Historik Jiří Malínský se v novém seriálu věnuje politickým dějinám jedné z nejvýznamnějších politických stran českých moderních dějin – České straně agrární.
Úřednické vlády
Návrat ke klidu a spořádanosti zvládl i druhý nástup poválečné krize a přispěl k stabilitě oficiálního státního zřízení; Masaryk si této uvážlivé švehlovské politiky postupně mimořádně cenil. Přímý levičácký pokus o prosazení sovětizace Československa, podniknutý už ve víceméně stabilním státě, byl tak zvládnutý v zárodku demokratickými prostředky (září–prosinec 1920). To umožnilo o rok později i potlačení dvojího pokusu o restauraci habsburskolotrinské moci ve střední Evropě. Dělo se tak i za cenu určitého pomíjení selských a rolnických zájmů, které vedly k vnitrostranickým otřesům (např. odmítání nebo pozdržování členských příspěvků některými místními nebo okresními organizacemi). Agrárníci si byli vědomi váhy svého významu: „My jsme silou právě tak živelnou silou jako je dělnictvo. Tyto dva principy světových dějin, dělník a sedlák, stojí zde a tvoří vládní moc republiky. Když tyto dvě strany se spojily ke společné práci a udržení státu, je tento stát upevněn.“ Vnitrostranicky vynikala i Švehlova nezlomná pevnost čelící vnitrostranické kritice. Na župním sjezdu strany (a nejen tam) nekompromisně uvedl: „Já jsem boural Rakousko a nebál jsem se. Nebojím se ani vás. Já nepovolím, a vás se nebojím!“
Nemenším úspěchem bylo i jednomyslné schválení definitivní prvorepublikové ústavy 29. února 1920; dálo se tak spojeným úsilím sociálně demokratické i agrárnické strany a jejích právníků; mimořádné byly v tomto ohledu zásluhy socialisty dr. Alfréda Meissnera, předsedy ústavního výboru Národního shromáždění a pozdějšího ministra spravedlnosti. Výmluvný byl také průběh jejího schválení. Nehlasovalo se, ale jednomyslně povstalo; následoval zpěv státní hymny a následně stranické socialistické hymny Rudý prapor (nezpívající pravicoví poslanci zůstali stát na znamení úcty ke svým levicovým partnerům). V parlamentních prvních republikových volbách 18. a 25. dubna 1920 zvítězila československá sociální demokracie (25,7 % hlasů a 75 mandátů; včetně německých sociálně demokratických hlasů 36 % hlasů a 106 mandátů), agrárníci docílili třetího místa (13,6 % hlasů a 40 mandátů, včetně německých hlasů 17,5 % hlasů a 53 mandáty). Slovenská národna a roľnícka strana získala 12 poslaneckých a 4 senátorská křesla. S dosaženými výsledky strana nebyla spokojena, jakkoliv posuzovány prvorepublikovou realitou, vlastně nebyly špatné.
Více naznačuje i tento hlas: „Jsme pro naprosté osvobození zemědělské práce z válečných okovů; válečné hospodářství selhalo. Výrobky zemědělské jsou zabaveny státem, průmyslová výroba zůstává volná. Výrobky zemědělské a průmyslové mají být posuzovány stejně. Rekvíruje se jen v zemědělství. Jsme pro uvolnění veškeré zemědělské výroby. Jenom tak se zvýší produkce a pomine lichva. Zemědělské dělnictvo a čeleď jsou rovnocennou složkou v naší skupině a naším programem je péče o blaho celého venkova. Svou účastí ve vládě zachránili jsme republiku před rozvratem. Pečovali jsme ze všech sil, podřizujíce zájmy stranické zájmům národa a republiky, o ustálení a upevnění vnitřních poměrů.“ Pokud se tato slova zasadí do středoevropského poválečného kontextu, není jim přes všechny problematické prvky, které se pojily s touto poválečnou dobou, možno upřít značné oprávnění.
První poválečné parlamentní volby se staly podnětem k návratu do drobné organizační práce. Na přelomu let 1920 a 1921 bylo zvoleno nové předsednictvo strany a založena průpravná vzdělávací organizace Selský hospodář. Důležitým impulsem bylo i schválení pozemkové reformy a ustavení odborně i administrativně zdatného Pozemkového úřadu. 15. května 1921 byla do Prahy svolána celostátní manifestace venkova, která měla podpořit základní myšlenku reformy; do Prahy se sjelo na 200 000 zemědělců. Před nikoliv zanedbatelnou zahraniční účastí a několika zástupci Podkarpatské Rusi ukázala agrární hnutí jako zákonného představitele pozemkové revoluce. Straně významně pomáhala drobná kulturní práce (ochotnická divadelní představení, venkovní slavnosti, zřizování vesnických veřejných knihoven). Nově vznikající vrstva majitelů půdy (rolníků) se stala trvalou součástí agrárního hnutí i strany. Další vzestup zemědělství a venkova podnítilo i zrušení vázaného hospodářství r. 1921.
Poprvé byly po válce předloženy i zvláštní zemědělské požadavky. Působnost Zemědělské rady byla rozšířena na Slovensko. Mimo snahy o zlepšení zásobovacích poměrů poprvé přišla Republikánské strana i se svými specifickými požadavky: příplatky k cenám obilí ze sklizně z roku 1919; totéž pro brambory dodané nad určený (stanovený) kontingent. Z druhé strany souhlasila s dávkou z majetku (určitá obdoba poválečné milionářské daně), která byla východiskem pro ustavování tvrdé československé koruny a k částečnému vyrovnání příkrých majetkových rozdílů prohloubených první světovou válkou. Ještě důležitější bylo v tomto ohledu působení Černého první úřednické vlády, jež získala nezbytnou jistotu zastavením západního tažení Rudé armády před Varšavou v srpnu 1920. Dalším mezníkem byl ne zcela domyšlený pokus sociálně demokratické, politicky nevyhrané levice v prosinci 1920. Pojistkou demokracie se v té době stala tzv. Pětka, na jejímž ustavení měl Švehla lví podíl. Přes všechny námitky tato mimoústavní neformální instituce propojená s Hradem (tj. TGM) získala podstatné zásluhy o prohloubení a přijetí demokracie v tomto státě v srdci Evropy (TGM byl v tomto čase často vyzýván, aby se stal diktátorem). V obou úřednických vládách, Černého i nástupnické Benešově, měli agrárníci své zastoupení: v Černého byl ministrem zemědělství profesor ČVUT Vladislav Brdlík (1879–1964), který byl současně přechodným správcem ministerstva pro zásobování lidu. V Benešově vládě působili staronoví ministři František Udržal (1866–1938, národní obrana), dr. František Staněk (ministr zemědělství) a dr. Vavro Šrobár (ministr školství a národní osvěty). Současně se objevily první kontakty na tzv. aktivistickou část politické reprezentace německočeské národnostní menšiny.
Pozemková reforma
Po sjednocení československého agrárního hnutí r. 1922 se tak ve straně ustavil vyhraněný slovenský proud (obdobný vývoj proběhl s různou intenzitou a dosahem i v ostatních slovenských politických stranách). V té době probíhal ostrý osobní spor Šrobár–Hodža v Dérerově poučeném výkladu: „Spor mezi Šrobárem a Hodžou neměl jen osobní příčiny, ale byl charakteristický pro oba. Oběma stejně záleželo na udržení a upevnění republiky. Šrobár kladl větší váhu na československou národní jednotu než na uplatnění stavovských a mocenských zájmů Republikánské strany. … U Hodži rozhodovaly při přenosu stranické struktury z historických zemí na Slovensko i otázky stavovské a stranickomocenské. … na rozdíl od Šrobára měl větší zručnost v politickém vyjednávání.“ Velkou váhu v tom všem měly i konfesní spory. Protiklad katolického a evangelického Slovenska je konec konců patrný i dnes. Velkým tématem tohoto sjezdu byly i Domoviny v souvislosti s naléháním po co nejrychlejším provedení pozemkové reformy. Základní systémové problémy sjednocované strany formuloval Antonín Švehla: „Dáváme vrcholnou sankci sjednocení všech našich bratří z celé republiky. My chceme dnes proklamovat naši pospolitost. Spojení vyplývá z odhodlanosti a přesvědčení cítit, myslet, pracovat a bojovat v jedné frontě pro vznešený cíl z lásky k našemu národu a republice.“ A dále dodal: „Národ není jen svoboden ústavními řády, nýbrž držbou své půdy. Stát získává spolehlivé zastánce pravé demokracie v držitelích půdy. Konečným produktem reformy není jenom co největší výnos hektarový, nýbrž zdravý a svobodný člověk na svobodné půdě.“
Reforma byla v zásadě dvourychlostní: poměrně rychle postupovala v Česku, kde se mohla opřít o solidní podklady v územních katastrech a pozemkových knihách, o poznání pomaleji na Slovensku a v Podkarpatské Rusi právě pro absenci takových podkladů. Sjezd, zvaný petropavelský, zpracoval i výsledky pracovníků hnutí, kteří byli v květnu 1920 vysláni na Podkarpatskou Rus, přijal nový program, v němž pracoval se vznikajícím župním zřízením; podstatně byl inovován i organizační řád (stanovy). Základními body programu byla práce pro jednotnou demokratickou republiku občanské rovnosti a přiměřeného dělení povinností mezi jejími obyvateli, emancipaci zemědělské práce včetně jejího duševního odborného i kulturního rozměru. Sílilo i agrární odborné zázemí. Během prvorepublikového období je tvořily odborné komise politická, samosprávná, národohospodářská, kulturní, sociálně politická, programová, organizační, finanční a pro pozemkovou reformu.
K vládní odpovědnosti
Nárůst počtu členů agrární strany z dostupných zdrojů nepřímo naznačují tato orientační čísla: 589 delegátů zastupovalo 205 okresních organizací z Česka, slovenské agrárníky reprezentovalo 52 delegátů, slovenské nepolitické agrární organizace 56 delegátů, Rusíny 20 delegátů; mimoto se sjezdu zúčastnilo 16 redaktorů a 36 tajemníků; při započtení členů užšího (předsednictva) a širšího (výkonného) vedení mělo právo účasti na sjezdu 947 osob. Sjezd se konal ve dnech 29.–30. června 1922, proto byl také nazýván petropavelský.
Benešova vláda, která vystřídala vládu Černého, měla tři agrární ministry: Františka Udržala (národní obrana), dr. Františka Staňka (zemědělství) a dr. Vavro Šrobára (školství a národní osvěta). Na podzim 1922 byla vystřídána první Švehlovou vládou. Mimo premiérského křesla Republikánské straně náležela ministerská křesla vnitra (Jan Malypetr), národní obrany (František Udržal) a zemědělství (Milan Hodža). Nejdůležitější novinkou, kterou tato vláda s sebou přinesla, bylo úplné zrušení řízeného hospodářství, upevnění měny (kurs koruny se poté neměnil až do r. 1933), počátky prvorepublikového sociálního státu a zlepšení podmínek pro podnikání. Dobovým folklórem byly hlučná opozice komunistická a fašistická (Národní hnutí). Specifickým vlastně také koaličním legislativním výtvorem byl zákon na obranu republiky.
Současně začínal jeden z klíčových vnitrovládních sporů: tímto setrvalým tématem byla celní ochrana domácí produkce; šlo o první, v ledasčems sporný krok, který postupně vedl k ochromování zejména obilních importů z malodohodových států. To se ale už rychle blížil termín druhých parlamentních voleb vypsaných na 15. listopad 1925. Současně se uzavírala existence vnitrostranické protišvehlovské opozice z řad starší funkcionářské stranické generace. Nikoliv náhodou byl jejím členem první předseda strany Josef Žďárský, nikoliv náhodou se v jejím okolí pohyboval i Karel Prášek. Smutným epilogem těchto událostí se stala tzv. lihová aféra spojená se vznikem alternativního práškovského politického subjektu Československá strana agrární na konci roku 1924. Práškovy snahy o její zesílení vedly k jeho propadnutí v parlamentních volbách.
Další opozicí bylo tzv. hnutí uživatelů obecního statku (starousedlíků). Spor se vedl o někdejší obecní pozemky a hrozil oslabením pozic strany ve volebních župách českobudějovické a plzeňské. Koncentrace této opozice do 47 okresních hospodářských spolků nakonec skončila podporou jejich požadavků ústředním stranickým vedením. Tyto spolky se staly odborovou složkou strany. Další opoziční hlasy se soustředily kolem spolupracovníků revue Brázda a vázaly se na agroakademické členy strany. Ctily však stranickou jednotu.
Na jubilejním říšském (celostátním, v tomto označení se dobově přežívalo dědictví monarchie) sjezdu 5.–6. září r. 1925 byl promítnut předcházející mohutný nástup strany po sjezdu svatopavelském. Pokračovala proměna strany v mohutné politické hnutí. Disponovala 16 000 místními organizacemi, Slovenskými rolnickými jednotami a Domovinami. V Čechách bylo 26 obvodních a 5 okresních sekretariátů, v Moravskoslezské zemi 12 obvodních a 2 okresní, na Slovensku a Podkarpatské Rusi 25 okresních sekretariátů. Organizační hlavou strany se stal její generální tajemník Rudolf Beran. Zásluhou pozemkové reformy pronikla strana k malorolníkům. S ohledem na tento stav byly zpracovány předlohy zákonů o vodohospodářských pracích a elektrizaci venkova, bylo prosazeno i snížení dávek a oddělení sociálního pojištění zemědělského od dělnického, uzákonění živelného pojištění a různé podpory rostlinné a živočišné výroby.
V kulturní sjezdové rezoluci byl schválen koncept výstavby Švehlových domů. Při příležitosti Švehlových domů bylo rozhodnuto o stavbě Švehlovy koleje pro venkovské studentstvo, dále vybudování Československé akademie zemědělské (byla založena roku 1924) a Svobodného učení selského s posláním vyrovnávat rozdíly na vesnici. Neméně důležitým bodem bylo budování zemědělského družstevnictví. Rovněž měl být zřízen Švehlův ústav na podporu drobného zemědělství.
Druhá a třetí Švehlova vláda
V druhých parlamentních volbách získala Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu 970 440 hlasů (13,66 %) a 45 mandátů; v senátních volbách 841 647 hlasů (13,8 %). Stala se nejsilnější stranou a Jan Malypetr předsedou Poslanecké sněmovny. Druhá Švehlova vláda, zprvu všenárodní koalice, byla po několika měsících vystřídána občanskou (buržoazní) vládou panské koalice. Agrární stranu zastupovali mimo premiéra dr. Srdínko (ministerstvo školství), dr. Viškovský (ministerstvo spravedlnosti) a dr. Hodža (správce Nejvyššího zemědělského úřadu). Programové zaměření obou Švehlových vlád navazovalo na vládní prohlášení první Švehlovy vlády.
Předchozí části: