Politolog Petr Drulák píše o rizicích Trumpova přístupu k Venezuele, který stejně jako v případě ruské politiky, naznačuje střet různých zájmů v okolí prezidenta Trumpa.
Prezident Trump poslal koncem srpna k břehům Venezuely menší válečnou flotilu. Mezi čtyřmi a půl tisíci vojáky na palubě šesti lodí a jaderné ponorky má být přes dva tisíce příslušníků námořní pěchoty cvičených na útočné vyloďovací operace. Manévr údajně cílí na venezuelské drogové kartely a prezidenta Madura, kterého Američané označují za jejich hlavu. I když Maduro leží Američanům v žaludku stejně jako jeho předchůdce Chávez, udržují s ním kontakty a k invazi se nejspíše nechystají. Ani venezuelští narkobaroni nejsou tím hlavním cílem. A už vůbec nejde o nějakou podporu demokracie, jak tvrdí její stále ještě vlivní vývozci. Trumpovo rozhodnutí ve skutečnosti reaguje na vnitřní washingtonské spory, cílí na venezuelskou ropu a testuje sílu nepohodlného režimu.
USA mají už více než čtvrtstoletí s Venezuelou problém. Washingtonu se nelíbilo, když si Venezuelané koncem devadesátých let zvolili prezidentem Huga Cháveze. V ekonomice se hlásil k demokratickému socialismu, v zahraniční politice odmítal americké vměšování kdekoliv na světě a v Latinské Americe budoval s podobně smýšlejícími vládami bolívarovskou alternativu k washingtonskému vazalství, kterou dokázal podpořit dodávkami levné venezuelské ropy. Vedle Simona Bolívara, otce jihoamerického boje za nezávislost, považoval za svůj vzor také Fidela Castra. Ale na rozdíl od něho jednal demokraticky. Svými sociálními programy financovanými z ropných příjmů si získal podporu nižších vrstev, díky níž vyhrával navzdory washingtonskému tlaku volby i referenda.
Jeho někdejší viceprezident a nástupce Nicholas Maduro zdaleka tak pevnou půdu pod nohama nemá. Už sedm let čelí pokusům o likvidaci ze strany USA, postrádá charisma i respekt k demokracii svého předchůdce, ale také sklízí trpké plody jeho kroků: Chávez sice otřásl oligarchií a bodoval v chudinských čtvrtích, ale následně docházejí peníze, roste kriminalita, mizí kompetentní správa státu a jeho firem. Maduro sází na ropné příjmy a represi, která se opírá o ozbrojené složky a loajální soudce, kteří potlačují demokraticky volené instituce; soudcokracie není pouze nástrojem liberálů. Na mezinárodní scéně Maduro ztrácí podporu i těch, kteří by mu jinak byli nakloněni. Rusko i Čína se ho sice občas zastanou, ale se sousední Brazílií už počítat nemůže. Prezident Lula loni vetoval vstup Venezuely do BRICS, byť v minulosti podporoval Cháveze i Madura.
Američané se pokoušejí Madura zbavit už od první Trumpovy administrativy. Ve spolupráci s opozicí tehdy odmítají uznat Madurovo, nejspíše zmanipulované, volební vítězství a za prezidenta v roce 2018 prohlašují opozičního předsedu parlamentu Juana Guaidóa, který se však prezidentských voleb ani neúčastnil, a nakonec skončil v americkém exilu. Od té doby ve Washingtonu identifikovali další opoziční politiky, jimiž by rádi Madura nahradili. Ale on se drží a ve Washingtonu si očividně kladou otázku, zda jim skutečně prospívá pokračovat v neúspěšných pokusech o změnu vlády země s největšími ropnými zásobami na světě. Venezuela má černého zlata více než Saúdská Arábie. Určitou páku dává Washingtonu fakt, že část ložisek se nachází u hranic, o něž Venezuela vede už téměř dvě stě let spor. Nejprve s Britským impériem a posledních šedesát let s Guyanou. Netřeba dodávat, že guyanští představitelé mají ve Washingtonu dveře otevřené.
Trumpova administrativa vede vůči Venezuele dvojí politiku: maximální tlak i pragmatická spolupráce. Politika tlaku se projevuje úsilím o změnu režimu. Washington odmítá uznat Madura za legitimního představitele státu a označuje ho za hlavu drogového kartelu na útěku před americkou spravedlností. Na jeho hlavu je už řadu let vypsána odměna, kterou Trump v srpnu zdvojnásobil na 50 milionů dolarů. Drogové kartely určitě kontrolují část venezuelské státní správy, justice i politiky a část Madurova klanu z drogových peněz nejspíše profituje, ale jeho vláda také proti kartelům bojuje; venezuelská armáda před dvěma lety obsadila věznici, kterou jeden z gangů opanoval a nyní společně s Kolumbií potírá narkomafii ve společném pohraničí. Běžné latinskoamerické poměry. Pro USA je v tomto ohledu mnohem větší hrozbou sousední Mexiko. Obvinění Madura z obchodu s drogami připomíná minulá falešná obvinění, která USA vznášely proti Kaddáfímu či Saddámu Husajnovi. V případě drogových mafií navíc platí, že jejich hrozbu nemá smysl řešit v zahraničí, vojenskými intervencemi a změnami režimů, nýbrž u zdroje peněz, a tedy v samotných USA, neboť narkobaroni žijí z amerického trhu.
Součástí politiky tlaku je i dlouhodobá démonizace. Je dílem venezuelských exulantů usazených na Floridě a amerických vývozců demokracie; neokonzervativní National Endowment for Democracy považuje Venezuelu za jednu ze svých dlouhodobých priorit. Vedle ideologických a osobních zájmů jde i o peníze. Významným podporovatelem think-tanků, které vykreslují Madurův režim v nejčernějších barvách je ropný gigant Exxon, který investoval do ložisek v sousední Guyaně, s níž se Venezuela o ropu hádá.
Vysláním amerického loďstva politika tlaku zatím vrcholí. Vylodění a pokus násilnou změnu nelze očekávat. V roce 1989 se sice Američané tímto způsobem zbavili Manuela Noriegy, panamského diktátora, který je přestal poslouchat, ale na třicetimilionovou Venezuelu o rozloze dvakrát větší než Kalifornie by pár tisíc mariňáků skutečně nestačilo. Vojenskou přítomností však demonstrují sílu v regionu, který považují za svoji sféru vlivu. Navíc tím mohou mobilizovat venezuelskou opozici a zjistit reálný poměr sil uvnitř země.
Ačkoliv ve Washingtonu označují venezuelského prezidenta za psance na útěku, současně s ním udržují pragmatické vztahy. Téměř současně s vysláním lodí padá v Bílém domě ještě jiné rozhodnutí. Další ropný gigant, firma Chevron, dostává výjimku ze sankcí, která jí umožňuje pokračovat ve spolupráci s venezuelskou vládou při těžbě ropy. Caracas rovněž spolupracuje s Washingtonem na jedné z Trumpových klíčových priorit. Od počátku roku už přijal několik tisíc venezuelských občanů deportovaných americkými letadly z USA.
Trumpova administrativa přistupuje k Venezuele s podobnou dvoukolejností jako k Rusku, kde se rovněž tluče strategie pragmatické dohody s Putinem a pokračování bidenovské podpory válce. Ani v jednom případě nejspíše nejde o promyšlenou strategii, nýbrž o střet různých zájmů v okolí prezidenta Trumpa. V případě Venezuely tento střet dobře ilustrují konkurenční zájmy dvou naftařů: Exxonu v Guyaně, Chevronu ve Venezuele. Sám Trump je pragmatik, a pokud by nebyl vázán aparátem, nejspíše by se s Madurem rychle dohodl. V kruhu nejbližších mu může dávat opačnou radu ministr zahraničí Rubio. Jako bývalý floridský senátor považuje Latinskou Ameriku za hlavní prioritu a současně má blízko k exulantským skupinám. Snad Trump dokáže celý manévr udržet na úrovni demonstrace síly bez nepředvídatelných incidentů či občanské války.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!