Historik Jiří Malínský se v novém seriálu věnuje politickým dějinám jedné z nejvýznamnějších politických stran českých moderních dějin – České straně agrární.
Válka, Čechy od počátku nenáviděná i pro své protislovanské ostří, ochromila české hospodářství, v monarchii nejrobustnější, mimořádně závažně. Zdrcující kombinace odvodů mladých a mladších, středních populačních i již produktivních zralých ročníků spojená se zatěžující povinností potravinových dávek jak pro potřeby alpských zemí, tak fronty bez ohledu na nedostatečné sklizňové objemy válečných let postupně vedla občanský týl k podvýživě a i dále až k hrozbě hladomorů a epidemických a pandemických chorob. Ohrožena byla i živočišná výroba. Postupně citelně postiženy byly dokonce i městské střední vrstvy. Hrozba předepsaných rekvizicí byla stále svíravější. Činnost politických stran se omezovala především na jejich hnutevní (zájmové) složky a rutinní, značně omezené udržování jejich nejnezbytnějšího chodu; ale i tu chyběli citelně jejich předváleční funkcionáři.
Válečná ekonomika (tzv. řízené přídělově naturální hospodářství) si postupně vytvořila své řídící instituce. Válečný obilní ústav pro hospodaření obilím a mlýnskými výrobky fruktifikoval rostlinnou výrobu; ekonomikou a zejména distribucí výstupů živočišných výrob se obíraly další instituce Zemědělská společnost pro zpeněžení a Ústřední komise pro obchod dobytkem. Ve výrobních nejen zemědělských kolobězích vznikal postupně rostoucí chaos, který na přelomu let 1917/18 přerostl do živelných potravinových bouří a stále důvodnějších obav předlitavské veřejné správy z hrozící revoluce po vzoru ruské inspirace. Zvedal se také odpor měst vůči venkovskému obyvatelstvu.
Právě zájmové složky (to byl oficiální dobový termín pro volně navazující zájmové specializované organizace dotvářející podobu historického hnutí českých politických stran) umožňovaly agrárníkům průnik na klíčová místa předlitavské veřejné či vojenské správy válečné vídeňské diktatury (zejména v období let 1914–1916). Antonín Švehla mladší vedl hospodářskou radu v Čechách, dr. Karel Viškovský (1868–1932) byl místopředsedou Obilního ústavu, předseda českého odboru Zemědělské rady Adolf Prokůpek spoluzaložil sociální i krajanskou organizaci České srdce. Obdobně se utvářely poměry i v územní (veřejné) správě. Snažily se o přiměřeně dostupné zásobování v posledních válečných měsících. Svůj význam v tom všem chaosu (pověstná rakouská schlamperei) měla i agrární družstva. Poměrně se dařilo i stranickým finančním korporacím. Výrazně zesílily také pozice Agrární banky.
České politické strany byly během války názorově rozděleny. Agrárníci se drželi přežívací politiky dvojí tváře s jasnou preferencí budoucí české státní suverenity. V žádném případě podle dostupných pramenů nepočítali s návratem prosincové ústavy. Ale také nikoliv se Slovenskem. Vnitřní rozdělení strany ukončily události let 1917–1918: Manifest českých spisovatelů, Tříkrálová deklarace, Národní přísaha a bezhlavě se stupňující austroněmecký šovinismus. Vnitřní odboj koordinovala masarykovská Maffie a posléze v posledních měsících války vídeňský Český svaz poslanců a souběžně vzniklý pražský Národní výbor. Počáteční kolísavost poměrně rychle ustupovala sílícímu vlivu Masarykovy prvoodbojové zahraniční akce, v níž měl klíčovou úlohu jeho žák a dědic dr. Edvard Beneš (1884–1948). Mnohému bezděčně nahrávala viditelně slábnoucí vládní perzekuce doprovázená snahou císaře Karla Posledního o záchranu podunajského monarchického soustátí.
Do nového státu
Zprávy o prvých viditelných úspěších zahraničního prvního odboje (bitva u Zborova 1.–2. července 1917) nejenže císařem očekávané vnitřní uklidnění nenastolily, ale naopak posílily české sebevědomí. Na podzim 1917 odešel z vedení Českého poslaneckého svazu dr. Šmeral; události bouřlivého roku 1918 tento kurs jen dále posílily. Agrární poslanci a funkcionáři se snažili starat i o český venkov; rekvizice a další nucené odvody však účinky tohoto úsilí značně zeslabovaly a přes snahu zabránit keťasení venkova tu nepopiratelně vznikla poměrně zajímavá aktiva naturální i finanční. Mezitím rostla Švehlova váha při dalším reformování obou celonárodních těles s jasnou převahou Národního výboru, který se během léta 1918 postupně měnil v zárodek budoucího prvního československého parlamentu. Kritériem jeho vnitřního složení se staly volební výsledky z r. 1911. Autorita Národního výboru na českém jazykovém území byla nepopiratelná; jinak tomu bylo v německých (německočeských) zejména pohraničních územích. To všechno přispělo k odmítnutí císařského manifestu z 16. října 1918 o federalizaci monarchie (prakticky to bylo s nezbytným aktualizačním posunem velmi opožděné splnění Palackého austroslavistického programu z r. 1848). Z původních 40 členů se Národní výbor rozrostl na 120; předsedou byl mladočech Karel Kramář (1860–1937); byl to první nástupnický postmonarchistický parlament v budoucích nástupnických státech.
Revoluční vzepětí vedlo k dalšímu vzestupu hladových bouří; situace byla tak kritická, že zemské struktury tlačila k sílící rezignaci na výkon správy v českých zemích (Česku) a hrozící občanské krvavé válce, jak naznačily některé vojenské vzpoury podněcované navrátilci z ruského zajetí po brestlitevském míru. Agrární hnutí na to reagovalo plánem národní svépomoci. 18. srpna byl dán podnět k vytvoření Hospodářských rad v Čechách a na Slovensku; v jejich čele stáli Antonín Švehla mladší a dr. František Staněk. Ve výborech měli své zastoupení všechny české politické strany, zastoupené v Národním výboru. Rady měly své okresní a místní pobočky a jejich byť problematickým velkým úspěchem bylo omezení jednostranných vývozů potravin do alpských (rakouských) zemí. 2. října 1918 se ve svém projevu na zasedání říšské rady dr. František Staněk přihlásil k solidaritě s Masarykovou zahraniční akcí a otevřeně žádal splnění českých národně emancipačních požadavků.
Na konci druhé říjnové dekády se vedení Národního výboru rozhodlo navázat přímý kontakt s vedením zahraničního odboje. 28. říjen 1918 živelně dokončil to, co bylo započato již o několik týdnů dříve a během následujících 72 hodin muži 28. října dokončili v Praze převzetí moci. Na venkově byl vliv zpráv z Prahy enormní a ustavování okresních a místních národních výborů, orgánů revoluční moci, probíhalo nebývale rychle. Slovenské zastoupení tu reprezentoval budoucí první slovenský ministr dr. Vavro Šrobár. Hnací silou revoluce se stávala stále se zhoršující situace v zásobování potravinami a urychlování potravinových transportů z Česka. Ženevská jednání (24.–31. října 1918) vedla k znovusjednocení české a posléze i slovenské politiky (Martinská deklarace 30. 10. 1918) a rychlému dotváření vrcholové administrace vznikajícího státu. Počínání Švehlovo i jeho nejbližšího spolupracovníka generálního tajemníka strany Rudolfa Berana (1887–1954) bylo promyšlené a uvnitř předsednictva i pléna Národního výboru mělo pozitivně integrující ráz.
Dalším početním rozšířením členů Národního výboru na 256 (počítalo se tu již jak se slovenskými zástupci, tak se zastoupením národnostních minorit; první budoucí slovenští poslanci Národního shromáždění dorazili do Prahy 1. listopadu 1918) byl v podstatě dotvořen vznik prvního Revolučního Národního shromáždění. Podle výstižného vyjádření sociálního demokrata Rudolfa Bechyně „Republika byly ruiny rakouské monarchie; byla to bída zděděná po dlouhé válce. Věci byly zničeny a vedle věcí byla strašnou válkou zničena také lidská srdce.“ Nesnadným úkolem Kramářovy vlády, v níž byl Antonín Švehla mladší ministrem vnitra, bylo vedle zajištění nezbytných potravin a zásobování obyvatelstva započetí archivní odluky, sociální smír, potlačení iredentistických snah národnostních menšin (zejména německé, polské a maďarské), dobudování nových vrcholových, zemských, okresních i komunálních exekutiv a také dokončení mírových jednání ve Versailles a s nimi úzce propojených otázek jasného vymezení hranic nového státu.
Sjednocovací petropavelský sjezd
Podobně jako ostatní české politické strany stála i Českoslovanská strana agrární před řadou mimořádně obtížných kroků. Mimo návrat řady jejích funkcionářů z front první světové války i legionářských vojsk to byla otázka jejího dalšího organizačního přebudování, jež posilovalo váhu středo-a malorolnického členstva i sjednocení se slovenskými agrárně smýšlejícími politiky včele s Milanem Hodžou. Tento nelehký vývoj spojený i s narůstající vládní odpovědností strany jak v prvotním rámci rudozelených vládních koalicí, tak s přímým převzetím vládní odpovědnosti po přechodném období prvních dvou úřednických vlád (1920–1922) byl uzavřen na sjednocovacím sjezdu strany (agrárního hnutí) ve dnech 29.–30. června 1922, kdy se z české Republikánské strany československého venkova (tento přechodný název strana přijala roku 1919 na svém prvním poválečném sjezdu) stala sloučením se Slovenskou národnou a roľníckou stranou oficiální Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu; jejím předsedou byl opakovaně zvolen Antonín Švehla mladší. Skrývanou vnitřní slabinou strany byly odstředivé tendence velkostatkářského křídla, které se promítaly do osobnostní konfrontace Antonína Švehly mladšího a Karla Práška (1868–1932).
Její ideové krédo bylo jasně vyjádřeno touto nedvojsmyslnou formulací: „Uznávajíce úplnost demokracie jen tehdy, je-li demokracie politická spjata s demokracií sociální a hospodářskou, chceme se účastnit činné velké politiky sociální, jež by státní ochranou a přiměřenými zařízeními a ústavy zajistila bytí osob bez majetku, jež by podporou a sdružováním slabých odčiňovala jejich nevýhody, jež by veřejnými orgány přímo zakročovala a pečovala tam, kde osobní síly nestačí a kde by zjednala zdravý poměr mezi důchodem a majetkem podle skutečné zásluhy jednotlivcovy. Chceme pracovat na zeslabení vlivu velkokapitálu. V zahraniční politice jsme pro mír a pokoj mezi národy.“ Takto definované středové politické zaměření se stalo východiskem jejího integrujícího postavení v dalších letech i během přechodného období tak řečeného boje o charakter republiky (1918/19–1921/22). Při realizaci svého programu na zvýšení životní úrovně zaměstnaneckých, dělnických a rolnických vrstev vycházela z možností svého na kampelíkovských východiscích budovaného družstevnictví. A v rozhodné opozici proti sovětizujícímu úsilí československé radikální levice.
Prvními agrárními ministry v Kramářově vládě byli Antonín Švehla mladší (ministr vnitra) s ambicí přímo se podílet na budování veřejné správy, Karel Prášek (ministr zemědělství), dr. František Staněk (ministr veřejných prací) a dr. Isidor (Theodor) Zahradník (ministr železnic, 1864–1926). Nový stát ovládaly vnitřní sociálně demokratické spory; přesně rozporné pocity, které tuto stranu v stoupající míře poltily, v dopise Gustavu Habrmanovi vyjádřil opět Rudolf Bechyně: „Není tedy národ, když jsou třídy a jejich boj? Jest! Existují svazky, jež stmelují znepřátelené síly v jeden celek; jsou to svazky historie, osudu a přírody. Národ se skládá z boháčů a chudých, z pracujících a kořistníků, z ušlechtilých a ničemů.“
Bouřlivý vývoj boje o charakter republiky jaksi nepřímo zahájil nepodařený pokus o atentát na dr. Kramáře 8. ledna 1919. Rychle pomíjející vlastenecký nádech ustupoval tísnivé sociální situaci a deziluzi z iluzí o všemocnosti demokracie a údajné jakési zvláštní preferenci země v nazírání dohodových mocností na ČSR na mírových jednáních.
Akutní slabiny nové veřejné správy se nejcitelněji obnažovaly na jejích nižších úrovních. Sociální radikalismus širokých vrstev, zdaleka nejen manuálně se živících, zasahoval i střední vrstvy; problémem byla i bytová a zdravotní otázka bez ohledu na právě proběhlou pandemii chřipky. Radikalizovala se i legislativa usilující o regulaci šmeliny; drsné rabování obchodů i skladů narážející na křehkost vládní administrativy bylo během prvních měsíců republiky patrné na zdrženlivosti policie i klíčového ministerstva vnitra a ministra Švehly. Proto také pokračovalo vázané hospodářství. Jako průnik do aktuálních poměrů byly zvoleny komunální volby, které proběhly v červnu 1919. Pro agrární hnutí i stranu dopadly uspokojivě: druhé místo odpovídalo jejím tehdejším možnostem i výhledům a plánům. V dané chvíli Švehlovi šlo prioritně o blaho ustavujícího se státu (hraniční otázky a šíření státní správy se zejména směrem na východ protáhlo až za přelom let 1920–1921). Stále přetrvávaly obavy ze sovětizační bolševizace. Prvním stabilizačními kroky se stalo prosazení měnové reformy, které v zárodku zbrzdilo bující poválečnou stagflaci, a prosazení nové sociální legislativy dělnické i zaměstnanecké, které v polovině dvacátých let přerostlo k právnímu i faktickému prosazení prvorepublikového sociálního státu. Agrární zdrženlivost měla v těchto významných krocích prvořadý harmonizující význam.
Předchozí části: