Politolog Petr Drulák píše o tom, že dochází k rostoucí mezinárodní izolaci Izraele pod vlivem událostí v Gaze a o tom, jak se k tomu staví česká diplomacie.
Každé září se do New Yorku sjíždějí lídři všech států světa, aby svými projevy zahájili zasedání Valného shromáždění OSN. Nejvyšší orgán světové organizace také přijímá další várku rezolucí, na nichž v předchozích měsících diplomaté desítek států intenzivně pracovali. Každoročně jsou schvalovány i rezoluce k izraelsko-palestinskému konfliktu, mohou počítat s podporou jasné většiny a odmítnutím hrstky států v čele s USA a Izraelem.
Izrael dlouhodobě odmítá téměř jakékoliv rozhodnutí OSN, které se ho nějak týká, jako protiizraelské, a jak často dodává, i antisemitské. Může přitom počítat s USA. Více než samotný text je často tou nejzajímavější otázkou právě, kdo jak hlasoval. Jak velkou většinu se iniciátorům podařilo dát dohromady? Kolik států dokázaly USA a Izrael od podpory rezoluce odradit?
Když minulý týden vyzvalo valné shromáždění k mírovému řešení izraelsko-palestinském konfliktu a uznání palestinského státu, byla většina ještě o něco drtivější než v předchozích letech. Ze 193 členských států jich 142 hlasovalo pro, deset bylo proti, dvanáct se zdrželo a zbytek se neúčastnil. Hlasování ukázalo rostoucí izolaci Izraele pod vlivem událostí v Gaze, ale také vnitřní rozdělení jak zemí BRICS, tak i Evropy včetně té střední.
Rezoluce byla od počátku připravovaná tak, aby většina byla co největší: jak obsahem, tak iniciátory. Vycházela ze společné iniciativy Francie a Saúdské Arábie. Oslovují odlišné části světa: Francie Evropu a část frankofonních států, Saúdská Arábie Araby a globální Jih. Z hlediska obsahu byla maximálně vyvážená: volala po mírovém soužití Izraelců a Palestinců, odsoudila útoky Hamásu, vyloučila jeho účast na správě Palestiny, vyzvala k propuštění rukojmí, ale také podpořila palestinskou vládu, odsoudila izraelské masakry a vyzvala k uznání palestinského státu. Podpora téměř tří čtvrtin států světa, včetně téměř všech států EU i BRICS tomu odpovídala. Naopak Američané a Izraelci příliš úspěšní nebyli, od podpory odradili jen dvacet států.
Z opačných důvodů než USA a Izrael rezoluci stejně razantně odmítly například Írán, Irák či Tunisko, které se hlasování vůbec neúčastnily. Považovaly ji za příliš proizraelskou a některým vadilo odsouzení Hamásu, který považují za národně osvobozenecké hnutí. Dodejme, že oficiální palestinští představitelé rezoluci přivítali a že hlasování se nezúčastnily také státy, které nechtěly k věci zaujmout postoj, jako Gruzie, Bhútán či Madagaskar.
Dvanáct států text neodmítlo, ani nepodpořilo. Hlasování se zúčastnily, ale zdržely se. Aritmeticky to znamená totéž jako hlasovat proti, neboť nepřispívají do většiny nutné ke schválení, ale diplomaticky je zdržení považováno za konstruktivnější postoj než odmítnutí. Rezoluci odmítají, ale nechtějí, aby jejich odmítnutí bylo vnímáno jako tvrdé ne. K nejvýznamnějším z nich patří Demokratická republika Kongo, která dnes potřebuje americké zprostředkování míru se sousední Rwandou, a Etiopie, která má s Izraelem mimořádné vztahy od legendy o románku královny ze Sáby se Šalamounem, přes etiopské židy a etiopskou kávu v Izraeli až po izraelské zbraně v Etiopii.
Jak vidno, země BRICS nemluvily jedním hlasem. Írán se hlasování neúčastnil, Etiopie se zdržela, ostatní byly pro. Podobně tomu bylo v EU, která se na rozdíl od BRICS pokouší hlasování svých členů koordinovat. Rezoluci podpořily všechny členské státy, až na Maďarsko a Česko. Maďarsko ji spolu s Izraelem, USA, Argentinou a šesti menšími mimoevropskými státy odmítlo. Česko se zdrželo, stejně jako Albánie, Moldavsko a Severní Makedonie, které se na vstup do EU chystají.
Hlasování potvrdilo poznámku Milana Kundery, že střední Evropa nabízí maximum různosti na minimu prostoru. Mezi čtyřmi visegrádskými státy najdeme tři různé postoje. Polsko a Slovensko se svými dlouhodobými postoji k Palestině kryjí s bruselskou většinou, rezoluci podpořily. Na jejich hlasování nic překvapivého není. Zajímavější je případ Česka a Maďarska.
Nepřekvapuje, že rezoluci nepodpořily. Obě země se dlouhodobě profilují jako izraelští spojenci. Česká podpora vychází ze silných proizraelských postojů, které jdou napříč politickým spektrem. Maďarská přichází s Orbánem a odráží podporu významné části evropských národních konzervativců Izraeli. Češi bývali ve své podpoře i trochu důslednější než Maďaři.
Když loni valné shromáždění vyzvalo Izrael k ukončení ilegální okupace palestinských území, byly Česko a Maďarsko jediní z EU proti. Polsko a Slovensko se tehdy zdržely (stejně jako Německo, Rakousko či Itálie). O rok dříve valné shromáždění vyzvalo k humanitárnímu příměří v Gaze hned dvěma rezolucemi: v říjnu se ze států EU postavily proti Češi, Maďaři a Rakušané, v prosinci už jen Češi a Rakušané, zatímco Slovensko a Maďarsko se zdržely a Polsko rezoluci dokonce podpořilo. Dlouhodobě platí, že visegrádské státy zaujímají k Palestině různé postoje a nikdo není v EU více proizraelský než vlády v Praze.
Minulý týden Prahu o tento primát připravila Budapešť. V Praze se střetly dvě vlivové orientace. Ministr zahraničí Lipavský, probruselský progresivista, ve své pirátské minulosti zastával propalestinské postoje. Pokud by bylo na něm, rezoluci by nejspíše podpořil. Vlivnějším hráčem je však premiérův poradce pro národní bezpečnost Pojar, bývalý velvyslanec v Izraeli a nositel izraelského a amerického vlivu, rezoluci by jistě nejraději odmítl. Tento postoj by nejspíše převážil, pokud by kritičtější stanovisko k Izraeli už nějakou dobu neprojevoval prezident Pavel. Výsledkem bylo zdržení jako střední cesta mezi podporou a odmítnutím.
O žádný obrat se však nejedná, česká diplomacie Izrael vzápětí ujistila, že v Bruselu odmítne protiizraelské sankce. Pokud k obratu někdy dojde, nebude podnícen zjevným rozporem mezi halasně vyhlašovanou politikou lidských práv a realitou izraelských masakrů v Gaze, na to si v Praze už všichni zvykli. Jediné, co by „hodnotově“ orientované Čechy přesvědčilo, by byla změna postoje USA. S Trumpem zatím nehrozí, ale část jeho příznivců ztrácí s Izraelem trpělivost. Pak může přijít tektonický posun, který zaznamenají i v Praze.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!