Agrární hnutí. Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (6. část)

Jiří Malínský Komentáře

Historik Jiří Malínský se v novém seriálu věnuje politickým dějinám jedné z nejvýznamnějších politických stran českých moderních dějin – České straně agrární.

Malypetrovy vlády

V průběhu roku 1932 začala stabilita Udržalovy vlády slábnout. Smrt hlavního architekta státních rozpočtů dr. Hnídka byla dalším oslabením vládnoucí garnitury. Pro ochabující dělnost ústředního exekutivního úřadu, která se ještě během léta dále zvýšila, se šířily úvahy o změně vládních garnitur; padala různá jména. Udržal se stal předmětem kritiky radikálního (pravého) křídla strany; agrárnické představy o řešení hospodářské krize třicátých let narážely u všenárodní koalice na nesouhlas sociálních demokratů a postupně i lidovců. Výroky jako Edmunda Buriana v Právu lidu že „překonání kapitalismu se stalo dějinnou potřebou, potřebou většiny lidu všech civilizovaných národů. Nutná tato změna společnosti ve střední a západní Evropě nenastane silou bolševismu, nýbrž sjednocením celého socialistického dělnického hnutí.“ budily velký rozruch. Letní vedra tyto rozpory poněkud oslabila. Rozhořčení agrárníků bylo nemenší. Udržal postupně ustupoval ze scény. Demise byla pro něj za těchto okolností logickým vyústěním.

Švehlova osobnost

Jako jeho nástupce byl navržen Jan Malypetr; nová vláda byla jmenována 29. října 1932. Svou úlohu v závěrečných měsících života sehrál Antonín Švehla mladší. Význam a sílu jeho pronikavé osobnosti mimovolně uznávali i někteří komunističtí historikové. Svou nadprůměrnou inteligenci promítl do nevšedního autodidaktického záběru, kterým do značné míry nahradil chybějící vzdělání a rovněž vzácného umění praktické politiky. Jeho základním předpokladem se však stalo vybudování agrárního hnutí; z tohoto základu se vyšvihl do role jednak jedné z vedoucích osobností země, jednak zelené internacionály. Postupoval přitom od nejspodnějšího stupně pomyslné politické pyramidy. Uměl ovládat své kariérní vzněty. Citlivě také během první světové války odstínil svou politiku od formální prodynastické loajality až po přechod k Masarykově akci a posléze promyšlenému jednání Národního výboru v prvních zvlášť kritických týdnech republiky. Jeho někdy až příliš přímočaré vyjádření na tom nic neměnilo; hostivařský sedlák zůstal svůj až do konce života.

Rudozelené koalice se staly osvědčenou prevencí radikalistických revolučních výbuchů, jež v prvních poválečných letech procházely Evropou. Tvrdý, trpělivý vyjednavač, který se stal rezultátem Švehlova osobnostního vývoje, byl současně alternativou vnitřního rozbroje do té doby vedoucí sociální demokracie. Byl víc než stranický vůdce; stal se spolustátotvornou historickou osobností. Jak uvedla r. 1932 peroutkovská Přítomnost „Byl hlasatelem shody a součinnosti, činorodé víry a konkrétní dělnosti. Ani jeden z československých politiků neměl tak jemný smysl pro kompromis a pro překonání obtíží, jakým se vyznačuje celá politická činnost dr. Švehly v úloze ředitele politiky našeho státu.“ Nejen jemnosti byl však tento drsný rustikál schopen: tam, kde to bylo nutné, nasadil drsnost spojenou s někdy překvapivě přízemním, ale k žádoucímu společenskému cíli vedoucím, svým způsobem i etickým pragmatismem.

Současně byl přesvědčeným bytostným demokratem. Tam, kde to bylo na místě, uměl být i vlídným a laskavým, lidským. Tyto stránky osobnosti trojnásobného formativního československého premiéra, jež nevylučovaly ryze lidské projevy, byly také odleskem jeho nastupujícího odkazu při jmenování první Malypetrovy vlády. Nepřímý vliv osobnosti hostivařského sedláka nebyl méně respektován než vůle aktivního Švehly politika a veřejného činitele. A to nejen vnitrostranicky.

Změna stylu vládnutí

29. a 30. října 1932 se za účasti 1335 (celkem zvoleno 1402) delegátů konal další sjezd Republikánské strany. Odrážel její vzestup: tvořilo ji celkem 314 okresních organizací (Čechy 151 okresů, Moravskoslezská země 72, Slovensko 79 a Podkarpatská Rus 12). Byly dobudovány volební krajské organizace: pokryly celé území s výjimkou volebních krajů Karlovy Vary a Česká Lípa. Sekretariáty se rozrostly až k číslu 85. Při sekretariátech existovaly odborné skupiny specialistů v oboru daňovém, právním, stavebním a samosprávném. Řízení volebních kampaní bylo subsidiárně přeneseno na krajské výbory, které kandidátní listiny sestavovaly kraje na základě návrhů z okresů. Hlavní referáty generálního tajemníka Rudolfa Berana a místopředsedy dr. Františka Staňka se soustředily na řešení agrární krize. Povzbuzením byly zprávy o lepšícím se zdravotním stavu předsedy Švehly vzbuzující důvodné naděje na churavcův návrat do plného života. Staronovou politickou linii načrtl Beran: „Strana nikomu nepatří, nikdo v ní nediktuje a diktovat nesmí; vůdce nesmí vidět své poslání v radikálničení; chceme sloužit v každém koaličním souručenství. Od národa, jehož jsme součástí, žádáme pochopení pro tíhu zemědělských poměrů, zájem o osud národní půdy a venkovského lidu.“

Při vzniku první Malypetrovy vlády se nejednalo o jména, ale při formulování vládního programového prohlášení o programatiku, tj. takové pojištění rovnováhy státního rozpočtu, jež by respektovalo hlavní agrární požadavky. Rezoluce (materiál) agrární samosprávné komise neskrblila kritikou na administrativní téměř „deformu“ veřejné správy z r. 1927; zastupitelské sbory byly podle jejího názoru v novém uspořádání odsouzeny k úloze pouhých statistů. Národohospodářská komise kritizovala chaos v mezinárodních měnových poměrech-vztazích a neměla jasno, zda podporovat stabilitu domácí měny nebo zda souhlasit s její devalvací. Dále byly požadovány určité systémové úlevy pro splácení dluhů a výkon exekucí. Kulturní komise trvala na zachovávání selských tradicí, do nichž měly být integrovány moderní duchovní proudy. V zimních měsících roku 1932 měl být uspořádán Týden kultury venkova – kultury selství. Zazněla i kritika nedostatečné průbojnosti ústředního vedení strany. Agrárníci se také dožadovali zřízení organizace pro podporu dobytkářství a mlékařství.

Docílení rozpočtové rovnováhy v státním rozpočtu na rok 1933 bylo podmíněno mj. rozšířením rozsahu celní ochrany z roku 1926. Mimoto Republikánská strana prosadila zřízení obilního monopolu podle zmocňovacího zákona z 9. června 1933; původně jeho dočasná platnost byla omezena 15. listopadem téhož roku, následně pak byla opakovaně prodlužována. Zákon se vztahoval výlučně na hospodářskou oblast. Během jeho platnosti vláda vydala 240 nařízení s vesměs zákonnou silou; přitom se snažila respektovat právní vymezení zákonodárných činností Národního shromáždění. Přetrvávající deflační politika Prahy podle zdůvodnění významného prestižního národohospodáře prof. Karla Engliše (1880–1961), v té době nastupujícího guvernéra Národní banky československé, vyžadovala nutnost devalvace koruny (své měny již dříve devalvovaly některé sousedící země). Jejím hlavním smyslem bylo posílení exportu a předpokladem vyloučení inflace. Tím byly naplněny i podmínky, jejichž splněním Malypetr své premiérství podmínil.

Dalším vážným problémem prvního roku Malypetrova vládnutí byl vzestup iredentistických hákošů (hakenkreuzlerů) v Německu, ale i v Československu (aféra Volkssportu a následný zákaz DNSAP a DNP). Národní demokracie, nesouhlasící s devalvací měny, vystoupila z koalice; to ukončilo činnost první a zahájilo kontinuitně práce druhé Malypetrovy vlády. Původní agrární vládní sestava Jan Malypetr (správce ministerstva pro zásobování lidu), Bohumír Bradáč (ministr národní obrany) a Milan Hodža (ministr zemědělství) zůstala zachována. Obilní vývozy zůstaly tíživým problémem; nakonec celou režii (agendu) dostala na starost Československá obilní společnost, jež spravovala všechny agendy spojené s obchodováním obilí. Její monopol platil až do r. 1940. Působily v ní všechny složky, které se těmito aktivitami obíraly. Tato úprava zaručovala pěstitelům odběr obilí za pevné ceny (více prospívala malo- a středorolníkům) a pozitivní vliv měla i na situaci slovenského zemědělství. Stabilita obchodních cen obilí byla do značné míry i jistotou přijatelných tržních cen základních potravinových sortimentů. Mj. tak byly eliminovány cenové rozdíly mezi Prahou a Košicemi. Zemědělci tak získali i určité finanční přebytky, které mohli investovat do průmyslových hnojiv a strojového vybavení. To všechno mělo i pozitivní druhotné státotvorné a branné efekty. Cesta k tomu všemu byla ovšem nepředstavitelně klopotná.

Zemědělské strázně

Situace zemědělců byla krajně obtížná: během let 1930–1935 bylo prodáno v dražbě 129 843 usedlostí (v předcházejícím období 1923–1926 3631). Počet vnucených správ vzrostl násobně ze 1490 na 44 508 a uvalení zástavního práva z 20 378 na 318 198. Většina usedlostí byla během konjunktury dvacátých let bez dluhů. Ve východní části republiky bylo postavení zemědělců nesrovnatelně slabší; ministerstvu unifikací se nepodařilo v tomto ohledu podstatněji uspět. V roce 1933 bylo na tyto dluhy vydáno moratorium a Republikánské straně se podařila do r. 1936 řada dalších, byť časově i věcně omezených ulehčení.

Poslední prvorepublikové parlamentní, ale současně i zemské a okresní i komunální volby se konaly v květnu 1935. Kontinuitně se svým posledním sjezdem vydali agrárníci bohatý, členitý program. Jako středová formace se napravo utkali s fašisty, nalevo s komunisty. Všenárodní koalici se v zásadě podařilo obhájit výsledky z r. 1929; obdobně se dařilo i agrárníkům. Získali 1 176 593 hlasů (14,29 %) a 45 poslaneckých křesel. Obdobného výsledku docílili i v senátorských volbách. Největší změnou byl průlomový volební výsledek henleinovské Sudetoněmecké strany. Ve vládě došlo k minimálním změnám; novým ministrem národní obrany se stal Beranův bratranec František Machník (1886–1967). Reformní kroky Malypetrových vlád vedly k postupnému zlepšování hospodářské situace v druhé polovině třicátých let. Veřejnost – i agrární – se smiřovala se státními regulacemi, jež byly v zájmu všech. Dálo se tak za cenu nesnadných vyjednávání uvnitř vládní koalice i v nesnadných veřejných diskusích. Sociální demokrat Rudolf Bechyně k tomu poznamenal: „Jsme ještě uprostřed práce. Stojím na tom, že politický směr, který jsme nastoupili, je správný a že jsme neměli jiné volby, pakli jsme chtěli dát své zemi uprostřed světového zemětřesení poměrný klid, dosažitelnou bezpečnost.“

Až osudovou otázkou těchto voleb byla účast Sudetoněmecké strany. Zásluhou činnosti Moravcova armádního zpravodajství bylo již tehdy zřejmé, že se jedná o pátou kolonu nacismu. Beneš se dožadoval proti agrárnickému nesouhlasu dalšího užití zákona na ochranu republiky a zákazu účasti henleinovského subjektu v nadcházejících volbách. To se levicovým socialistickým stranám nepodařilo prosadit a vedlo to v druhé polovině třicátých let ke známým mnichovanským důsledkům.

Podstatnou součástí agrárního hnutí byla jejich družstva. Družstevnictví bylo obráncem malorolnických zájmů. Pro Republikánskou stranu to byla přirozená součást jednak jejího poslání, jednak prostředek zesilování politického vlivu a venkovské svépomoci. Ta se stala odrazovým můstkem při průniku hnutí k živnostenským a podnikatelským vrstvám a následně i do zemědělských průmyslů a finančního světa. Agrárníci nebyli výjimkou; silné bylo i socialistické dělnické hnutí, ale obdobné organizace měli ve svém pomyslném portfóliu i liberálně organizované politické a zájmové organizace. Družstevnictví bylo i výraznou národotvornou silou; vlastenecké proklamace získávaly i touto cestou hmatatelnou půdu pod nohama. A nebylo v soudobé Evropě v žádném případě ojedinělou výjimkou. Ve třicátých letech bylo jevem i světově zaznamenáníhodným; francouzští národohospodáři r. 1934 konstatovali: „Vysoký stupeň vývoje činí Československo snad nejlepším příkladem zemědělského družstevnictví; i když některé země mohou je předčít ve specializaci – jako například Dánsko v mlékařství, Kanada obilními sily – žádná se mu nemůže rovnat v mohutnosti organizační a v solidaritě hospodářského vzájemného úsilí.“

Ekonomika agrárního hnutí

Na Slovensku byli propagátory hospodářské spolupráce rolnictva po českém vzoru již před první světovou válkou dr. Pavol Blaho a jeho spolupracovníci. Po 28. říjnu se na tyto náběhy navázalo. A to s pomocí Česka (historických zemí). Právním východiskem tohoto úsilí byly novelizované zákony z let 1875 (Česko) a 1898 (Slovensko). V tomto úsilí byla organizováním různých forem osvěty mimořádně nápomocná veřejná správa. Během nacistické okupace nedošlo k výraznějším zásahům do této struktury; potřeby fronty byly pro nacisty dostatečným kategorickým imperativem. Komunistické období na přelomu čtyřicátých a padesátých let bylo kolchozním koncem svobodného venkovského družstevnictví.

Předchůdci družstev byly venkovské svépomocné spořitelny. Jejich hlavním posláním bylo poskytování krátkodobých úvěrů a souvisejících agend. Jejich legální základ poskytl zákon o hospodářských společenstvech (1873). Vznikaly ze systému reiffeisenek. Velkým propagátorem tohoto podnikání byl národní buditel dr. František Cyril Kampelík (1805–1872). Vstupní inspirací se stala jeho publikace Spořitelny po farských kolaturách orbě, řemeslu ze svízelu pomohou. První kampelička byla založena roku 1890; v roce 1898 bylo v Česku 821 kampeliček a reiffeisenek se 53 333 členy; roku 1912 jich bylo 3588 se 373 624 členy a poskytnuté úvěry dosáhly 362 milionů rakouských korun. V letech 1913–1928 se poměrně snížila jejich režie ve vztahu k evidovanému jmění o 23,8 %. Staly se nejlepší prevencí lichvy. Na Slovensku obdobné instituce-spolky zvané Rolnícke vzájomné pokladnice zakládal dr. Milan Hodža.

Z těchto spořitelen-kampeliček začala na základě zákona z r. 1924 v družstevním sektoru vznikat první rolnická skladištní družstva pro prodej zemědělských výrobků a nákup potřeb pro rolníky. Stala se účinnou zábranou proti různým spekulantům a před ustavením Obilního monopolu prodala 35–40 % všech obilovin. Největší z nich byla Kooperativa (Praha), Moragro (Brno) a Agrasol (Bratislava). Celkově byla organizace skladištních družstev ukončena kolem roku 1930: v Čechách jich bylo 140, v Moravskoslezsku 72, na Slovensku 22 a na Podkarpatské Rusi 13 (údaje Ladislava Karla Feierabenda). Přesahovala i do živočišné výroby a byla kontrolována demokraticky volenou, většinově z agrárníků složenou správou.

Do výrobních družstev patřila družstva lihovarská, mlékárenská, škrobárenská, pekárenská, sušáren čekanky, ovocnářská a zelinářská, vinařská a pastevní ad. Z valné části byla akciovými společnostmi, které spojovala různá komerční ústředí typu Hospodářského družstva pro zpeněžování lihu. Zatímco v letech 1920–1921 bylo v činnosti 100 družstevních lihovarů, v roce 1937 jich bylo 337. Patřila sem i lnářská družstva. Obdobně se dotvářela jejich struktura, kterou propojoval pro veřejné dodávky (zejména armádu) Centrolen. V takto načrtnutých řetězcích se rýsovaly první náznaky koloběhových zpracovatelských technologií. Určitou inspirací pro tyto podnikatelské subjekty by mohla být i dnes.

Pomocná družstva nevýrobní byla tvořena elektrárenskými, strojními, zásobovacími a stavebními družstvy. Jejich prospěšnost spočívala v demokratické správě a stejných cenách energií. V roce 1930 působilo 2131 elektrárenských družstev, roku 1938 bylo elektrifikováno 10 000 obcí z celkového počtu 15 000; byla československou zvláštností. Jejich ziskový provoz stál u počátků expanze do dalších odvětví a větších regionů. Strojírenská družstva nabízela společné mlátičky a výkonné benzínové motory.

Předchozí části:

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.