Politolog Petr Drulák komentuje současnou Trumpovu politiku vůči africkému kontinentu a jakou úlohu má americký zájem o zdejší zdroje.
Koncem června obletělo svět video, na němž prezident Trump skládá kompliment půvabu angolské novinářky. V oválné pracovně obklopen politiky a novináři žertuje s rozesmátou Angolankou, že i když by ho to mohlo stát funkci, musí jí říci, že je krásná. Trumpovu dobrou náladu nevyvolala jen chvála novinářky jeho státnickým schopnostem, ale především to, co se krátce předtím ve Washingtonu odehrálo. Ministři zahraničí Demokratické republiky Kongo a Rwandy podepsali mírovou dohodu zprostředkovanou Američany. I když z Bruselu je to do střední Afriky podstatně blíž než z Washingtonu, nikoho v Evropě příliš nezajímá. Proč jí Washington věnuje zájem, který předčí pozornost vyhrazenou celé Evropě, včetně Ukrajiny?
O lidské životy zde nejde, byť by to byl dost dobrý důvod. Krutá válka na východě Konga si za více než desetiletí vyžádala obrovské množství obětí (viz můj článek z května); nikdo je nedokáže spočítat, ale mluví se až o milionech. Hlavním hráčem je právě Rwanda a jí podporovaná milice M23. Dobyla hned několik oblastí, v nichž se nacházejí vzácné přírodní zdroje. Organizuje jejich těžbu a přes Rwandu je dodává na světový trh, z výnosů pak financuje svoji válku proti vládě v Kinshase.
O zdroje jde Američanům především. Kongo je skutečnou pokladnicí, v níž najdeme většinu Mendělejevovy tabulky, včetně surovin nezbytných pro informační technologie či energetiku, které USA na svém území nemají. Podílí se 70 % na globální produkci kobaltu, bez něhož se neobejdou baterie do mobilů, notebooků či elektroaut. Disponuje 60 % globálních rezerv tantalu, na němž závisí veškerá moderní elektronika. Ale američtí těžaři v posledních letech vyklízejí pole jiným. 80 % konžské produkce kobaltu kontroluje Čína, většinu tantalu si zabírá Rwanda. Když letos americká firma prodala svůj podíl v obřích cínových dolech, nakupuje firma ze Spojených arabských emirátů.
Mírovou dohodu mezi oběma zeměmi, která by měla přinést kýženou stabilitu, doprovázejí rovněž americké dohody o přístupu ke zdrojům s každou z nich, které by měli Američanům umožnit, aby naskočili na ujíždějící vlak. Konžský prezident Félix Tshikesedi počátkem roku Trumpovi podíl na zdrojích výslovně nabídl, aby získal jeho podporu proti Rwandě a jejímu spojenci. Dnes říká, že amerického prezidenta navrhne na Nobelovu cenu míru.
Reálnou cestou k lepšímu přístupu ke konžským zdrojům má být několikamiliardová investice USA do lobitského koridoru. Jedná se o velký infrastrukturní projekt zahrnující železnice a silnice spojující angolský přístav Lobito na atlantickém pobřeží přes Zambii s východním Kongem.
Lobitský koridor vznikl jako jeden ze společných projektů států G7 (Partnership for Global Infrastructure and Investment), jimiž se státy politického Západu snaží čelit čínskému projektu globální hedvábné cesty (Belt and Road Initiative). Američané se za Bidena zavázali koridor podpořit 250 miliony dolarů, dnes svoje angažmá více než zdesetinásobily.
Nicméně ani sebevíce dolarů nekoupí mír, bez něhož jsou plány na konžské zdroje vzdušnými zámky. Mírová dohoda zprostředkovaná Američany nakonec může být tím dlouho očekávaným průlomovým krokem, který po mnoha letech války a mnoha neúspěšných pokusech o mezinárodní zprostředkování, nakonec přinese to, co slibuje.
Ale také to může dopadnout jako s Trumpovým příměřím v Gaze, které nakonec také nezastavilo izraelské masakry Palestinců. Milice M23 už vyhlásila, že se dohodou necítí nijak vázána, ani není jasné, zda Rwanda stáhne svých několik tisíc vojáků z východního Konga. Úspěch bude záležet i na americké připravenosti dostat v případě nutnosti Rwandu pod tlak, například embargem na vývozy nakradené v sousedním Kongu. Většina směřuje k převážně americkým gigantům globální digitální ekonomiky. Ale do toho se zatím ještě nikdo říznout neodvážil.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!