Historik Adam Votruba se zamyslel nad některými trendy, které parlamentní volby v Česku ukázaly. Jak se mění politická krajina (nejen) České republiky?
Zajímavostí těchto voleb je, že strany bývalé pětikoalice si v konečném součtu nijak nepohoršily oproti volebním výsledkům z roku 2021. V minulých volbách volilo tyto strany 42,74 % oprávněných voličů, zatímco nyní dostali v součtu 43,56 % hlasů. Znovu se tedy ukazuje, jak důležitým faktorem v posledních volbách do poslanecké sněmovny byly propadlé hlasy. I v minulých volbách podporovala pětikoalici menšina voličů, tentokrát se však do sněmovny dostali navíc Motoristé, takže strany pětikoalice už neposkládají dohromady poslaneckou většinu.
V kontextu politiky vlády Petra Fialy se to může zdát poněkud překvapivé. Po volbách v roce 2021 neexistoval pro nevyhraněné voliče žádný velký důvod k znepokojení. Prostě jedna vláda vystřídala druhou, což k demokracii patří a za normálních podmínek to bývá zdrojem osvěžení. Ukázalo se však, že vláda Petra Fialy je ochotna překročit řadu demokratických mantinelů, které by měly být tabu (a které také po třicet polistopadových let tabu byly). Zřejmé je to zejména v případě protiprávního vypnutí 22 tzv. dezinformačních webů. Do říše politických kuriozit pak patří premiérovo vyjádření o právu lidí na „korigované informace“. Vláda rovněž nese odpovědnost za to, že se v posledních letech setkáváme s kriminalizací lidí za politické názory – týká se to názorů na válku na Ukrajině (viz mj. případ paní učitelky Bednářové). Novinkou byly sebechvalné propagační kampaně na činnost vlády v mezivolebním období, což pamatujeme naposledy z dob komunismu. Za zmínku stojí i smlouva o pobytu amerických vojsk na našem území, která byla schválena urychleně a se zřejmou snahou vyhnout se veřejné diskuzi. Připomeňme, že pobyt sovětských vojsk na československém území čelní komunističtí představitelé za minulého režimu až do invaze 1968 odmítali, přestože byli v této věci pod tlakem Moskvy.
Především zavádění cenzury by mohlo být pro přesvědčené demokraty jakousi červenou čarou a jasným varováním. Zdá se však, že tomu tak není. Opakovaně jsem se přesvědčil, kolik lidí tzv. boj proti dezinformacím, resp. ruské propagandě schvaluje. Zmiňme se pro srovnání o tom, že během studené války americké státní instituce překládaly sovětské noviny Pravda do angličtiny a distribuovali je do veřejných knihoven, aby se lidé mohli se sovětskou propagandou seznámit. Dnes jsou v EU ruská média blokována. Pro české poslance nebo i pro europoslance jsou zablokovány na půdě parlamentu i některé tzv. dezinformační weby, které zůstávají jinak veřejnosti dostupné.
Volby potvrdily silné rozdělení společnosti a také polarizaci, která vede až k fyzickému napadání lidí z opozičního tábora (Andrej Babiš, Jindřich Rajchl, Filip Turek). Zjevné totalitní praktiky nijak neoslabily tábor liberálních stran, které samy sebe nazývají „demokratické“. Zdálo by se, že tyto volby rozhodla spíše náhoda v podobě nepropadlých volebních hlasů. Je však zřejmé, že naprostá většina obvykle levicových voličů volila tentokrát ANO se zřejmým cílem udělat vše pro to, aby se Petr Fiala nevrátil do funkce premiéra. Mírné posílení voličů liberálního tábora však dává liberálním stranám naději do budoucna a bylo by zajímavé tomuto fenoménu porozumět.
Můžeme si povšimnout dvou dlouhodobých trendů. Jedním z nich je posun v názvech politických stran. Od 19. století až do roku 2000 bylo obvyklé, že název strany odkazoval na její ideové zakotvení, někdy též na hájení stavovského zájmu (Česká strana sociálně demokratická, Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu apod.) Dnes jsou názvy většiny stran koncipovány jako značka (Spolu, TOP 09, Piráti, Stačilo!, ANO, Motoristé). Nositelem posledního tradičního názvu je mezi volebními subjekty, které mají zastoupení v parlamentu, SPD. Ukazuje to na ideovou vyprázdněnost politiky, resp. na to, že političtí aktéři stále méně vnímají politiku jako souboj idejí, ale chápou ho jako „souboj marketingů“.
Druhým dlouhodobým trendem je, že v reálné politice přestává hrát výsadní roli dělení na pravici a levici. Je to celoevropský fenomén. Před zhruba dvaceti lety se referovalo o volbách v jiných evropských zemích prostou informací, jestli tam zvítězila levice nebo pravice. Toto sdělení nevyvolávalo ve veřejnosti žádnou větší emocionální reakci. Bylo to bráno jako záležitost občanů té které země. Dnes mainstreamová média zajímá, jestli ve volbách vyhráli ti proevropští-liberální nebo druhá strana, která bývá označována jako pravicově populistická, autoritářská, extrémistická a v poslední době často jako proruská. Zároveň je otázka vítězství toho či onoho tábora předmětem velkého rozčílení.
Jeden z používaných politologických modelů hodnotí pozici politických subjektů podle jejich umístění na dvou osách: na ose ekonomická pravice – ekonomická levice a na ose progresivní – konzervativní. V současnosti však hraje zřejmou roli ještě jiná štěpící linie, kterou bychom mohli nejspíše pojmenovat jako nacionalisté – globalisté, případně: nacionalisté – imperialisté nebo i suverenisté – eurocentralisté. Podstatou je spor o zachování národní suverenity nebo její oslabení a podřízení nadnárodním mocenským centrům, v první řadě EU, ale i transatlantickému spojenectví. Imperialisté jsou v pozici, že mají moc, ale nemají na své straně mínění občanů, což vyvolává potřebu skutečné cíle zakrývat. Přesto i v jejich rétorice se objevují odkazy na podstatu sporu v označování vlastního tábora jako proevropského a prozápadního – druhý tábor je v jejich slovníku populistický, autoritářský, krajně pravicový, proruský apod. Soupeření levice a pravice tak do určité míry ustupuje existenčnímu zápasu o to, zda národní společnosti vůbec budou v budoucnu existovat.
Petr Fiala po volbách v roce 2021 sestavil na první pohled nesourodou vládu založenou jen na potřebě odstavení Babiše. Zkoumáme-li však program jednotlivých stran, zjistíme, že všechny strany pětikoalice jsou svým programem na straně globalistické, zatímco všechny opoziční parlamentní strany jsou na straně národní suverenity.
Zde se snad hodí připojit krátkou poznámku o osobnosti Petra Fialy. Na rozdíl od ostatních politiků, kteří nezřídka lžou, působí Petr Fiala jako člověk, který žije ve svém vlastním světě a místo toho, aby lhal, tak beze zbytku věří všemu, co se mu hodí. Možná i tento dojem odpojení od reality mu vysloužil v internetových diskuzích přirovnání k Miloušovi Jakešovi. Těžko ho však hodnotit jako neschopného, jestliže se dostal do funkce premiéra. Ve skutečnosti se mu povedl jeden politický „majstrštyk“ – převedl původně euroskeptickou ODS do globalistického tábora. Zmiňme, že v 90. letech byl Petr Fiala činovníkem Panevropské unie, když se však ucházel o post předsedy ODS, tak mluvil jako kovaný euroskeptik, aby pak v pozici premiéra opět otočil na proevropskou notu. Tento přerod strany je možno vnímat i jako určitý podvod na voliče ODS, kteří navzdory některým indiciím takový obrat před volbami 2021 neočekávali.
Vidíme, že Spolu ve své kampani opakovaně kladlo důraz na naše „západní zakotvení“. Rusko-ukrajinský konflikt byl pak pro vládu Petra Fialy téměř darem z nebes, protože vláda v očích vlastních voličů mohla velmi snadno legitimizovat nedemokratický postup vůči opozici. Válku na Ukrajině zužitkovala beze zbytku proti suverenistickému táboru tím, že začala opozici nálepkovat jako proruskou a její představitele osočovat jako kolaboranty. Ze strategického hlediska to byl chytrý postup. (Možná bylo i od opozičních stran poněkud hloupé, že se nechali do této role tak snadno vmanévrovat.) Paradoxem přitom je, že slovo kolaborant označuje původně člověka, který spolupracuje s cizí okupační mocí na potlačení vlastní státnosti. Podle této definice jsou kolaboranti daleko spíše představitelé pětikoalice než opoziční nacionalisté.
Někteří pozorovatelé hodnotí jako dobrou zprávu, že negativní předvolební kampaň, jakou vedlo uskupení Spolu, nezafungovala, resp. nepřinesla koalici Spolu dostatek hlasů. Zdá se však, že společnost je zabetonovaná ve svých pozicích a jen minimálně dochází k přelévání hlasů mezi dosavadními vládními a opozičními stranami. V rámci liberálního tábora posílily ty radikálnější, progresivnější strany (Piráti, STAN), v rámci suverenistického tábora posílilo umírněnější ANO. Levice se do parlamentu opět nedostala a počet jejich voličů dále poklesl. Počet voličů liberálního eurocentralistického tábora se od posledních voleb zvýšil. Z krátkodobého hlediska je vítězství pragmatického ANO relativně dobrou zprávou pro národně a levicově orientované voliče, z dlouhodobého hlediska výsledek voleb dává poměrně dost nadějí občanům liberálního smýšlení.