Politolog Petr Drulák komentuje výsledky americko-ruského summitu na Aljašce. Proč dal naději na mír?
Páteční summit prezidentů Trumpa a Putina na Aljašce dopadl lépe, než se dalo očekávat. Komunikace, která z americké strany jednání předcházela, byla naprosto zmatečná. Ruské vojenské úspěchy posledních dní tlumily naděje, že by se Rusové mohli v této fázi chtít na něčem s Američany dohadovat. A do třetice, Evropané s Ukrajinci dávali na najevo, jak jim summit není pochuti. Není zřejmé, zda se Trump s Putinem dohodli na nějakém průlomu kolem Ukrajiny. Ale průlomový už je samotný fakt, že si projevili vzájemný respekt, tři hodiny strávili v důvěrné diskusi a odjeli domů s pocitem, že diplomacie má smysl a chtějí v ní pokračovat. Mír má opět naději.
Po americké komunikaci posledních týdnů se dal na Aljašce očekávat pořádný průšvih. Trump dával najevo, že si ohledně Ukrajiny rozumí, jak s Putinem, tak i s evropskými lídry, což bylo logicky nemožné. Současně pro případ ruského odmítnutí příměří hrozil sekundárními sankcemi každému, kdo z Ruska dováží ropu nebo plyn a „vážnými důsledky“ pohrozil pár dnů před summitem i samotnému Rusku. Spokojenost jeho vyslance Witkoffa z jednání s Putinem zkalilo podezření, že vlastně nepochopil, co mu Putin říká. Když se to sečte, vypadalo to, že Američané nejsou ani v nejmenším na setkání připraveni.
Rusové komunikují poměrně jasně, své cíle poslední tři roky nijak nemění. Nepřipustí žádnou západní vojenskou přítomnost na Ukrajině (ať už bilaterální nebo přes NATO), nevzdají se dobytých území, a navíc chtějí převzít i ta, která ještě nedobyli; tři ze čtyřech oblastí, které se před třemi roky připojily k Ruské federaci, kontrolují pouze ze tří čtvrtin. Rovněž myslí vážně slova o nutnosti odstranit kořeny konfliktu, z nichž vyplývá očekávání zásadní změny poměrů v Kyjevě. Úspěchy u Pokrovska a vůbec aktuální vývoj na frontě musely Rusy v jejich postojích upevnit a odradit od jakýchkoliv úvah o příměří, když nejspíše očekávají brzké zhroucení fronty i ukrajinské armády.
Nic z toho zatím nevedlo k posunům v ukrajinských stanoviscích. Prezident Zelenskyj světu vysvětlil, že Trump s Putinem se mohou bilaterálně dohadovat, o čem chtějí, ale Ukrajinu tím nemohou nijak zavázat; jistě bude mít dost času si o tom vyprávět s Afghánci, Libyjci, Iráčany, Syřany či Íránci. Také doplnil, že mu ústava nedovoluje vzdát se území, rovněž mohl dodat, že tatáž ústava ho zavazuje vstoupit do NATO; nechme stranou, zda mu ústava umožňuje vykonávat funkci i po uplynutí volebního období.
Podstatnější, než ukrajinská ústava, je podpora, kterou Zelenskému v neztenčené míře poskytují klíčové evropské státy. Na summitu jim od počátku vadilo, že se ho neúčastní a že rozbije jejich utopické představy o tom, jak by měl konflikt dopadnout. Do války nainvestovaly tolik politického kapitálu, že netuší, jak se z celé šlamastiky bez úhony dostat. I když jsou vojensky impotentní, diplomatickými i zpravodajskými aktivitami mohou americko-ruskou spolupráci komplikovat. Trump na tiskovce po jednání s Putinem zmínil, jak americko-ruské vztahy během jeho prvního období mařila zpravodajská operace, která ho falešně obviňovala z propojení s Moskvou; mohl dodat, že kromě amerických demokratů a zpravodajců do ní byli zapleteni i Britové.
Ale summit ukázal, že i za takto nepříznivých okolností má diplomacie šanci. Rusko vzalo Trumpovu iniciativu vážně a s Putinem na Aljašku dorazil jeho áčkový tým: ministr zahraničí Lavrov, Putinův poradce a bývalý velvyslanec ve Washingtonu Ušakov, ministr obrany Bělousov, ministr financí Siluanov a také Dimitrijev, který má na starosti strategické investice vlády. Ani USA nebyly zastoupeny žádnými béčky. Trumpa doprovázel jeho hlavní vyjednavač a osobní přítel Witkoff, ministr zahraničí Rubio, šéf CIA Ratcliffe, ministr financí Bessent a ministr obchodu Lutnick. Skutečná jednání se však neodehrávala v tak širokém formátu. Větší část proběhla za účasti pouze dvou dalších členů z každé delegace. Jejich výběr svědčí o tom, na koho prezidenti nejvíce spoléhají. Trump přizval Witkoffa s Rubiem, Putin Lavrova s Ušakovem.
Respekt si oba lídři projevovali různými gesty. Trump Putina osobně přivítal na letišti (tento čestný úkol mohl přenechat Rubiovi), Putin se z letištní plochy nepřesouval po vlastní ose, jak bývá zvykem, nýbrž přisedl do limuzíny hostitele. Tiskovku nezahájil Trump, což hostitelé obvykle činí, nýbrž Putin, který vyzdvihl geografickou blízkost obou velmocí, tradici vzájemných vztahů i pozitivní přínos svého protějšku. Trump naopak ocenil Putina a podtrhl, že věří v dohodu. Později v rozhovoru vzkázal Zelenskému, že se má s Putinem už konečně dohodnout, a to nikoliv na dočasném příměří, nýbrž skutečném míru, což je i ruská pozice.
Velká část západních komentářů kritizujících Trumpa za setkání s Putinem prozrazuje, že Západ si už zcela odvykl diplomaticky jednat. Putinovu cestu do USA považují za jakousi odměnu pro ruského prezidenta. Nicméně tak se může jevit pouze ve světle předchozí arogantní a sebezničující politiky. Jednání s druhým není odměnou, nýbrž cestou, jak se konfliktu vyhnout, nebo se z něho dostat. Podobně zcestná je i kritika, že Trump na Aljašce nedosáhl příměří. Diplomacie vyžaduje vzájemnou důvěru, čas a trpělivost. Trump s Putinem učinili krok k nastolení důvěry po letech, kdy Západ za potlesku těchto dnes tak kritických komentátorů dělal vše pro to, aby ji rozbil.
Trump se na cestě diplomacie jistě pohybuje neortodoxně: veřejně dává najevo svoji posedlost sebou samým, slibuje i vyhrožuje, aniž by se pak cítil svými slovy vázán. Soudcem mu bude praxe – buď míru dosáhne nebo nikoliv. Ale už dnes je zřejmé, že se na této cestě dostal dál než jeho kritici a jejich ikony.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!