Politolog Oskar Krejčí se ve své glose zamýšlí, jak spravedlivé jsou a mohou být volby do Poslanecké sněmovny. 

Předvolební období bývá vždy přeplněno nervozitou. Proto je dobře, že Ústavní soud urychleně rozhodl ve věci registrace hnutí Stačilo! a hnutí SPD. Podle tohoto rozhodnutí mohou v blížících se volbách do Poslanecké sněmovny kandidovat. Mnozí si oddechli: nejsme Rumunsko! Jenže ve vzduchu zůstala viset otázka: v čem se Česko od Rumunska či Moldavska liší? Co když je to pouze fakt, že očekávaný výsledek voleb v Česku není spojen s hrozbou změny zahraničněpolitické orientace? Že převládlo přesvědčení, že například vláda s rozhodující rolí ANO bude obdobně fandit NATO/EU jako ta současná, zatímco změna v Rumunsku či v Moldavsku naznačovala možnost hledání dohody s Ruskem. Barevné revoluce se sice tváří antikorupčně a sociálně, ovšem týkají se především zahraničněpolitické orientace vlády. A dlužno dodat, že v případě chybného odhadu výsledku voleb bude mít soudní systém i po volbách dostatek prostoru pro uplatnění své role nevoleného ochránce panství jediné, a to bruselské pravdy.

Volební hra

Svobodné a pravidelné volby jsou pokládané za jeden z definičních znaků demokracie, předpoklad vlády většiny při ochraně práv menšin. A jak praví Listina základních práv a svobod, občané Česka mají právo „podílet se na správě věcí veřejných přímo, nebo svobodnou volbou svých zástupců“. Volební právo je přitom pojato jako „všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním“. Podle tohoto ústavního dokumentu „občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím“. (Čl. 21 odst. 1 a 4)

Jsou-li volby skutečně svobodné, pak žádná politická aktivita se nejeví tak spravedlivá jako volby. Důvod je prostý: politické rozhodnutí se v tomto případě vypočítává a matematika je nestranná. Matematika je bez předsudků, spravedlivě rozdává podle zásady „padni komu padni“. Jenže je tu problém. Bůh je možná geniální matematik a vesmír je jen podivný počítač s dokonalým programem. Avšak programy pro volby nejsou přírodními zákony – jsou to, mimo jiné, pomocí politiky vybraní aktéři, ale i definované pojmy a stanovená pravidla. Volby více připomínají hru než boží spravedlnost. A jsou to politická – tedy často nedokonalá, někdy záměrně tendenční – rozhodnutí, jimiž se řídí, kdo hraje volební hru, jak probíhá počítání hlasů a kdo skončí jako vítěz a kdo jako poražený.

Hnutí jako záhada

Výše zmíněné Usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 36/25 z minulého týdne rozhodovalo, zda se v případě hnutí Stačilo! a hnutí SPD jedná o hnutí, nebo koalice. Ústavní soud se v tomto rozhodnutí odvolává na Zákon o volbách do Parlamentu ČR, který uznává tři kategorie kandidujících subjektů: strany, hnutí a koalice. Tento zákon výslovně uvádí, a na to se odvolal i Ústavní soud, že „za kandidátní listinu podanou koalicí se považuje ta, kterou všechny společně kandidující politické strany a politická hnutí jednoznačně na kandidátní listině jako koaliční označí, uvedou, kdo je členem koalice, a stanoví její název“ (§ 31, odst. 1). Jak patrno, citovaný zákon nedefinuje objektivní podobu koalice, nechává na členech daného uskupení, zda se za koalici označí – a tím si sami ztíží podmínky pro vstup do Poslanecké sněmovny.

Poněkud jiné pojetí přináší Zákon o sdružování v politických stranách a v politických hnutích. Ten uvádí, že „členem strany a hnutí mohou být pouze fyzické osoby“ (§ 2, odst. 2). To je jasné odlišení od koalice coby uskupení organizovaných skupin – ovšem proč? Hnutí je aktivní pospolitost, soubor subjektů vzniklý za určitým cílem. Proč by nemohlo být sdružení odborových organizací za účelem lepšího prodeje pracovních sil politickým hnutím kandidujícím do Poslanecké sněmovny? Nebo jinak: čím se liší hnutí ANO či STAN od politických stran? Větu „každý může být členem pouze jedné strany nebo hnutí“ (§ 2, odst. 3) z tohoto zákona pak lze vyložit různými způsoby.

První mandát

Snaha prohlásit hnutí Stačilo! za (skrytou) koalici směřovala k požadavku, aby bylo toto hnutí postaveno do ofsajdu, tedy mimo volební hru, nebo aby alespoň muselo pro zisk mandátů v Poslanecké sněmovně získat více hlasů; v případě troj a vícekoalice je to nejméně 11 % odevzdaných hlasů. V daném případě by se jednalo o zákonem naplněné povinnosti pro koalice – ovšem proč zákon takto hazarduje s principem rovného hlasovacího práva? Proč má být hlas pro koalici méně hodnotný než hlas pro stranu či hnutí? Nebo jinak: kdo z voličů ví, co je to Imperialiho kvóta a Hagenbach-Bischoffova kvóta pro výpočet mandátového čísla sloužícího k přidělování poslaneckých křesel podle získaných hlasů? Právě tyto metody napomohly tomu, že v minulých volbách do Poslanecké sněmovny potřebovalo hnutí ANO na jeden mandát 20 252 hlasů, zatímco hnutí SPD přes 25 695 hlasů.

Také zákonem stanovené uzavírací klauzule, volební kvorum, pro zisk prvního mandátu, tedy pět procent hlasů minimálně, je problém. Funkce kvora je jasná: zabránit vzniku politicky roztříštěné Poslanecké sněmovny, což by zkomplikovalo vytvoření a fungování vlády. I když cílem voleb je vytvoření vlády, zpochybnění výchozího principu hlásajícího rovnost hlasů voličů staví vznik stabilní vlády nad požadavek demokratické reprezentace. Nebo jinak: jak je možné, že podle Zákona o volbách do Parlamentu ČR smějí do Poslanecké sněmovny kandidovat pouze strany, hnutí a koalice (§ 41, odst. 1), přestože Ústava České republiky uvádí, že „do Poslanecké sněmovny může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 21 let“ (čl. 19, odst. 1)?

To vše se může jevit jako malichernost, ovšem v souhrnu jde o nemalý problém. Jen jako příklad: pro strany původní vládní pětikoalice vzešlé z minulých voleb do Poslanecké sněmovny hlasovalo 43,1 % voličů z těch, kdo přišli k volebním urnám. Jsou-li za lid pokládáni všichni oprávnění voliči, tedy i ti, kteří nepřišli hlasovat, pak zmíněná pětikoalice reprezentovala 28,2 % lidu, o jehož osudu nejen suverénně, ale i bezohledně rozhodovala. Téměř 1,1 milionu hlasů bylo odevzdáno politickým subjektům, které se nedostaly přes uzavírací klauzuli, a propadlo. A jak ukázaly tyto volby, v nichž kandidáti hnutí STAN převálcovali spojenecké Piráty, i princip kroužkování, když jej nevyužívá každý volič, mění politickou váhu jednotlivých hlasů. To je ovšem divné naplnění představy demokracie, kde vláda reprezentuje vůli většiny.

Panská pojistka

Volební matematika je snahou popsat politiku pomocí čísel. Děje se tak prostřednictvím snahy co nejpřesněji ofotografovat politickou náladu veřejnosti. To samo o sobě je problém: teorie pracuje s 12 odlišnými způsoby, jak tuto parlamentní fotografii společnosti vytvořit. I ta nejlepší fotografie dnešního stavu ale zítra zastará – přičemž Poslanecká sněmovna se volí na čtyři roky. Princip neurčitosti tu panuje ve vší své kráse: zachytit situaci znamená ztratit obraz dynamiky, zachytit dynamiku znamená rozmazat obraz stavu. Einstein se mýlil: volby naznačují, že bůh kostky hraje.

Podle Ústavy České republiky „volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení“. (čl. 18, odst. 1). Praktické naplnění těchto posvátných principů demokracie je však nadlidský úkol, neboť vyžaduje přijetí pravidel, která mnohdy jdou za hranici ideálních modelů demokracie. Přibližně dvě třetiny zemí dnes přijaly nějaká zvláštní, doplňková volební pravidla. Řečeno jinak, když soud bude chtít přeformátovat volby – třeba rumunským či moldavským způsobem, které jsou právě v Evropské unii módní – něco si vždy najde. A soud, to je ta část rozdělené moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, která slouží, řečeno jazykem Antonia Gramsciho, jako pojistka v případě ohrožení třídního panství. Není náhoda, že se myšlenka dělby moci jako pojistky objevila v třetím, termidorském znění Deklarace práv přijaté během Velké francouzské revoluce. Nahradila tehdy ideu práva na revoluci v případě potlačování lidských práv, která byla v předchozím znění.

Hry bývají definovány jako dobrovolná činnost pro zábavu, což volby zas tak moc nejsou. Existují ale také hry hrané za účelem zisku. S trochou odvahy by se dalo říci, že volby jsou hazardní, poněkud lehkovážná hra, hra s osudy lidí. Jako takové volby vyvracejí tradiční představu, že „kdo si hraje, nezlobí“. Volby mohou být velmi nebezpečná, nerozumná hra. Co je racionálního na volbách, v nichž se sčítají hlasy nedostatečně informovaných lidí, kterými na Západě stále více cloumají předsudky a emoce, kdy se vybírá mezi kandidáty–balíčky, do nichž většina voličů nevidí? A v době úpadku školství, bobtnání komerční prorežimní kultury, dekadentní politické žurnalistiky v mainstreamových médiích a virtuální volební reality připravované mediálními agenturami vidět nemůže. Racionální na nedokonalých volbách je především to, že alternativou voleb při výběru vládců by mohla být občanská válka nebo diktatura. Války růží v Anglii jsou poměrně vzdálené, doba se změnila – ale změnil se člověk? Jakmile zmizí respekt k volebním pravidlům a organizovaná menšina si během milionu chvilek na majdanu vynutí pád prezidenta či vlády, otvírá se cesta do neznáma. Pokus o vraždu slovenského premiéra Roberta Fica či dokonaná vražda amerického politického aktivisty Charlie Kirka naznačují, že hranice demokracie rozhodně pevné nejsou.

Respekt k nedokonalosti

Demokracie, a tedy ani volby nemohou být lepší než člověka sám. Často se uvádí, že mezi otce moderní demokracie patří francouzský filosof Jean-Jacques Rousseau. Jeho teze o tom, že problémy ve společnosti nastaly ve chvíli, kdy někdo ohradil kus pozemku a prohlásil „To je moje!“ či představy o politické pravdě v podobě volonté générale, obecné vůle, to tak trochu naznačují. Jenže právě Rousseau v eseji O společenské smlouvě (1762) dospěl k názoru, že „sám od sebe chce lid vždy dobro, ale sám od sebe je vždy nevidí. Obecná vůle je vždy správná, ale ti, kteří ji vedou, nejsou vždy osvícení“. Podle Rousseaua „žádná vláda nepodléhá tolik občanským válkám a vnitřním zmatkům jako vláda demokratická nebo lidová“. Proto byl Rousseau přesvědčen, že „demokraticky by si mohl vládnout jen národ bohů. Vláda tak dokonalá se nehodí pro lidi.“ [1]

Volební kampaň bývá až příliš často divadlo, v němž politici během turné jen předvádějí reprízy s naučeným hereckým vystoupením. Protože mediální agentury připravují kandidátům velice podobné sliby, vítěze určí zápas o věrohodnost: který politik bude v závěru kampaně u nerozhodných voličů vypadat jako nejvhodnější realizátor oněch obdobných slibů. Pak ale v posledním týdnu hrozí, že nečekané téma – například nesrozumitelná smlouva o lithiu či informace od neviditelného zdroje o akutním ohrožení bezpečnosti státu užíváním aplikace TikTok – vše zpřehází a nastoupí hra náhody. Nemělo by se zapomínat, že v Rumunsku soud zasáhl teprve po hlasování. Dohráno bude, až zvolení kandidáti obdrží průkazy poslanců.

Poznámka:

[1] ROUSSEAU, Jean Jacques: Rozpravy. Praha: Svoboda, 1978, s. 235 a 262–263.