Jozef B. Ftorek píše o tom, že sousedské soužití s některými lidmi se může proměnit v noční můru a proč jsou kvalitní, otevřené a funkční vztahy v místní komunitě důležité.

Schůze společenství vlastníků jsou náročná disciplína. Tradičně. Už Churchill na tomhle příkladu ukazoval systémové limity nejen demokratického rozhodování. Jak ten byl asi svého času v GB populární? Určitě jej měla po jistou dobu ráda jen jeho manželka a jeho děti. Osobně soudím, že pokud se nedokážeme jako kolektiv dohodnout, je nutné postupovat podle obecně zavedených norem. Většinové hlasování nemůže nahrazovat konsensus nebo alespoň kompromis, zejména, pokud jde o společné soužití. Jestliže je pak v kolektivu někdo, kdo si nenechá většinou diktovat její mnohdy i vysoce problematickou vůli, která je i v rozporu s platnou normou, tak se potom i dějí věci. Nebezpečné vyhrožování podle druhého odstavce se dá absorbovat, pokud nemá eskalační potenciál. Ovšem ta touha jinak bázlivého publika po „krvi vyvrhelově“, ta je fascinující. I docela děsivá. Zvláště pak, když je v emocionálním pohnutí, které vydává za hluboké pochopení situace, za takového označí i starostka obce, která přišla jako nečekaný host podpořit „svůj tým“. To, aby se ze „sympatického, protože usměvavého fandy“, který přišel jen všechny srdečně „pozdravit“, stal ve finále i rozhodčí a vystavil i červenou kartu. U starostky je to, diplomaticky řečeno, kognitivní zkreslení. Stejně tak i manažerská chyba, nebo prostě nekompetentnost. Ta se může za určitých okolností proměnit i ve „zločin“. To, když je dav notně hladový a čeká tu kýženou legitimizační formulku: „To je on, bijte ho!“ Ano, tohle poslední jednání bylo kvalitativně jiné. Naše „zasedačka“ v suterénní sušárně bytového domu, připomínala prostorem, barvou stěn včetně opadaných omítek i sporým osvětlením, kobku stalinské NKVD. Aspoň jsem si tam tak s houstnoucí atmosférou i připadal. Přitom by třeba stačilo, dát tam silnější žárovku. Trend je nicméně stále stejný, negativní. V progresi. Stačí, když absentuje rozum a autorita! Skutečná. Ano, je to i sociální idiocie, vzájemná. Že jsem za „kreténa“, to vím. To, že pokud bych nebyl, byl by svět krásnější, taky. Nejkrásněji je to pak slyšet od lidí, kteří mají jinak tak rádi lásku, mír, empatii a pochopení. Tihle lidi by fakt neměli aspirovat na funkce, kde je potřeba rozhodovat fakticky správně, bez emoce a osobní sympatie. Přitom je to tak jednoduché. Vlastně není. Přestat si lhát znamená i totálně zničit všechno, na čem stojí dosavadní jistoty a bytí mnohých. To jim ovšem vlastní strach, pud sebezáchovy nebo i pragmatismus nedovolí.  Legitimizovat to pak může i „vyšší princip mravní“. Pokud by jej skutečně znali. Což jim nebrání, aby se jím oháněli.  Je to nicméně a většinově, říkám to nerad, a tak si půjčím výrok Waltera Lippmanna „splašené stádo“, a to v Paretově poměru 80/20, co dezorientovaně hledá svého pasáka. Strach a nejistota je i jeho motorem. Ne, tyhle situace fakt nevyhledávám. Za elitáře se nepovažuji. O způsobilosti většiny kvalifikovaně rozhodovat si iluze nedělám. Teorie elity mi dává celkem přímočaré odpovědi na otázky, které si léta kladu. Za konspiračního teoretika se nepovažuji.

Jak se mi to stalo?

Bydlím na venkově, kousek za Prahou. Když jsme s manželkou řešili bytovou otázku a přijatelnou hypotéku, tahle obec, kdysi vyhlášená rekreační oblast pražské buržoazie, nebyla složitou volbou. Je to na benešovské trati. Podél Sázavy. Do Prahy je to vlakem jen kousek. Dva v jednom. Neber to! Je tady krásně, co se přírody týče. Jistě, město je, na rozdíl od venkova, o dost svobodnější, protože je anonymní. Jsme tady už docela dlouho. Na hlavní ulici. Od května 2010. Co se sousedských vztahů týče, jsou někdy vypjaté, velmi, ovšem dosud regulovatelné. Přišli jsme sem žít a bydlet, ne se hádat se sousedy. K většímu nebo i záměrnému a cílenému poškozování majetku dosud nedošlo. Stejně jako k přímému fyzickému útoku, narušení fyzické integrity osob. S tou psychickou integritou už to tak jednoznačné není. Nebezpečné vyhrožování podle platného trestního zákona, a to dokonce podle druhého odstavce, se zbraní, tady totiž už bylo. Dá se to absorbovat, přežít, když víte, jak se chovat a pokud to nemá ze strany útočníka eskalační potenciál. Už jen z důvodu té řiditelnosti sousedských vztahů. No, a ten eskalační potenciál tady už je. Bohužel. To, proč nyní čtete i tyhle řádky, je ovšem něco jemnějšího než ono nebezpečné vyhrožování gola klíčem. Je to nicméně podobně nebezpečné i hluboce perfidní. Nemohu a nechci to tolerovat, snášet. Není to prvně, co nám, mně a mojí manželce, „někdo“ totálně zničil záhon, který máme a udržujeme pod okny naší ložnice a dětského pokoje. To vše za bílého dne. Opakovaně. Stávalo se to během dne. Nejčastěji dopoledne. Pachatele nikdo neviděl. Pokud by to někdo i fakticky viděl nebo mohl vidět, tak se domnívám, že by stejně nic a nikoho vlastně ani neviděl, a to i tehdy, pokud by šel právě přímo kolem. Jednoduše by se asi zrovna díval jinam. Pochopitelně. Už jsem se naučil, že lidé, nejen tady, se prostě dívají jinam. Často. Nikoho nesoudím, od nikoho nic nečekám. Líbit si to nenechám! K zuřivé likvidaci, rituální devastaci naší okrasné zeleně, květeny, levandulí, které máme s manželkou rádi, došlo tedy znovu! Dopoledne mezi 9:00 a 11:00. Definitivně a totálně pak následující den odpoledne. Těch pár keřů, kytek, není maličkost, byť to tak může vypadat. Je to hluboké, cílené. Snahou je ublížit, ponížit, dominovat. To v případě motivace toho „rekultivátora“ okrasné zeleně, pěti keřů levandule. U ostatních sousedů, některých, je to v dlouhodobém soužití jen a spíše nedorozumění. Důvodem je prostá a vzájemná už zmíněná „sociální idiocie“. Záleží na okolnostech, situaci, kondici. Tyhle sociální kompetence rozhodně nejsou podmíněny formálním vzděláním. Nic osobního. Jedeme v tom všichni. Tohle, co se pokouším popsat, je ovšem jiné. Není to jen takové to „sousedské pošťuchování“. Je to perfidní psycho, co se dere na svět.

Jistě, tady, u těch keřů levandule, se o konflikt vyšších norem nejedná. Takové jednání je „jen“ v rozporu s dobrými mravy a pravidly občanského soužití. V případě požární bezpečnosti, konkrétně průchodnosti společných prostor, která je ovšem v našem společenství vlastníků okázale ignorována, a která je i primárním a dlouhodobým zdrojem četných konfliktů, už nikoli. Dobrovolný hasič, který mnou byl požádán o expertní doporučení, mi sdělil, že tu zprávu psát nebude, že to nemá zapotřebí. Jednoduše dostal strach. Kdo jej vyděsil, nevím, neřekl mi to. Nechtěl, opakovaně, a to se se mnou po telefonu bavil skoro 45 minut. V pořádku to tady u nás prý rozhodně není, psát to ale nebude. Stejně to je prý jen nezávazné doporučení. Opravdu odvážný a rozumný člověk, ten „hasič a požární technik“. Asi se bojí o licenci, pokud nějakou vůbec má. No, a já měl skoro rozštípnutou lebku. Je to nicméně uzavřená záležitost. Už.

Teď ty kytky, zase. Domnívali jsme se, spolu s manželkou a některými sousedy, se kterými máme otevřenou komunikaci i dobré vztahy, že, podle jistých indicií, může být pachatelem jeden ze sousedů, obyvatelů našeho bytového domu, který tímto způsobem někdy řeší i celkem standardní situace občanského soužití a vlastní psychický přetlak. Vybírá si terče, měkké cíle, kde předpokládá vysokou psychologickou devastaci a dopad. Třeba kytky, co dlouho rostou, než dostanou pevnější konturu, a když konečně začnou rozdávat radost, tak je nemilosrdně vytrhá a pohodí na chodník. Pěstitelům pod okny, nebo už i do oken. Cílem je pravděpodobně ventilovat vlastní vztek, stejně tak i ranit a ublížit. Je už takový. Zdá se. Znám jej docela dlouho, abych si všimnul. Tenhle pěstěný a samolibý gentleman, který se jinak chová až podezřele slušně, vybraně a zdvořile, a to bez ironie, jehož jsem z té opakované likvidace našich keřů levandule důvodně podezříval, právem (fotka jako důkaz), moji manželku opakovaně a veřejně nazval, cituji: „Tlustou krávou, která se do společných prostor nevejde,“ protože je tak „tlustá“. To, když jej rozrušila zpráva o přítomnosti požárního technika ohledně posouzení bezpečnosti a průchodnosti společných prostor bytového domu. Další nízké a precizně cílené „psycho“ výroky, které použije, když jej chytne rapl, a které jsou, domnívám se, v rozporu s pravidly řádného občanského soužití i zavedených pravidel kultury a komunikace současné společnosti, zejména pak ve vztahu muž vs. žena, doslovně zveřejňovat nebudu. Právě jedné takové komunikační situace jsem byl nicméně i přítomen, a takový samolibě pronesený výrok jsem i slyšel (jde o tu „tlustou krávu, co se do chodby nevejde…“). Dotyčného jsem z plných plic poslal přesně tam, odkud všichni pocházíme. Právě tímto zdrojem a branou života pak dotyčný častoval minulou neděli i moji manželku. Znovu. Vulgárně a na podbřišek. Konkrétně ji označil za tlustou píč… To, když mu sdělila, zřetelně a normálně, že ten jeho květináč posunula jen o několik desítek centimetrů dále od prahu vchodových dveří. Kvůli přístupnosti k bytovým zvonkům společného domu. Ano, oni jsou tihle na takovou manipulaci s jejich věcmi hodně citliví. Někdy. Ano, manželce i dětem jsem řekl, důrazně a opakovaně, aby se preventivně vyvarovaly libovolného kontaktu s ním. I očního! To už po tom prvním incidentu se záhonem a dalšími movitostmi. Je to už více než dva roky zpět. Znáte ovšem ženy, někdy neuvěří, dokud si na ta horká kamna nesáhnou. To, jestli je zpětná reakce (mnohdy je i opožděná) adekvátní situaci, nechám na laskavém a moudrém posouzení čtenářem. Osobně ji považuji za perverzně asymetrickou! Co se charakteristiky toho asi i primitivního hulváta týče, tak soudím, že libovolná slova jinak abnormálně výrazově bohaté češtiny, mojí mateřštiny, na jeho přesnou identifikaci a zarámování snad ani nestačí. Jsem názoru, že o situaci a chování některých obyvatel obce by mělo existovat širší občanské povědomí. Zvláště pak, pokud tito mezi námi mají smělé ambice ve veřejném a politickém životě státu. Zmíněného souseda záměrně neidentifikuji. Předpokládám, že tak jistě učiní sám. Způsobem, jenž je mu vlastní, o kterém mohu jen spekulovat. Myslím, že na to moje představivost už asi ani nestačí. Doba už je taková. Nemyslitelné se opět stává skutečností. Doma i ve světě. Výše popsané problematické jednání a chování se opakuje, expanduje. Fyzicky i argumentačně. Graduje. Mentálně i prostorově! Má eskalační potenciál. Jsou lidé, kterým nevysvětlíš. Tady je to ovšem horší. O situaci jsem osobně informoval i starostku obce, kterou jsem při obhlídce místa požádal o poskytnutí prostoru pro vyjádření v obecním periodiku. S postupem času si ovšem vytvořila názor, který tak emotivně a adresně přednesla na jednání společenství vlastníků bytového domu. Za problém může ten, kdo na něj poukáže. Respektive ten, kdo má i sebeúctu. Zdá se. Kdybyste jste to nechal být, tak to nemusíme řešit. Je to Vaše vina. „Vy jste ten problém!“ Řekla doslova! „Autorita úřadu“, kde naivně čekáte, když ne pochopení, tak alespoň nestrannost a zralost, si už vybrala. Věc jde do správního řízení. Moje iniciativa. Nelze vyloučit, že budu hradit pokutu za zábor obecního pozemku. Tak mi to i řekli policisté. Mají na tohle už jistou šablonu, domnívám se. Jedná se o necelé dva metry čtvereční.

Smyslem textu výše nebylo kohokoli denunciovat, nebo snad potvrdit zažité stereotypy, které o bytovém domě v obci kolují. Už z toho důvodu, že je patnáct let mým domovem. Jakou pověst moje bydliště provází, vím. I od matky, která bydlí na Žižkově. Říkala jí to její kamarádka, co má v obci, kousek od řeky svoji chatu. Pořád nemůže pochopit, ta matčina kamarádka, proč jsem se sem přestěhoval. Musí to být fakt legendy, co tu už desetiletí o bytovce kolují. Velkou rozkrádačkou při výstavbě počínaje (1982) a tímhle líčením konče. Ano, taky se mi nelíbí, že se naše bytovka posouvá někam na evropský východ. Formou, podobou i mentalitou. Znám totiž ty ruské bytovky, co jsou, vlastně byly na Špicberkách. V hornickém Barentsburgu společnosti Artikugol.

V samotném závěru se mi opakovaně vybavuje úvod jednoho z textů Oskara Krejčího, který tady, na Argumentu, publikoval ještě snad před c managementem. Začínal tehdy otázkou: „Taky máte pocit, že se svět úplně zbláznil?!“ Byl jsem tehdy rád, že v tom pocitu marnosti a beznaděje nejsem tak docela sám.

Vím, že kvalitní, otevřené a funkční vztahy v místní komunitě jsou teď důležité, a to více než kdy dříve. Budeme je potřebovat. Všichni. To z důvodu systémové nestability pozdně moderní společnosti, která dříve, nebo později silně udeří i tady. U nás. I v tomto smyslu soudím, že bychom měli dobře vědět, kdo je kdo. Doma i v Evropě. O mně už to teď trochu i víte. Souhlasu netřeba.