Historik Jiří Malínský se v novém seriálu věnuje politickým dějinám jedné z nejvýznamnějších politických stran českých moderních dějin – České straně agrární.
Založení strany
Těmito akty se však vzájemné odcizování venkovského obyvatelstva a mladočeského převážně městského liberalismu nezastavilo. Již 6. ledna 1899 byla založena Česká strana agrární pokrývající území bývalého Českého království (zhruba dnešních Čech) odhodlaná že „zvlášť hájiti bude zájmy středního stavu tohoto, aniž by zapomínala povinností svých oproti ostatním stavům českého národa a celému českému národu vůbec“. Jak plyne z této proklamace, strana byla organizací především středních a větších sedláků a usilovala o vývojový (evoluční) pokrok. Vnitřně ji rozkolísávala řada sporů mezi menšími rolníky a statkáři. Průkopníci agrárního hnutí byli muži nepopiratelně občanského založení na svou dobu vynikající odborně i politicky. Další vývoj strany – podobně jako tomu bylo u socialistických stran – mohl navázat na již existující síť zemědělských družstev nákupních, prodejních, strojních, lidově peněžních (kampeliček) i svépomocných. Roku 1903 se strana usnesla na novém, propracovanějším programu politickém, hospodářském, sociálním i kulturním (školském, vzdělávacím). Protagonisty tohoto programu byli ornitolog Josef Prokop Pražák (1870–1904) a národohospodáři Cyril Horáček (1862–1943) a František Fiedler (1858–1925) a jejich spolupracovníci. Pozitivně se v něm vyjadřovala o obraně české řeči (již třetí desetiletí naplno zuřil tzv. Grenzlandkampf) trvala na setrvání u Badeniho jazykových nařízení (1897–1899) i (českém) státním právu zemském. Byla zastánkyní soukromého vlastnictví a důrazu na kvalitu komunální i okresní samosprávy (tzv. samosprávné okresy územně splývající se soudními okresy, jež byly dobovou výrazně prospěšnou praktickou školou tehdejší české politiky). Značný důraz byl položen na rozvoj zemědělského odborného školství. Program byl zpracován za významné spoluúčasti tehdejší navazující odborné veřejnosti.
Změna stanov z roku 1906 otevřela stranu zájemcům, mj. členům Sdružení českých zemědělců. V této době se do popředí dostává i největší osobnost hnutí Antonín Švehla mladší (1873–1933). Stalo se tak pro jeho soustavnou mimořádně houževnatou činnost ve vedoucích funkcích Sdružení i Tiskařského družstva. Pochopil důležitost masovosti i nápadité a soustavné organizační práce i neúmorné píle. Jeho součástí byla i promyšlená osvětová a vzdělávací činnost prolamující tradiční „furiantské“ venkovské zvyklosti. Pochopil také význam mediálních aktivit a dal podnět k založení deníku Venkov (byl vydáván od r. 1906) nahrazujícího dosavadní obtýdeník Obrana zemědělců. Švehla cílevědomě cílil k vytvoření silné strany v duchu dobového hesla Venkov jedna rodina.
Záhy byli zvoleni i první zástupci strany v zákonodárných sborech: roku 1901 bylo do říšské rady zvoleno prvních pět agrárníků a do českého zemského sněmu 21. Švehlovo úsilí o zastupování malo- a středopodnikatelského zemědělského elektorátu započalo svou slibnou a stále vlivnější pouť. Nebylo náhodou, že na schůzi výkonného výboru a důvěrnického sboru 3. prosince 1905 prosadil i požadavek všeobecného volebního práva přímého, rovného a tajného. Ve stejné době na Moravě zesílily sjednocovací snahy usilující o další „odstřeďování“ agrárního hnutí. 10. května 1905 tak vznikla slučující Českoslovanská strana agrární, jejímž prvním předsedou se stal sedlák a poslanec Josef Žďárský (1853–1939). Rychlému růstu strany napomohli i vlivní a mohovití řepaři svou organizací Ústřední jednota řepařů (založena roku 1902). Velký synergický vliv mělo i rychle se rozvíjející regionální žurnalistické úsilí strany a roku 1906 založená mládežnické organizace Sdružení agrárního dorostu a regionálněji zaměřené Sdružení dorostu pro Moravu a Slezsko. O rok později vznikla i organizace venkovských studentů. V závěru roku 1906 byla při Tiskovém družstvu založena také stranická knihtiskárna a nakladatelství (historické prestižní nakladatelství Brázda).
Z tohoto vlastně zakladatelského politického agrárního subjektu se tedy zhruba v polovině prvního desetiletí mj. výraznou Švehlovou zásluhou dotvořila výchozí matrice agrárního hnutí. Nadějné počátky hnutí i jeho politické organizace se současně staly odrazovým můstkem dalších neméně dynamických vzestupů Českoslovanské strany agrární (v březnu 1905 proběhl v Přerově sjednocovací sjezd českých a moravskoslezských agrárníků, o dva měsíce později v Praze první sjezd této právě se ustavivši strany). V letech 1903–1906 ovládli agrárníci Zemědělskou radu a velmi pohotově využili letargii její mladočeské většiny. Pronikli do vlastní dílny agrárního (zemědělského) zákonodárství, ale také do finančních podpůrných fondů umožňujících subvencování vlastní zemědělské výroby, vodohospodářských staveb i propagaci zemědělského družstevnictví. Cenná byla i pomoc při sjednávání obchodních smluv omezujících zbožní konkurenci z přebytkových zemí a otevření hranic pro zámořské importy. V rámci těchto snah byla také založena Jednota hospodářských společenstev, která v roce 1906 sdružovala 1023 lidových svépomocných peněžních ústavů a 123 hospodářských družstev.
V říšské radě
Předlitavská říšská rada zastihla agrární zástupce při klopotném letitém projednávání dvou klíčových dobových problémů: jazykové otázky a změny volebního řádu do obecních (komunálních) samospráv. Palčivým problémem zůstávaly i otázky udržitelnosti zemských financí. Jejich řešení opakovaně ztroskotávalo na německé obstrukci jak na říšské radě, tak v zemském zastupitelstvu. V prvních parlamentních volbách na základě rovného přímého volebního práva tajného do říšské rady r. 1907 získali agrárníci 29 mandátů (celkem šlo do voleb 41 kandidátů). Uvnitř českého klubu, jehož byla svým středovým zaměřením harmonizující součástí, se snažila o probojovávání programových cílů hnutí. Obdobně se utvářela i situace v českém zemském sněmu. Vzhledem k volební geometrii (poněkud vychýlené stanovování poslaneckých obvodů, resp. přežívání starých volebních pravidel na zemské a komunální úrovni) se tu Českoslovanská strana agrární stala nejsilnějším českým poslaneckým subjektem. V dalším období se proto soustředila na rozvoj jak stranické organizace, tak agrárního hnutí jako celku.
Začalo i propracovávání jeho odborové organizace a rozrůstaly se i zájmové organizace (Ústřední jednota řepařů, Ústřední jednota hospodářských společenstev, Ústřední lnářský svaz, Ústřední svaz pěstitelů zemáků, Svaz chmelařů, Česká mlékařská jednota pro království České ad.), které hnutí umožňovaly kontrolu nad podstatnými částmi potravinářských reprodukčních řetězců a tím i obchodem s potravinářskými produkty. Koncem roku 1909 započala zakládací vlna dobytčích pojišťoven sdružených v Zajišťovacím svazu ke krytí pojišťovacího rizika. 12. února 1911 byla Švehlou založena Agrární banka, která se vkrátku stala páteřní organizační strukturou agrárních financí, později i prvorepublikového národního hospodářství. Bylo to v době, kdy Antonín Švehla mladší působil již jako druhý předseda strany (do této funkce byl zvolen 21. října 1909; vystřídal v ní konzervativně /velkostatkářsky/ zaměřeného Josefa Žďárského). Předsedou moravské filiace se stal František Staněk (1867–1936). Strana „ztvrdla“: přemíra individualismů, která ji poněkud oslabovala, byla alternována scelujícím novým organizačním řádem (stanovami), který prosadil Švehla.
Hlavním předmětem úsilí agrárnických říšských poslanců bylo zajištění rentabilních cen za zemědělské výrobky a zřízení agrárních obilních bank. Z obdobných předpokladů a východišť se odvíjelo i agrární hnutí na Slovensku. Jeho centrem byla záhorská Skalica. Mezi jeho přední představitele patřili dr. Pavol Blaho (1867–1927), dr. Vavro Šrobár (1868–1950) a dr. Anton Štefánek (1877–1964) vesměs ovlivnění hlasistickou generací. Velký význam měl list Naša zástava redigovaný dr. Milanem Hodžou (1871–1944). Vedle volební se tu volalo i po důkladné demaďarizační reformě.
Již před první světovou válkou stanovy Českoslovanské strany agrární zakotvovaly rovnoprávnost mužů a žen i zásadu individuálního členství bezvýjimečně vázaného na místní organizaci; rozhodně odmítly majetkové a náboženské rozdíly. Tvořily okresní organizace, jež doplněny o zástupce tisku, poslance zemské i říšské a členy výkonného výboru, ve svém souhrnu tvořily zemskou organizaci. Byly východiskem budování odborných institucí a snažily se pronikat do všech oblastí veřejného života. Zastoupení okresních organizací v stranickém zemském zastupitelstvu odpovídalo poměrně jejich členské síle; každá měla jistotu alespoň jednoho až tří zástupců. Obdobně byl složen i výkonný výbor: třetinu tvořili říšští poslanci, třetinu zemští a třetinu volila zemská zastupitelstva. Nebyli-li řádnými členy, vládli poslanci právem poradního hlasu. Složení výkonného výboru doplňovali zástupci odborových organizací, zástupce Tiskařského družstva a redaktoři periodik Venkov a Cep. V roce 1913 měl tento širší výkonný výbor 126 členů zastupujících 126 okresních a 2467 místních organizací sdružujících 91 000 členů. Během let 1912–1913 uspořádalo agrární hnutí 346 táborů lidu, 4 420 veřejných schůzí a 10 470 dalších vnitrohnutevních schůzí.
Masovosti strany odpovídala i struktura jejích příjmů. Členský roční příspěvek byl od roku 1912 odstupňován podle příjmů každého člena v rozpětí 60 haléřů až 3 Kč; čtvrtina této částky náležela místní organizaci, zbytek byl odváděn do ústředí. Další příjmy tvořily volební kolky pro potřeby volebních fondů, 10 % ze svých příjmů do rozpočtu strany odváděli od roku 1910 ze svých příjmů poslanci a další placení pracovníci, pokud svých míst dosáhli přičiněním strany. Mimoto existovaly – podobně jako v případech jiných politických stran – i příležitostné sbírky. Obraz narýsovaný z dochovaných dobových zejména tištěných pramenů naznačuje, že finanční situace hnutí nebyla z nejutěšenějších. Dokresloval ho i předválečný mravní úpadek, který Masaryk popsal výstižně jako kulturní poušť.
Národní zájmy agrární hnutí obhajovalo v obranných národních organizacích Jednota pošumavská, Severočeská jednota, Národní rada česká a Ústřední matice školská. Mimoto ústředí vydávalo Vzdělávací knihovnu pro český venkov vybízející k zakládání organizací venkovského učitelstva a rozsáhlé vzdělávací činnosti. Její důležitou součástí byly exkurze do vzorných statků a průmyslových podniků určené zejména mladým hospodářům. Důležitá byla v tomto ohledu úloha stranického tisku; roku 1914 bylo vytištěno 25 milionů kusů ústředního tisku a přes milion exemplářů tisku krajinského (regionálního). V tomtéž roce působilo 1657 kampeliček a 404 různá družstva (mlékařská, elektrárenská, nákupní a prodejní, sušení čekanky, sila a rolnické lihovary). Výměnám šeků uvnitř agrárního hnutí sloužila rychle se rozbíhající Agrární banka. To všechno bylo výsledkem systematické houževnaté práce předsedy strany Antonína Švehly mladšího.
Poslední léta Předlitavska
Monarchie, dobově nazývaná i mocnářstvím a Kakánií, byla v hluboce krizovém stavu již poslední předválečná léta. Pustošivé dílo konaly zejména v českém případě stále častější austro- a německočeské obstrukce. Vedle zásobovací krize, dané neúrodou, tu byly snahy stupňovat státní příjmy určené pro zbrojení; v popředí tehdejšího dne stála i otázka nového zákona o českém (královském) zemském zřízení; krizi, která z toho všeho vznikla, řešila předlitavská vláda uplatněním neblaze proslulého § 14 prosincové ústavy, což jí vydáním tzv. Anenských patentů 26. července 1913 umožnilo nahradit českou zemskou samosprávu zemskou správní komisí. Její správa nakonec přetrvala do konce první světové války. Bezprostředně před vypuknutím války (v květnu 1914) byl v předsednické funkci potvrzen Antonín Švehla mladší. Současně začínaly soustavnější česko–slovenské agrární styky.
Předchozí díly: