Odborník na energetiku Jaromír Janda píše o tom, jak a proč se výstavba strategicky důležitých jaderných boků v ČR proměnila z esa na Černého Petra.

V minulosti jsme opakovaně psali o problémech, které provází přípravu výstavby nových jaderných bloků u nás. Svůj podíl na tom mají v podstatě všechny vlády, které se za celou dobu přípravy již od bloků v Temelíně od roku 2009 až do současnosti vystřídaly. Prim ovšem v této blamáži hraje jednoznačně současná, doufejme končící, vláda. Kromě komické situace s podepisováním kontraktu je několik zásadních bodů nebo oblastí, které mohou do budoucna výstavbu komplikovat a které jsme si mohli odpustit. Především faktické nezapojení českého průmyslu (resp. jen jeho minimální podíl) v zemi, které dokázala v minulosti téměř samostatně jaderné zdroje budovat, nelze označit jinak než jako naprosté selhání a ztrátu obrovské příležitosti. Nicméně pojďme stručně po několika vybraných bodech.

Financování

Že se stát musí podílet na zajištění financování a poskytnout nějakou formu podpory pro výstavbu nových jaderných bloků, a tím zajištění energetické bezpečnosti, což je jeho odpovědností, bylo zřejmé od samého počátku příprav nových jaderných bloků u nás. Je tomu tak prakticky všude na světě a důvody jsou nejen, že zajištění energetické bezpečnosti je odpovědností státu, ale jde také o nejlevnější formu/způsob zajištění financování. V případě takto velkých a časově náročných projektů mohou v závislosti na volbě způsobu financování vycházet náklady na zajištění financování i třetinu celkových nákladů na projekt.

Někdejší vláda Bohuslava Sobotky za ČSSD společně s ANO ovšem v roce 2014 svým rozhodnutím v podstatě ukončila přípravu výstavby nových jaderných bloků v Temelíně, protože na svém zasedání dne 9. dubna 2014 č. 243 rozhodla nepodpořit výstavbu v Temelíně žádnou formou bod II. „Vláda vyjadřuje zájem pokračovat … však bez zapojení jakéhokoli typu státní záruky“.

Dnes jsme s přípravou nových bloků v lokalitě jaderné elektrárny Dukovany již jinde a není jistě třeba zdůrazňovat, že od té doby cena budoucích bloků vzrostla a ztratili jsme spoustu času, kdy jsme byli zdaleka první v přípravě výstavby nových jaderných zdrojů, a být první znamená mít významnou výhodu a v ruce trumf. Možná si někdo i vzpomene na vyjádření Andrej Babiše z té doby – tuším v rozhovoru pro Český rozhlas „Ať si to ČEZ postaví sám“. Takže děkujeme za zdržení a zdražení se všemi důsledky.

Postupem času naštěstí všichni pochopili, že bez státu to nepůjde a bez nových jaderných zdrojů nebude dost elektrické energie pro firmy a domácnosti, a tak jsme se dopracovali do současného stavu, kdy stát poskytuje bezúročnou půjčku po dobu výstavby až do uvedení nových bloků do provozu. Jde bezpochyby o významný posun, jen je třeba doplnit drobnost, kterou zřejmě nepochopil současný ministr financí, že je to skvělé pro projekt výstavby nových jaderných bloků v Dukovanech, ale úroky za poskytnutý bezúročný úvěr až do uvedení do provozu, bude muset někdo zaplatit a nebude to nikdo jiný než stát, a tedy my všichni. Tuto část nákladů nebudeme platit v ceně za elektrickou energii, ale skrytě prostřednictvím státního rozpočtu. Projekt tak vypadá v porovnání s jinými projekty výstavby jaderných bloků cenově lépe a výsledná cena za elektrickou energii, která nezahrnuje náklady na financování až do uvedení do provozu, vychází o něco nižší, a tedy vypadá o něco lépe. Asi v pořádku, ale lidé by měli znát celou pravdu, protože to ve finále stejně zaplatí podobně jako u jiných projektů, které se zdají méně výhodné. Z toho vyplývá, že zdůrazňování současného ministra financí, jak je skvěle zajištěné financování za „nula“ až do uvedení do provozu, není tak úplně pravdivé. Co nezaplatíme přímo v nákladech na projekt a později v ceně elektřiny, zaplatíme ze státního rozpočtu na úrocích za poskytnutý bezúročný úvěr. Ale možná je to příliš složité a asi bychom od elektrikáře chtěli příliš, že ve světě financí nic není zadarmo. Mimochodem pokud se výstavba bude protahovat a uvedení do provozu oddalovat, bude po celou dobu až do uvedení do provozu hradit náklady na financování, tedy úroky, stát ze státního rozpočtu.

Notifikace v EU

Dalším významným bodem je notifikace nových jaderných bloků v EU. Po nějaké době tajností s výslednou podobou dojednané notifikace na původní jeden blok v Dukovanech, je dnes zřejmé, proč ty tajnosti. Podmínky vyplývající z notifikace totiž kladou řadu omezení, které mají dopad na provoz budoucího bloku v Dukovanech, kdy a v jakém rozsahu může být elektrická energie dodávána. Zjednodušeně řečeno jde o podmínky takové, že nová jaderná elektrárna v ČR bude vlastně jen doplňkem podle toho, jak bude nebo nebude dostatek elektrické energie z obnovitelných zdrojů v Německu tedy v posledku v závislosti na počasí. Zde vyvstávají dvě otázky. Proč má budovat ČR za obrovské náklady „doplněk“ pro zachraňování německého dobrodružství „Energiewende“? Pokud budeme budovat nové jaderné zdroje, tak za ty obrovské peníze bychom je měli stavět především pro nás a naše vlastní zajištění dostatku zdrojů elektrické energie podle našich vlastních potřeb a pravidel a nikoli podle Německých. A druhá otázka souvisí s charakterem provozu jaderných elektráren, které mají zajišťovat především stabilní výkon pro základní zatížení. Jakákoli jejich regulace je v určitém rozsahu možná, ale technicky ne optimální, ale hlavně má dopady do kalkulované ekonomiky provozu, kde se ideálně předpokládá stabilní provoz na plném výkonu a jakékoli omezování bude tuto ekonomiku zhoršovat, a tím v konečném důsledku zvyšovat cenu generované a dodávané elektrické energie. Chceme to tak a jsme s tím smířeni? Při vyjednávacích schopnostech současné vlády jen těžko čekat, že potřebná nová notifikace pro předpokládané dva bloky v Dukovanech bude lepší než ta původní na jeden blok. Výsledek budoucí notifikace pro dva bloky může zásadně ovlivnit a změnit podmínky pro provoz budoucích bloků v Dukovanech, a dokonce zda má vůbec celý projekt výstavby dvou nových jaderných bloků smysl. Optimálních podmínek ohledně provozních nákladů, a tedy i konečné ceny elektrické energie lze dosáhnout jen při maximálním využití zdroje na úrovni 85–90 %. V jiném případě při nižším využití zdroje budou náklady generované elektrické energie logicky narůstat a pak abychom mohli nakonec skrze státní garance dotovat zbytečně drahou energii, což není zrovna výhra, potenciálně spíše Černý Petr!

V souvislosti s notifikací pro nové bloky v Dukovanech nelze nezmínit šetření Evropské komise, které může přinést další (rovněž významné) dopady na podmínky výstavby a budoucí provoz bloků v Dukovanech, které v současné chvíli těžko dohlédnout. A že k této situaci došlo, je nepochybně selháním. Dále nepřispívá ani nejednoznačnost, zda při výběrovém řízení na nové bloky v Dukovanech šlo, nebo nešlo, o výběrové řízení podle zákona o zadávání veřejných zakázek. Společnost ČEZ po celou dobu tvrdila, že musí postupovat podle zákona o zadávání veřejných zakázek, což jim mimo jiné neumožňuje požadovat v zadání podíl zapojení českého průmyslu, aby nakonec ÚOHS (Úřad na ochranu hospodářské soutěže) při sporu s neúspěšnou francouzskou společností EDF rozhodl, že projekt nespadá pod zákon o veřejných zakázkách, a proto se odmítl stížností EDF zabývat i přes některé nejasnosti ve výběrovém řízení (tiskové prohlášení ÚOHS 24. 4. 2025) a tady to vypadá hned na dalšího Černého Petra: jeden ohledně notifikace a druhý ohledně šetření EU.

Zapojení českého průmyslu

Na závěr nejdůležitější bod. Zapojení českého průmyslu by se dalo předpokládat, že bude jedním z nejvýznamnějších parametrů už pro samotné zadání výběrového řízení na nové jaderné bloky v Dukovanech. Bohužel tomu tak není. Nepovažoval to za důležité nebo nechtěl ČEZ, když se odvolával, že nemůže takový parametr jako požadavek do zadávací dokumentace zapracovat, protože mu to neumožňuje zákon o zadávání veřejných zakázek. Což ovšem zpochybnil ÚOHS svým rozhodnutím, že o zakázku podle zákona o veřejných soutěžích nejde. Podobně se přes veškeré proklamace politiků zapojení českého průmyslu jako požadavek pro hodnocení do zadání nedostalo. Jak jsme zde na !Argumentu psali již dříve, i tací „průmysloví velikáni“ jako Bangladéš si nějaký podíl na výstavbě jejich jaderné elektrárny pro domácí firmy jako podmínku do zadání dokázali prosadit. Bohužel u nás, přestože jsme v minulosti dokázali budovat jaderné zdroje téměř sami, jsme postupně sklouzli ke slibům o 60 %, aby nakonec nezbylo prakticky nic, resp. podíl ŠKODA Doosan v Plzni, což je ovšem dnes již bohužel korejská firma. Zdá se, že zapojení českého průmyslu je dnes vnímáno spíše jako komplikace. A tak zůstává jen u proklamací. Sliby nic nestojí, a to zejména dnes v předvolebním čase, ale konkrétní závazné smlouvy jsou věc zcela jiná a zdá se, že pro český průmysl světelné roky vzdálená.

Je zřejmé, že pro investora je pohodlnější, pokud bude odpovědnost za realizaci plně na dodavateli. Méně pochopitelné je to ale v případě, pokud projekt realizuje, financuje a garantuje stát. V takovém případě je nezapojení domácího průmyslu těžko pochopitelné, neboť se tak vzdává zcela mimořádné příležitosti, a to nejen při realizaci nových bloků, ale také podpory rozvoje a budoucích dalších projektů doma i ve světě. Za peníze českých firem a domácností sice budeme mít nové jaderné zdroje, které bezpochyby potřebujeme, ale veškeré benefity pro domácí průmysl a rozvoj půjdou pryč, za české peníze vyrostou odborníci v Jižní Koreji.

Pokud jsme byli na čele pelotonu ve výstavbě nových jaderných bloků, protože jsme byli mezi prvními s přípravou bloků v Temelíně v době, kdy si ještě jen málo zemí uvědomovalo, že bez jaderné energie se neobejdeme, tak to znamenalo zcela mimořádnou příležitost navázat na úspěšný rozvoj jaderné energetiky a možnost uplatnění na celé řadě dalších projektů, které dnes postupně přicházejí. Bohužel dnešní realita je od uvedeného zcela odlišná, nové bloky má stavět někdo jiný než český průmysl, ten je zapojen jen minimálně, a to nelze označit jinak než jako prohru.

Měli jsme v ruce trumfové eso. Dnes máme jen Černého Petra!