Jiří Málek píše ve svém článku o současných perspektivách míru a války i o tom, co znamená a k čemu povede současná militarizace?
Všichni se zapřísahají mírem. Všichni ho chtějí, někteří přes vojenskou porážku „nepřítele“, tu Ruska, nebo Ukrajiny, Hamásu, Izraele, tu někoho úplně jiného, o kterém velká část naší populace ani neslyšela. Další hledají cestu přes zbrojení podle hesla: Chceš-li mír, připravuj válku. A jiní mluví o diplomacii jako jediné perspektivní mírové cestě.
Tento text je pokusem o „pohled z jiného směru“ na celou problematiku války a míru. A samozřejmě spíše z leva.
Levice v Evropě má s „mírem“ problém. Ne že by nebyla pro mírová řešení konfliktů, a to hlavně s ohledem na ukrajinskou a blízkovýchodní válku, ale neví, která cesta je lepší. Zda podpora Ukrajiny až do vítězného konce, i když v takovém případě je nutné se spojit s kapitalismem všech odstínů, nebo alespoň zabránění vítězství Ruské federace nějakou „mírovou dohodou“. To samé dilema platí pro Blízký východ – dvojstátní řešení, nebo fakticky fyzická likvidace Hamásu a všech, kteří se zdají s ním spojeni, nebo akceptace hesla „od řeky k moři“? A je skutečně jakákoliv kritika postupu Izraele projevem jasného antisemitismu? V evropské dimenzi pak nemá levice jasno, zda migranty lze dělit na legální, akceptovatelné a ilegální, proti kterým se nutné použít i vojenskou sílu. Není ani ujednocená v tom, zda příčinou je agresivní geopolitika našeho „demokratického Západu“, či naopak vstup nového světového hráče jako je ČLR nebo silné státy globálního Jihu do hry. A zda za to může kapitalismus, nebo komunismus. A v tako rozkročeném názorovém spektru se vždy najde někdo, kdo pokusy o společný postup levice zablokuje.
Strana evropská levice (SEL) je toho důkazem. Přesto (na rozdíl od ELA – Evropské levicové aliance, kterou tvoří několik stran, které se v roce 2024 odtrhly od SEL) je v této citlivé sféře aktivní a diskusím o ní se nevyhýbá. Nejspíše díky jejímu předsedovi Walteru Baierovi, který se nebojí vyjádřit svůj názor a vnášet ho do levicové politické diskuse. Je za to dokonce některými členskými stranami (nebo jednotlivci) kritizován. V Paříži na letošní Letní univerzitě SEL ve vystoupení poukázal na některé momenty, které, možná i pod vlivem převažujícího mainstreamu, přehlížíme. Připomněl, že letos uplynulo padesát let od podpisu Závěrečného aktu konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Vyvrcholil proces zahájený v roce 1972, ale několikrát hrozilo jeho zastavení. Walter Baier řekl, že stojíme na další křižovatce (jako v 70. letech minulého století) – chceme opět oživit logiku spolupráce, nebo chceme jít cestou konfrontace směřující pravděpodobně ke katastrofě? Roky 1972–1975 byly poučné. Tehdy se signatáři (evropské státy vyjma Albánie, USA a Kanady, celkem 35 zemí) shodli, na tom, že méně konfrontace je lepší pro všechny strany potenciálního konfliktu. „Každý řidič zná situaci: jedete v noci na venkovské silnici se zapnutými světly. Blíží se protijedoucí auto, také se zapnutými světly. Rozumný krok? Oba řidiči ztlumí světla – a tím se silnice stane bezpečnější pro sebe navzájem i pro ostatní“ (W. Baier). Stejná zásada řídila 35 hlav států při rozhodování. Walter Baier také připomněl: „Jednoduše řečeno: ve světě s pokročilými zbraněmi a šířící se jadernou technologií skutečná bezpečnost nepochází od snahy jedné strany překonat druhou. Opak je pravdou. Znovuvyzbrojení vede k protizbrojení, a to spouští další eskalaci. Konečný výsledek? Větší nejistota pro všechny.“ Podpisem „Helsinek“ se SSSR a USA nestaly přáteli, ale shodly se na zásadní myšlence – k zamezení války je zapotřebí určité míry respektu a spolupráce. Tedy, že svůj ideologický konflikt nemohou řešit vojensky. Shrnuto platí: mír spočívá na spolupráci, což potvrdily „Helsinky“. W. Baier také podtrhl jeden, dnes záměrně přehlížený faktor. Není žádného mírového řešení, pokud sami lidé za jeho prosazení nezasáhnou prostřednictvím politiky. Proto potřebujeme národní, evropské i globální mírové občanské hnutí. Ronald Reagan a Michail S. Gorbačov by nikdy neodsouhlasili dosud největší ústup od militarizace v druhé polovině 80. let 20. století, kdyby necítili tlak lidu po celé planetě a ve svých „blocích“. To nebyl jen tlak mírových aktivistů, ale i od těch, kteří byli stále častěji postihovány přesměrováváním ekonomických prostředků od řešení nutných potřeb lidí do militarizace, do zbraní. Tato otázka je i nyní velmi palčivá. Jak se bude řešit navýšení prostředků na militarizaci v krátké době na 5 % HDP? Ty na účtech k dispozici nejsou a bude nutno někomu „šáhnout na peníze“. To ale znamená i na jejich zajištění každodennosti i na životní perspektivy. To je problém (možná v různé míře) celé Evropy a ve svých dopadech celého globálního světa.
Ve vystoupení Waltera Baiera byla také mrazivá připomínka. Ve svém prezentaci použil několik dobových fotografií civilního života v létě roku 1939 – ukazovaly bavící se veselou mládež na plovárně, pochodující usměvavé vojenské rekruty, rodinnou letní pohodu. Ano, bylo to jen šest let před koncem 2. světové války s více než 60 miliony obětí a miliony dalších v rámci tzv. kolaterálních, rozuměj „vedlejších“, škod (o kterých plk. Foltýn říká, že je laickým mýtem, že každá kolaterální škoda je válečným zločinem).
Diskuse o tom, zda se ČSR měla bránit proti Německu v roce 1938 jsou poznamenány vším, co se stalo posléze. Je ale otázka, zda se v době na konci 30. let minulého století dal předpokládat takový děsivý vývoj válečných událostí a jejich dopadu na světovou populaci. Obrázky lidí z léta 1939 o tomto nic neříkají.
V minulosti máme ještě jeden odstrašující příklad. Dne 28. června 1914 byl v Sarajevu zastřelen rakousko-uherský následník trůnu. Byl to takový „běžný“ čin, kterých v historii té doby nebylo zase tak málo. Předsedové vlád, ministři, králové a císaři (také císařovny) i carové se stříleli docela často. Toto ale bylo něco jiného. Trvalo to jen měsíc (do 28. července) a začaly padat kostky válečného domina, aby během srpna téhož roku stály proti sobě téměř všechny státy Evropy. Zajímavostí pro českého čtenáře může být, že významný autorský podíl na válečném provolání C&K císaře „Mým národům“ měl česko-německo-židovský úředník Mořic Bloch. Ten pak dožil, jak už to v českých podmínkách bývá, po 28. říjnu 1918 jako československý státní úředník a zemřel jako československý ministerský rada.
Dva výše uvedené příklady ukazují, jak snadno, a v rámci vnitřního automatismu téměř samovolně, se rozjede válečný stroj. Každý ať si odpoví, jak odhaduje, že jsme daleko od bodu, kdy se vnitřní dynamika válečného děje nedá prakticky zastavit. Obě války nevznikly proto, že někde někdo něco náhle udělal – atentát, potřeboval větší území (Lebensraum), větší a významnější postavení ve světě, potrestat minulé „nespravedlnosti“, vyhovět „volání lidu“. Ve světě a Evropě došlo ke střetu starých a nových sil o roli hegemona. K tomuto střetu se všichni dlouhodobě připravovali, zbrojili, hledali koaliční partnery a souputníky, ideově „vyzbrojovali“ obyvatelstvo. Bylo jen „technickou“ otázkou, která situace či čin se využije jako startovní výstřel boje o přerozdělení sil. Militarizace je jedním z významných znaků, že na první pohled neviditelné síly se připravují na nové rozdání karet a na to, s jakými kartami budou hrát. V našem prostoru, míněn „demokratický Západ“, vidíme mnohé procesy jinak, než je chápe větší část světa. Podívejme se na válku a mír odlišně.
V roce 2024 proběhlo 61 ozbrojených konfliktů (nejvíce od 2. světové války) na státní úrovni, včetně 11 plnohodnotných válek, s kritériem nejméně 1000 úmrtí. Odhaduje se, že 160 tisíc lidí zemřelo (zatím nejhorší rok byl 2023 – 308,6 tisíc úmrtí). Historie, její dialektické pojetí, ukazuje, že pro jakýkoliv vývoj musí být připraveny podmínky, tedy i pro válku. Není-li možné pokračovat v politice, pak se musí, podle Clausewitze, pokračovat „jinými prostředky“, válkou. Právě tak, pokud nejsou dány materiální i lidské předpoklady, pak nelze úspěšně válku vést. Před 1. i 2. světovou válkou byli hlavní váleční aktéři přesvědčeni, že musí svoji politiku řešit „jinými prostředky“ a že na to jsou připraveni. Proto do toho šli. Jsme dnes ve stejné situaci? Existují i jiné zdroje, než jen z našeho ryze „západního“ okruhu. Zde je několik faktů a poznatků z rozsáhlejšího dokumentu Global Peace Index. Určitě stojí za hlubší prostudování:
- Za posledních 17 let došlo k zhoršení situace ve světě, které se projevilo výrazným nárůstem politické nestability, počtu a intenzity konfliktů, úmrtí v důsledku konfliktů a rostoucí geopolitické fragmentace.
- V posledních šesti letech došlo vždy ke zhoršení. V posledních pěti letech bylo 98 zemí alespoň částečně zapojeno do nějaké formy vnějšího konfliktu, oproti 59 zemím v roce 2008.
- Soutěž o vliv se zintenzivňuje v regionech jako Afrika, jižní Asie a Jižní Amerika. V oblasti Sahelu přitahuje nestabilita a nedostatek zdrojů soupeřící mocnosti a podněcuje složitý boj o kontrolu. Počet globálně vlivných zemí se od studené války téměř ztrojnásobil, když do roku 2023 vzrostl z 13 na 34, přičemž svůj vliv rozšiřují země jako Turecko, Spojené arabské emiráty, Vietnam, Jižní Afrika, Brazílie a Indonésie.
- Počet internacionalizovaných vnitrostátních konfliktů se od roku 2010 zvýšil o 175 %. V roce 2023 bylo 78 zemí přímo zapojeno do války za svými hranicemi.
- V současné době existuje 17 zemí, kde více než 5 % obyvatelstva tvoří uprchlíci nebo vnitřně vysídlení lidé. Počet nuceně vysídlených lidí se od zavedení sledování „mírového indexu“ zvýšil o více než 185 %.
- Počet úmrtí v důsledku vnitřních konfliktů se za posledních 17 let zvýšil o více než 438 %, přičemž 75 zemí zaznamenalo v uplynulém roce alespoň jedno úmrtí v důsledku konfliktu.
- Ukrajina měla v loňském roce nejvyšší počet úmrtí, následovaná Palestinou a Ruskem. Tyto tři země představovaly více než 63 % úmrtí v důsledku vnitřních konfliktů v roce 2024.
- Za posledních 17 let se více zemí zhoršilo v oblasti násilných demonstrací než v jakémkoli jiném ukazateli, přičemž 109 zemí se zhoršilo a pouze 23 se zlepšilo. Rozvoj technologie byl klíčovým faktorem globálních protestů a masové mobilizace.
- Mnoho evropských zemí zvyšuje své vojenské výdaje v důsledku války na Ukrajině. Nicméně samotné vojenské výdaje nejsou nejnaléhavějším problémem. Evropa zažívá rostoucí sociální napětí a klesající důvěru veřejnosti ve své instituce. Přerozdělení veřejných prostředků ze zaměstnanosti, zdravotnictví a vzdělávání směrem k obraně zvyšuje riziko dalšího zhoršení tohoto napětí. Skutečnou výzvou pro obranu Evropy je absence integrace. Navzdory kolektivní převaze nad Ruskem jsou evropské síly brzděny fragmentací. Současné vojenské výdaje Evropy jsou téměř čtyřikrát vyšší než ruské, ale její kombinovaná vojenská kapacita je pouze o třetinu vyšší.
- Globální obchod se v uplynulém desetiletí ustálil na úrovni přibližně 60 % globálního HDP, a to po rychlém růstu po roce 1990. To znamená, že globalizace „zamrzla“ a není motorem růstu.
- Globální ekonomická stagnace, rostoucí dluh a zbrojení, ekonomické vzájemné závislosti prostřednictvím obchodních válek jsou klíčovými faktory formujícími ekonomickou krajinu geopolitiky v 21. století.
- Globální vojenské výdaje dosáhly v roce 2024 rekordní výše 2,7 bilionu dolarů, což představuje devítiprocentní nárůst oproti předchozímu roku, a to především v důsledku konfliktů, jako je válka na Ukrajině. Afghánistán a Ukrajina v roce 2024 vykázaly nejvyšší ekonomické náklady na násilí jako procento HDP. Ekonomické náklady na násilí v těchto zemích činily více než 40 procent HDP.
- Globální ekonomický dopad násilí činil 19,97 bilionu dolarů v konstantní paritě kupní síly v roce 2024, což odpovídá 11,6 procentům světového HDP neboli 2 455 dolarům na osobu.
- S tím, jak se do ozbrojených konfliktů zapojilo více skupin, došlo také k významnému posunu ve způsobu, jakým konflikty končí. Méně násilných konfliktů nyní končí mírovou dohodou nebo jasným vítězstvím. Od 70. let 20. století klesl podíl konfliktů, které končí jasným vítězstvím, z 49 % na 9 %, zatímco podíl konfliktů končících mírovými dohodami klesl z 23 % na 4 %. Jasných vítězství se často dosahuje až po použití extrémně destruktivních nebo brutálních přístupů ke konfliktu. Procento konfliktů, které končí z důvodu klasifikace jako nízkoaktivní, se zvýšilo z přibližně 20 procent v 70. letech 20. století na téměř 70 procent v roce 2010. Konflikt končí z důvodu nízké aktivity, když v kalendářním roce dojde k méně než 25 úmrtím, ale není dosaženo mírové dohody ani příměří a žádná strana nemá jasné vítězství. Tyto konflikty se mohou stát „zmrazenými konflikty“, které pravděpodobně v budoucích letech propuknou.
Odpovězme si na otázku, jak to vidíme do budoucnosti. Asi to moc optimistická vize není.