Agrární hnutí. Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (7. část)

Jiří Malínský Komentáře

Historik Jiří Malínský se v novém seriálu věnuje politickým dějinám jedné z nejvýznamnějších politických stran českých moderních dějin – České straně agrární.

Již od přelomu předminulého a minulého století postupně vznikaly družstevní federace. Jejich páteří byla Ústřední jednota. V Moravskoslezské zemi podobný význam měl Centrokooperativ. Koncem roku 1931 sdružoval 1241 družstevních organizací. Do tohoto rámce náleželo i Moragro. Na Slovensku se východiskem integrace stalo r. 1919 žilinské Ústredné družstvo. K roku 1931 sdružovalo 2 018 družstev.

Na Podkarpatské Rusi byl agrodružstevní ústřednou užhorodský Zemský družstevní svaz. Koncem roku 1928 spojoval 363 družstev; 142 z toho bylo úvěrních. V levných úvěrech, které byly vitální podmínkou prolomení bídy a zaostalosti. bylo r. 1929 rozpůjčeno 14 milionů Kč s úrokovou mírou 8–9 %. U nezemědělských peněžních ústavů dosahoval srovnatelný úrok 14–16 %. V nejvýchodnější části Rusi převládala potravní družstva.   

Agrárníci pro odlišení družstevního a komerčního podnikání zdůrazňovali: „V družstevním podnikání se dosahuje výhod tím, že odstraňuje podnikový zisk, ne však podnikový kapitál ani soustavu individuálně soukromoprávní. Organizace družstevní připravuje hospodářské i společenské sebeurčení venkovského člověka jeho vlastní silou.“ Význam družstevní složky byl nejen u agrárníků, ale i u ostatních politických stran První republiky mimořádný. Ke konci roku 1935 z 11 420 družstev náleželo 9 235 do agrárního hnutí; dohromady tvořila Centrokooperativ. Jejich aktiva činil více než 3 mld Kč. Obrat tvořil podstatnou část národního peněžního obratu. Takto shromážděné zisky Republikánská strana prostřednictvím Ústřední jednoty hospodářských družstev a Agrární banky vyváděla do nezemědělského průmyslu; souviselo to i s rozvojem zbrojního průmyslu a stupňujícím se mezinárodním chaosem během třicátých let, který směřoval k rozpoutání druhé světové války. Jak jsem již podotkl, dynamický koncern Agrobanky byl kolem poloviny třicátých let minulého století stále silnějším konkurentem Živnobanky.

Rok Benešovy prezidentské volby

Bradáčova předčasná smrt 20. října 1935 zamíchala v neúplném vedení Republikánské strany kartami. Malypetr se vrátil do předsednického křesla poslanecké sněmovny, dr. Milan Hodža byl vzat do jisté míry na milost a stal se premiérem; v ministerstvu zemědělství ho nahradil dr. Josef Zadina. Stalo se tak s vědomím a souhlasem Hradu. Zdál se být pro svou významnou vzdělanost vhodnou osobností do stupňujícího se napětí Evropy a světa druhé poloviny třicátých let. Zdůvodnění těchto vztahových proměn bylo v podání Jaroslava Stránského lakonicky stručné: „Minulost viděla Hodžu ve sporu s Benešem a dr. Englišem, ale tehdá jsme žili v dobách u srovnání s dnešními idylických. Vrací se Hodža, ne minulost.“ Hodžova vláda byla jmenována 5. listopadu 1935. Jeho úsilí o vtažení ľuďáků do nové vládní koalice bylo pro iredentizující vyhrocení požadavků Hlinkovy strany nemožné. Tíha Tukovy aféry byla příliš obtížná.

Programově Hodžovy vlády navazovaly na Malypetrovy. V říjnu 1936 byla podruhé devalvována československá koruna. Další nejistota, daná henleinovským fašistickým sudeťáctvím, znemožňovala přes veškeré Benešovo a Hodžovo úsilí národnostní vyrovnání; dobové limity neoaktivismu, zejména čas, byly až příliš striktní. Nesnáze byly i s obilním monopolem; nepozorovaně podrýval vnitřní integritu Malodohody. Současně s promyšleným Benešovým varováním před hrozící druhou světovou válkou (poprvé se tak stalo r. 1932) bylo nutné veškeré rezervy veřejných financí investovat do posílení armády a tehdy světově významného domácího zbrojního průmyslu.

V lednu 1936 se konal poslední řádný sjezd Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu. Účastnilo se ho 1755 delegátů s hlasem rozhodujícím (zvoleno jich bylo původně 1855); zastupovali 797 okresních organizací; mimoto právo účasti mělo 69 delegátů z parlamentních klubů, 160 členů výkonného výboru, 24 krajských důvěrníků a 621 delegátů odborových zájmových organizací; právem účasti disponovalo dále 51 delegátů zemských zastupitelstev a 133 tajemníků a redaktorů stranického tisku. Základními jednotkami strany bylo 21 120 místních organizací, Domoviny, mládeže a dalších zájmových složek agrárního hnutí.

Byl vzdán hold Švehlově památce a dr. Milan Hodža uvedl, že po úpravě trhu plodin bude jeho vláda usilovat o úpravu peněžního trhu. Uvedl: „Budeme budovat finanční ústav, který se zřetelem na zvláště výhodnou úvěrovou základnu zemědělcovu provede změnu drahých a krátkodobých úvěrů na dlouhé a levnější zúročení. I když jsme konzervativními demokraty, hlásíme se k výstavbě obnovy a konsolidace. Odmítli jsme útočné náběhy zleva; se stejnou rozhodností jsme zamezili výkyvy doprava.“ Hlavním cílem sjezdu bylo zajištění rentability všech forem zemědělského podnikání. Důležitá byla i pomoc nezaviněně zadluženým rolníkům. Zemědělské rady měly být přebudovány na Zemědělské komory. Začala se vyrovnávat i disparita mezi zemědělskými a průmyslovými cenami: roku 1932 zemědělec nakupoval dráže o 58 %, na počátku roku 1936 o 29 %.

Kritické výhrady byly vzneseny ke kvalitě tisku (mj. k šéfredaktoru Venkova Janu Vranému), personální politice strany a vytvořena byla nová odborná komise pro tělovýchovu a brannost. Jejím předsedou se stal František Udržal. Poměrně impozantní byly výsledky sbírky na záchranu československých dětí. Bylo sebráno 331 vagónů potravin, shromážděno 4,8 mil. Kč a pomoženo zdraví 150 000 dětí.

Dozrál i čas pro volbu nového předsedy. Do úvahy přicházeli tři uchazeči: dr. Milan Hodža, Rudolf Beran a Jan Malypetr. Střetly se slovenská varianta agrarismu, kompromisnost Beranovy kandidatury a moravská vůle. Před posléze zvoleným Beranem stálo mimořádně nesnadné zadání: zcela změnit dosavadní směřování strany tak, aby dál změnou programu a dosavadní koncepce pokračoval její dosavadní růst. Blízká budoucnost byla však ještě složitější. A úvahy o reformě strany se záhy staly vzdušnou vidinou. Složitost československé skutečnosti se dále komplikovala. Šlo o přežití ne strany, ale národa a středoevropské demokratické republiky.

Dalším akutním bodem byla volba nového prezidenta. Masaryk zestárl. A nový kandidát a nástupce, muž opravdu zasloužilý, byl přijímán stejně rozporuplně jako kdysi jeho starší přítel a učitel. Benešova kandidatura se po abdikaci TGM rodila krajně nesnadně i uvnitř agrární strany; zvlášť protibenešovsky vystupovalo její velkostatkářské křídlo. Zrodila se navýsost problematická kandidatura prof. Bohumila Němce (1873–1966). Vedle Hodžovy podpory vyniklo i Benešovo mimořádné politické nadání. Prof. Němec posléze svou kandidaturu odvolal a Benešova první prezidentská volba 18. prosince 1935, která získala i komunistickou podporu, proběhla posléze natolik hladce, že to až zaráželo. Současně znamenala zesílení levicové kritiky vůči Republikánské straně, která byla opakovaně – ne vždy oprávněně – obviňována z fašistického směřování. Integrita Hodžových vlád tím byla zřetelně oslabena.

Budoucnost republiky i strany

Na počátku osudového roku 1938 uspořádal Venkov novoroční anketu o budoucnosti republiky; mezi dotazovanými osobnostmi nechyběl předseda strany Rudolf Beran. Výslovně uvedl: „Také náš poměr k menšinám třeba upravit. Je nutno pokračovat v duchu přání předsedy vlády dr. Hodži, projeveném známým usnesením vlády 18. února (1937, novoaktivismus – JM). Dohoda naše, zejména s Němci, musí být důstojná a oboustranně poctivá … Nesmí se přezírat, jaké je rozložení německého obyvatelstva u nás. Když při našich demokratických volebních řádech projevilo více než jeden a čtvrt milionu německých voličů důvěru straně SdP – nutno s tím počítat a nutno z toho dělat příslušné závěry. Tady zastírání skutečnosti nebo jakékoliv zkreslování může jen škodit. Tady je možno jen poctivě se dohodnout. Němci musí uznávat náš stát – nesmí šilhat za hranice, a musí tam, kde oni vedou (v obcích a různých institucích), dát možnost zastoupení českému živlu – tak jako my musíme dát Němcům, co jim patří ve správě státu. Není možno pokládat všechny Němce, když se hlásí k určité politické straně, za velezrádce.“ Snaha vytlačit českou levici z vládní koalice tu dospěla ke svému krajnímu pojetí. Myšlenka, že vstup henleinovců do vlády upevní republiku – i tak toto Beranovo vyjádření bylo vykládáno – byla už tehdy naprosto neudržitelná.  A také vedla až na okraj potenciální nevědomé kolaborace. Politická krátkozrakost Švehlova nástupce bila do očí a vyvolala veřejné pobouření. Ani zdaleka se neomezovalo na komunisty: obdobně se vyjadřovaly socialistické strany, ostře reagovalo i legionářské Národní osvobození.

Aniž o to Beran vědomě usiloval, propadal se do nepříliš vzdálené československé Druhé republiky. Sudetofilní iluze potřebovaly ještě robustnější kontakt se skutečností, aby zjistily, co je nacistický režim a jeho henleinovská odnož vlastně zač. Platilo to i pro německočeské demokratické aktivisty neschopné vzdorovat tváří v tvář drtivému působení velké hospodářské krize v českém pohraničí bezbřehému nacistickému ultrapopulismu a bezuzdné demagogii. V určitém ohledu byl Beran obětí doby; jisté obdoby by se tu daly nalézt i u pozdního Masaryka; tak tomu bývá v čase dějinných zlomů.

Protifašistické působení Republikánské strany, třebaže občas působilo krátkozrace, bylo nesporné. Květnová částečná mobilizace i obhajování československé státnosti v jednáních s henleinovci se projevila i v květnových obecních volbách. Republikánská strana jimi prošla poměrně slušně, jak v jejich hodnocení prohlásil Beran: „Bude nutno v dohodě se všemi stranami, s celým národem a se všemi ústavními činiteli učinit tolik, kolik bude třeba, aby se udržel mír, aby se celý svět přesvědčil, kdyby došlo k válce, že to není naší vinou. Je nutno úzkostlivě střežit, abychom neohrozili celistvost republiky.“ 6. června 1938 byla do Bratislavy svolána slavnost rolníků západního a středního Slovenska; účastnilo se jí 100 000 lidí. Vyzněla jako demokratický hold republice. Henleinovci však naslouchali nedvojsmyslným pokynům z Berlína odhodlaného zlikvidovat co nejrychleji nejzápadnější slovanský stát. Jediné, co se pro dějiny nepodařilo popřít, byly benešovské dokumenty Čtvrtý a Pátý plán, které šly vědomě za rámec henleinovských požadavků. Mnichovský diktát, hořké vyvrcholení mrtvičného září 1938, prakticky zlikvidoval naši demokratickou prvorepublikovou státnost.

 

Předchozí části:

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.