
Postup dehonestace a její důvody jsou vždy ty samé. O Laschetovi je známo, že od samého počátku zastával realistický postoj jak k Rusku, tak i k Sýrii, když jako praktikující katolík připomínal absurditu západní podpory muslimských radikálů proti Asadovi. Pro „vůdčí media“ samozřejmě jasné „no go“ a nic naplat, že mu tehdejší realita i nynější vývoj daly za pravdu . Obojí ho v očích dnešních rusobijců, přátel syrského převratu a mediálních inkvizitorů samozřejmě mělo pro jakoukoliv roli v německé politice diskvalifikovat.
Kam se vytratila ona tolik opěvovaná mediální a názorová pluralita, která byla ještě v 80. do konce 90. let realitou? Odpověď je v podstatě jednoduchá. Podobně jako se Evropa stala obětí centralizace Evropskou unií, tak i média se dostala pod několika málo střech vydavatelských koncernů, plně integrovaných do mocenských struktur panující agendy. Tuto mediální realitu „širokého názorového spektra a mediální plurality“ si lze ověřit na příkladu koncernu Funke ( Funke Mediengruppe – Wikipedia ). Nicméně i celkový přehled propagandistického zázemí panující agendy, Top 10 Germany z roku 2013 ( Top 10: Die größten Medienkonzerne Deutschlands – DER SPIEGEL ) a pro srovnání o deset let později jistě není bez zajímavosti. Jak v takovém vlastnickém prostředí má fungovat skutečná názorová pluralita, nechť čtenář posoudí sám.
Aktuální příklad demokratické diskuze „Made in Germany“: kritický článek o přisluhujících médiích, několik hodin přístupný přes internetový portál Microsoftu MSN, byl posléze zablokovaný. Že se přitom nejedná o ojedinělý případ rychlého zmizení kritického textu z programu MSN, ale o systematický postup, ukazuje další případ z poslední doby. Článek se zabývá aktuální otázkou, proč EU nepodporuje na Ukrajině mír, ale naopak válku. A cenzorům přitom nevadí, že ve veřejnoprávní televizi ZDF může naopak člen koalice ochotných „expertů“ zcela nepokrytě propagovatpokračování ukrajinského krveprolití s odůvodněním, že to oslabuje Rusko. Pokud by německá demokracie a právní stát nebyly jen politickou fasádou, musel by se dotyčný cynik zodpovídat před soudem, neboť jeho výlevy stojí v přímém protikladu k Základnímu zákonu (Grundgesetz/ústava) a jeho přikázání míru. A ti, kteří se hlásí ke křesťanským, humanistickým hodnotám, nebo jen k prachobyčejné lidskosti, by museli veřejně reagovat s požadavkem, aby dotyčný vojenský „expert“, Marcus M. Keupp toho jména, a jemu podobní sbalili kufry, oblékli uniformu a šli do první linie fronty chránit NATO a osobně „vyčerpávat“ Rusy.
V tuto chvíli je stále ještě dostupný text magazínu ze zbylé kritické mediální periferie na téma válečné štvaní a média. Je otázkou, jak dlouho.
Manipulovat se dá ještě i subtilnější formou – zde dva příklady. News 38 vydal článek s nadpisem Kremelský šéf Putin se vysmívá Trumpovi – užitečný idiot. S velkou pravděpodobností jej čtenář interpretuje jako osobní vyjádření ruského prezidenta. Chyba lávky! Jedná se o úvahu, ve které „bezpečnostní expert“ Nico Lange (CDU) napojený na transatlantickou Mnichovskou bezpečnostní konferenci, jeden z těch bojovných „expertů“, se kterými se roztrhl euro-pytel a kteří si dnes na stránkách „vůdčích kvalitních médií“ užívají interpretační exkluzivity (viz příklad ZDF), onu větu vyslovil.
Zároveň tato vulgárně-agresivní a zároveň bezduchá mediální propaganda začíná narážet na hranici vlastní destrukce, jak dokazují i aktuální volební preference, což otevírá možnost pro určitou, zatím velmi opatrnou kritickou sebereflexi – zde dva nejnovější příklady. Zejména tehdy, když k ní dopomohou renomovaná „atlantická“ média.
Nárůst stále absurdnějších „zpráv“ o hybridní válce vedené Ruskem v zázemí ukrajinské fronty signalizuje potřebu režimu zdůvodnit militarizaci společnosti směřující k ekonomickému a sociálnímu kolapsu. I tyto „informace“ vykazují stále stejnou strukturu. Ponecháme-li stranou celou řadu starších příkladů z poválečné historie, jak zdůvodnit (západní) válečné tažení, lze připomenout vrbětický absurdistán nebo kauzu Nord Stream II, kde se nakonec bidenovské NATO vzhledem k neudržitelnosti standardního narativu „Byl to Rus“ dohodlo na verzi „Byli to ukrajinští šnorchleři“. Samozřejmě bez sebemenších konsekvencí pro kyjevské vládce.
Podmořské kabely, ruské drony nad německými vojenskými letišti (sic!), nyní sabotáže v podobě požárů ve skladech i jinde – vše načasované v příhodnou chvíli. První druh manipulace tohoto druhu se vztahuje na okamžitou situaci, ve které je nutné buď povzbudit umdlévající válečnou náladu nebo navodit příhodnou atmosféru pro akceptování dalších militarizace, pauperizace obyvatel nebo odbourávání jejich ústavních práv. Linie druhá naopak informativně směřuje do minulosti, na které již nic nelze změnit, ze které ale vytváří pochybný image osoby, organizace nebo strany pro současnost nebo budoucnost – v rámci boje o koryto mezi „demokraty“.
A jak rozlišit mediální ostrahu demokracie od konkurenční bublinové informace uvnitř vládnoucí elity? Poměrně jednoduše. Uvedený příklad z časů tvrdých protiústavních šikan z kovidových časů ukazuje především mravní a politický cynismus těch, kteří volali po co nejtvrdším postupu vůči skeptickým občanům. Zároveň ale tento „skandál“ nepřináší sebemenší konsekvence pro jednotlivé účastníky party, pro Zelené jako stranu, a celou tehdejší politickou agendu, která ruku v ruce pracovala na vyloučení neočkovaných ze života společnosti. Tak jako toto a podobná odhalení naprosto nic nemění na politické blokádě skutečné kritické reflexe oněch neblahých časů od ledna 2020 do května 2023, jak by se očekávalo od demokratického a právního státu.
Vrátíme-li se do přítomnosti a k aktuálnímu mytí mozků, tentokráte Putinem, nelze přehlédnout stereotyp „informačních“ narativů tehdy a dnes. Jejich cílem je vykonstruovat umělou realitu legitimující politická rozhodnutí mimo ústavně-právní pořádek i zdravý rozum. V případě Ukrajiny torpédovat pozitivní diplomatické kroky směrem k mírovému řešení. I toto je znak vnitřní vyčerpanosti režimu, který nemá sílu k pozitivnímu obratu a hledá cestu záchrany v manipulaci, cenzuře a militarizaci.
Vzhledem k tomu, že internet je každý den doslova zavalen nepřeberným množstvím vulgární propagandy nejpokleslejšího stylu, je možné uvést pouze příklady tohoto žurnalistického propadu. Manipulace se slovy, zamlčování faktů a kritických hlasů demonstruje míru arogance těch zkorumpovaných „žurnalistů“, kteří pod ochranou státní moci ignorují fakta i novinářskou etiku. Sebelibou aroganci, která odložila zbytek zábran a která již ani není schopná vnímat míru rozporuplností v textu pomatených „zpráv“. Titulky odkazů na další tři texty hovoří za vše. Přesně podle slov kabaretiéra, který si již před léty v jednom z jeho vystoupení vzal na mušku východní expanzi NATO, upozornil, že Rusko ohrožuje naše (německé) tanky v Pobaltí. Tehdy se tomu publikum smálo a tleskalo, dnes se tento humoristický sarkasmus stal součástí žurnalistické praxe „vůdčích“ médií.
Závěr
Liberálně-kapitalistická reprezentativní demokracie v její reálně existující formě, uzavřená do železného obětí Evropské unie, nemůže nabídnout řešení problému, neboť je jeho součástí.