Veronika Sušová-Salminen píše, že zahraniční politika Fialovy vlády představuje nebezpečný kýč plný prázdných slov, bezzásadovosti a nekonzistencí.
Fialova vláda nastupovala do funkce s velkými sliby o návratu k havlovské zahraniční politice hodnot. Za těmito hodnotami se měla skrývat demokracie a lidská práva a jejich prosazování na mezinárodní scéně. V minulosti především pravicové vlády definovaly Česko dokonce jako lidskoprávní velmoc.
Zahraničněpolitické obzory Fialovy vlády odpovídají ideologickému vidění světa, které se zrodilo v transformačních 90. letech. To, že je současný svět díky závažným strukturálním změnám někde jinde, je pro české ideology irelevantní. Válka na Ukrajině byla v tomto smyslu „požehnáním“ a „satisfakcí“, protože bylo možné pracovat s obrazem věčně zlého a agresivního Ruska, prokazovat svoji bezmeznou loajalitu bidenovskému Bílému domu a propagandisticky pracovat s národním traumatem z roku 1968. Trauma bylo povýšeno na kvalifikaci v boji s Putinem dokonce na evropskou úroveň.
Česká média hlavního proudu, která jsou obvykle loajální k pravicovým vládám, celé měsíce pravidelně informují o tom, kolik ukrajinských lidí a dětí zemřelo při dalším ruském útoku na Ukrajinu. Drží se přitom standardu válečné propagandy: na ruské („druhé“) straně lidé a děti při ukrajinských útocích zásadně neumírají. Důvod je jasný: druhá strana konfliktu nemá lidské vlastnosti. Jaké to bude ocitnout se jednoho dne na druhé straně války – a být těmi, jejichž utrpení a smrt budou neviditelné nebo dokonce vítané, to je něco, co si občan nemá domyslet. Válka ale přináší přesně takové situace a dehumanizace nepřítele je základem k udržování celé mašinérie v chodu. Vytváří základní dilema – kde začíná a kde končí lidství druhých (a jak je to s lidskými právy v realitě)?
Současná vláda má na toto dilema připravenou odpověď: stojíme na správné straně. Tato slova mají vyjádřit morální nadřazenost nad ostatními politickými konkurenty a přesvědčit voliče, že udržitelnou politickou strategií je být „správný“. Kýče jsou nedělitelnou součástí české politiky a fungují zřejmě i proto, že dost lidí si přeje, aby svět byl plný správných lidí…a politika o samých správných věcech.
Kýče ale v českém kontextu vedly i k velmi agresivnímu odmítání veřejné debaty o národních zájmech a smyslu zahraniční politiky, a především k odmítání pragmatismu, který by vycházel z existujících reálií a jejich analýzy. Důsledkem je nejenom nepolitika, ale také neochota k reflexi a srovnávání, slepota k nekonzistencím a téměř úplná neschopnost pracovat s mocenskými aspekty zahraniční politiky a vztahů.
Už déle než rok současná vláda nekriticky podporuje genocidní praktiky státu Izrael v pásmu Gazy, který posouvá všechny hranice „oprávněné obrany“, vede válku stojící na kolektivní vině a z těch nejslabších a nejbezmocnějších dělá kolaterální škody svých strategických cílů. Kromě toho porušuje mezinárodní právo.
Česká zahraniční politika pod vedením Fialovy vlády, opět bez analýzy příčin a následků (a jejich rozlišení), podporuje v Gaze to, co vehementně kritizuje v případě Ruska. Svými postoji k dění v Gaze popírá vlastní premisy o „lidských právech“ a „demokracii“ jako havlovských pilířích zahraniční politiky. Liberální tato politika není ani omylem. Podporou Izraele ale podporuje i další erozi zásad mezinárodního práva – které prý obhajuje proti Putinovi na Ukrajině a jehož principy mají být pro Česko zárukou bezpečnosti. Jak kdy.
Česká vláda říká: Putin nesmí, Netanjahu může. My jsme na správné straně.
A už nevadí, že to znamená nevidět utrpení jedněch a vyplakat si oči nad utrpením druhých; mluvit o principech, a stejné principy ignorovat. Jsou totiž lidé, kteří lidská práva mají, a potom ti, kteří je nemají, a pro ně česká vláda nehne ani prstem, případně ještě podpoří jejich utrpení dodávkou dalších zbraní nebo přiložením polínka pod kotel.
Říká tím ale také, že nehájí mezinárodní právo ze zásady, hájí ho jen na základě selektivního vidění světa z 90. let 20. století a zcela nezásadově či bezzásadově. „Být správný“ totiž není otázka principu, jak se vládní politici a další tváří, ale jen a jen strany.
Z toho, co jsme mohli skoro čtyři roky sledovat, lze vyvodit minimálně dvě předvolební otázky spojené s účelností a důsledky vládní politiky. Tou první je, jak moc je „být na správné straně“ opravdu „správné“ z hlediska další budoucnosti Česka v měnícím se světě?
A tou druhou, kam až jsou čeští politici (a neplatí to jen pro současnou vládu, i když pro ni zvláště) schopni zajít v ochotě dehumanizovat jiné lidské bytosti? Co budou dělat, až totéž díky válce, kterou tak pilně etablují jako nový normál, potká i Česko a nás všechny? Budeme pak v tom správném světě správných stran spíš těmi „Ukrajinci“, nebo spíš „Palestinci“? A záleží na tom, když se začne lámat chleba a na hlavu vám už padají bomby?