Ekonom Jan Zeman vysvětluje, proč je finanční spekulace s povolenkami nevhodným nástrojem pro řešení problémů s oteplováním.

Před časem jsem měl na stánkách !Argumentu seriál článků o klimatických změnách a pochyboval o řadě tvrzení velkého klimatického panelu IPCC, pracující na objednávku Organizace spojených národů, a zvláště pak o smysluplnosti řady požadavků, přednášených velkými bojovníky za stabilitu klimatu a v řadě směrů se odchýlit od oficiální teorie klimatických změn, jak ji hlásá IPCC. Jeho psaní mě donutilo podstatně podrobněji zkoumat problematiku klimatických změn. Na základním závěru, že tzv. emisní povolenka je absolutně nevhodný nástroj ochrany stability klimatu, se tím ale nic nezměnilo.

Emisní povolenka (zpravidla zní na tunu té či oné antropogenní, tj. člověkem vytvořené a do prostředí emitované škodliviny) je umělý derivát finančního trhu. Její cena prudce kolísá, především v závislosti na spekulacích na kvazitrhu s emisními povolenkami. K prosazování věcných cílů rozvoje, tj. i snižování antropogenních emisí oxidu siřičitého či uhličitého, se nehodí.

Její prosazovatelé se nejčastěji odvolávají, že tak rozhodl údajně moudrý Brusel a o jeho rozhodnutích se nepochybuje. Ti chytřejší, obvykle značně starší věkem, se rádi odvolávají na obchod s povolenkami na emise oxidu siřičitého (SO₂) v USA v 70. letech 20. století. Tvrdí, že přispěl ke snížení a zlevnění snížení emisí SO₂. Jiní američtí experti ale toto tvrzení odmítali a odmítají. K tomuto už poněkud staršímu a pozapomenutému sporu je nutné dodat dvě věci:

Snižování emisí SO₂ si v USA (i v řadě jiných států) v rozhodující míře vynutily poměrně přísné limity na emise SO₂. Zatím nikdo věcně nedokázal, že by k němu přispěl obchod s povolenkami na emise SO₂.

Tzv. zlevnění snižování emisí SO₂ v USA má jen nákladový charakter, tj. může být levnější pro emitenta SO₂. Nebere v úvahu ekonomické škody ze znečištění ovzduší (ty zejména v oblasti koroze materiálů nejsou vůbec malé), resp. náklady vyvolané těmito škodami, které emitenti SO₂ i jiných škodlivin přenášejí na jiné subjekty, které tak poškozují. Protože se v USA ani v EU tyto škody nevyčíslovaly a nevyčíslují, je troufalé tvrdit, že povolenky na emise SO₂zefektivnily snižování emisí SO₂.

Socialistické Československo provozovalo vyspělý výzkum kvantifikace ekonomických škod na životním prostředí a pod vedením nezapomenutelného ing. Vladimíra Voráčka koordinovalo obdobný výzkum v evropských státech tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci. K ostudám polistopadového režimu též patří, že tento výzkum v Československu na jaře 1990 byl ukončen, navzdory tehdejší proekologické euforii a neutěšené ekologické situaci. Od té doby obnoven nebyl, protože společnost neměla zájem. Svého času populární dotazování se na ochotu platit za zlepšení životního prostředí, resp. ochotu přijímat za život ve znečištěném prostředí, je výsměchem kvantifikací škod na životním prostředí. Zájem není kupodivu ani u ekologů, což je na pováženou. Bez znalosti možných odvrácených ekonomických škod ze znečištění nemůže nikdo zodpovědně říci, zda by vyšší snížení emisí SO₂ v USA v případě uplatnění pouze emisních limitů snížilo příslušné škody ve větším, stejném či menším rozsahu ve srovnání se situací, která vznikla uplatňováním jak emisních limitů, tak obchodu s povolenkami na emise SO₂, kdy náklady emitentů byly v úhrnu mírně nižší.

Výše uvedené platí v zásadě pro kteroukoliv škodlivinu a kteroukoliv zemi s tím, že část emisí té či oné škodliviny může končit v zahraničí a škodit tam. Skleníkové plyny přispívají k oteplování klimatu stejně, ať už jsou vypouštěny tam či onde. Řešení je tudíž nutné hledat v celosvětovém úsilí, což ale nedokázalo zabezpečit ani 29 světových klimatických konferencí a větší zlepšení se nečeká ani od té letošní třicáté.

Zatímco jednou spuštěný obchod s emisními povolenkami je tak jako kterýkoliv jiný obchod s deriváty finančního trhu společensky nekontrolovatelný, byť nám mnozí z Bruselu i z řad ekologů nalhávají opak, daň má tu zásadní výhodu, že je plně pod kontrolou společnosti, reprezentované státem, tj. neumožňuje spekulace za účelem obohacování úzké vrstvy spekulantů na úkor společnosti. Firmy i občané vědí, na čem jsou, s čím mají počítat. Proto navrhuji na místo neefektivního obchodu s povolenkami na emise CO₂ zavést jednotnou daň na emise CO₂, alternativně na všechny antropogenní emise skleníkových plynů, přepočtené na tzv. CO₂ekv. (i tuna emisí metanu (CH₄) se přepočítává jako 25 tun emisí CO₂, 1 tuna emisí oxidu dusného (N₂O) se přepočítává jako 298 t emisí CO₂) ad. Pouze vodní pára a ozon nemají významnější antropogenní emise, podíl lidí na nich je zanedbatelný.

Děravá teorie klimatických změn, děravější teorie klimatických škod

Pokud navrhuji daň za emise CO₂ či CO₂ekv., měl bych navrhnout a zdůvodnit alespoň orientační výši sazby takové daně.

Velký klimatický panel (IPCC), sdružující údajně nejlepší klimatology světa, pracuje od roku 1988 na zakázku Organizace spojených národů. Prakticky od počátku hlásá, že za pozorované oteplování klimatu můžou stále masivnější antropogenní emise skleníkových plynů, především CO₂. Dokazuje to na velkém klimaticko-matematickém modelu, kde souběžně stoupají jak koncentrace CO₂, tak průměrné teploty na Zemi, a opačně. Tento graf, tzv. Manova klimatická hokejka (součást třetí a dalších zpráv IPCC), ukazuje vývoj obou veličin v tak těsném souběhu, že je při vědomí možných chyb v měření problém říci, zda rostoucí koncentrace průměrných emisí CO₂ v ovzduší Země zvyšují průměrné teploty na Zemi, či zda jde jen o náhodnou shodu vývoje obou veličin, nebo zda rostoucí průměrné teploty na Zemi nezvyšují průměrné koncentrace CO₂ v ovzduší Země.

Zásadním problémem je, že celá koncepce klimatických změn OPCC nebere v úvahu mnohé skutečnosti. Zejména nebere v úvahu vývoj paleoklimatu.

Planeta Země zažila ve své asi 4,5 miliard let dlouhé historii celou řadu velkých a někdy i obřích klimatických změn včetně změn průměrných teplot na povrchu Země a průměrných koncentrací CO2 v ovzduší, přitom vývoj těchto dvou jevů spolu často jen málo souvisel. Vývoj klimatu za posledních 550 miliónů let máme již vcelku solidně zmapovaný, viz graf č. 1:

Graf č. 1 – Vývoj koncentrací CO2 na Zemi. Zdroj: (Kalenda 2016) s odkazem na Berner 1990.

Citovaný Berner sice mezitím zmizel z internetu, ale jiné studie uvádí podobné grafy, viz (Carbon 2024), graf Planerozoic Carbon Dioxide. Tedy, jestliže uváděný graf č. 1 je převzatý od Kalendy a mluví až o dvacetinásobných průměrných koncentracích CO₂ v ovzduší Země proti dnešku ve starších prvohorách, stejný graf z Wikipedie mluví jen o desetinásobných koncentracích CO₂ v ovzduší Země v téže době proti dnešku. Rozdíl by nebylo dobré dramatizovat, protože postupy určení jsou jistě nedokonalé a nejspíš i zatížené určitou chybou.

Planeta Země dosud nezamrzla jen díky stálému, více méně stabilnímu přísunu světla a tepla ze Slunce. Problém je, že tento více méně stálý přísun světla a tepla není zcela stálý, resp. stejný, ale poněkud kolísá s dopadem na vývoj průměrných teplot na povrchu Země. Sluneční aktivita ze své podstaty cyklicky a někdy i necyklicky kolísá. Jde především o rostoucí výskyt slunečních skvrn v rovníkové oblasti Slunce vůči Zemi, které v posledních 130 letech přispívají k růstu průměrných teplot na povrchu Země.

Rozhodující část CO₂ na Zemi se nachází v hlubinách oceánu. Pro koncentrace CO₂ v ovzduší Země je rozhodující výměna CO₂ mezi ovzduším a oceány. Tato výměna je dosud prozkoumána nedostatečně. Ač víme, že moře dosud pohlcují asi 60 % antropogenních emisí CO₂, je to stále nedostatečné poznání, je to jedna z řady neznámých klimatické teorie. Ještě mnohem hůře máme zmapované přírodní (uvolňování metanu ze dna arktických moří a z věčné zmrzlé půdy na Sibiři a v Kanadě) a antropogenní emise metanu, zejména ty provázející těžbu zemního plynu a ropy.

Přehlíží faktory jako jsou tepelné ostrovy velkých měst, pokračující odlesňování a odvodňování krajiny, růst zastavěných ploch aj., s dopadem na místní oteplování, které ale leckde má již charakter regionálního oteplování a ovlivňuje i celoplanetární průměrné teploty povrchu Země. Přehlíží i katastrofy typu pádu větších kosmických těles na Zemi (impaktů), následky velkých sopečných výbuchů aj. s odkazem na jejich krátkodobost, což není vždy reálné.

Bagatelizuje vliv hlavního skleníkového plynu – vodní páry. Hlavním skleníkovým plynem ale není CO₂, jak se občas uvádí. I podle IPCC z roku 2008 se vodní pára podílí na skleníkovém efektu 36-72 % za jasné oblohy, resp. 66-85 % za podmračené oblohy. Horní hranice je v případě působení jen konkrétního skleníkového plynu bez přítomnosti jiných skleníkových plynů, dolní hranice je v případě působení více skleníkových plynů ve směsi, což je obvyklá situace v ovzduší Země. Mnohem blíž realitě jsou dolní procenta ve srovnání s horními. V IPCC užívaných modelech se s vodní párou pracuje jako s konstantou, ač již v roce 2021 musel IPCC ve své 6. hodnotící správě na základě dlouhodobého družicového sledování přiznat, že průměrné koncentrace vodních par v ovzduší Země se v letech 1990-2020 zvýšily asi o 7 %, což není vůbec zanedbatelné. Přesto nezvýšili podíl vodních par na globálním oteplování, podobně metanu, jehož koncentrace v ovzduší rostou mnohem rychleji než koncentrace CO2, navíc jde o 25x silnější skleníkový plyn ve srovnání s CO2. Klimaskeptici přičítají antropogenním emisím skleníkových plynů podíl na globálním oteplování jen ve výši 5-10 %, nikoliv 13,5-35 %, uváděný jen pro CO2 a metan experty z IPCC.

Teorie klimatických škod

Podle expertů z IPCC pozorované a prokazatelné globální oteplování klimatu způsobuje zejména následující okruhy škod:

• ání ledovců, stoupání hladiny moří a zatápění nízko položených území
• nárůst veder a úbytek mrazů
• většími vedry způsobený nárůst sucha v krajině, krajinných požárů, velkých povodní a vichřic včetně tajfunů

Drtivá většina ledovců světa skutečně odtává a přispívá ke stoupání hladiny moří a zatápění nad mořem nejníže položených území. Přitom ze dvou třetin se hladina moří zvyšuje v důsledku většího objemu zahřáté vody, z jedné třetiny v důsledku zvýšeného přítoku vody z tajících ledovců. Možná si vzpomínáte, jak v roce 2009 zasedala vláda nízko položených a zatopením ohrožených Malediv pod vodou ve snaze přimět svět konat proti globálnímu oteplování. Podle předpovědí IPCC měly být Maledivy do 10 let neobyvatelné. Nestalo se tak, dnes tam do cestovního ruchu investuje i zahraniční kapitál. Předpověď se nenaplnila. Důvod: zatímco velká část ledovců odtává, zdaleka největší ledovec světa „východní Antarktida“ ve svých šelfech mírně zvětšuje svůj objem a stoupání hladiny moří brzdí. Samozřejmě, otázkou je, co se stane v budoucnu. Prý ze znalých věcí nikdo neví.

Nárůst veder je evidentní i v Česku. I když se na naměřených zvýšených teplotách podílí i tepelné ostrovy měst, růst zastavěných území, nedávná kůrovcová kalamita aj., problém nelze shodit ze stolu. Budovy se musí stavět a rekonstruovat tak, aby byly odolné jak proti zimě, tak proti vedrům. Klimatizace je drahá a energeticky náročná. Populaci je nutné vychovávat k větší odolnosti a ne k zhýčkanosti a k zakrňování, jak se v posledních 36 letech děje. Občané musí být vychováváni také k nepodceňování rizik, přinášených vedry (a jinými rizikovými faktory). Skutečnost, že ne všichni respektují i takovou drobnost, jako je pitný režim, je tristní.

Zvýšené teploty při nezměněných srážkách nepřekvapivě zvyšují sucho. I zde jsou nemalá ale. Reálně šetřit s vodou se nenosí. Někdy si úspory vody vynucuje nouze, viz rekonstrukce odparných věží v jaderné elektrárně Dukovany. Společnost nutí zemědělce vymrskávat půdu a tím snižovat její retenční schopnost. Stavy dobytka jsou pod jednou třetinou roku 1989, takže je méně než třetina statkového hnoje a není pole čím hnojit. Realita je přitom ještě horší, protože asi polovina dobytkem vyprodukovaného hnoje končí v bioplynových stanicích na výrobu údajně ekologické energie. Hodně hloupé, ale evropské, resp. rozuměj EU. Voda v krajině dostala těžkou ránu připuštěním obrovské kůrovcové kalamity v letech 2015-2020. Co hůř, sežrání lesů Šumavy, Českého Švýcarska a Lužických hor kůrovci považují mnozí ekologové za úspěch. Ti nejotrlejší přišli s teorií, že mimoprodukční funkce lesa neexistují! O absentující politice přizpůsobování zemědělské rostlinné výroby a lesního hospodářství potřebám zvýšené odolnosti vůči suchu je v Česku škoda mluvit.

Nárůst krajinných požárů v důsledku rostoucích veder a such lze prokázat nejen v USA. Problém je, že podle hasičů jich 90 % způsobuje člověk (technickou závadou na zařízení, neukázněností, žhářstvím) a jen 1 % přírodní faktory, zejména blesky. Zbytek činí požáry, jejichž příčinu se nepodařilo odhalit. To ale nebrání nadšeným bojovníkům za stabilitu klimatu přičíst všechny požáry v krajině včetně těch, které způsobily prokazatelně žháři, globálnímu oteplování a blábolit ve stylu „Planeta Země shoří!“. To je medvědí služba nejen klimatické politice. Největší lesní požár v Národním parku České Švýcarsko v horkém a suchém červenci 2022 založili nechtěně neukáznění návštěvníci a pěstovala si ho tamní správa národního parku, až se jí vymknul z kontroly a stal se nezvladatelným. Jakoukoliv kritiku tito fanatici odmítali.

Nárůst velkých povodní v Česku ani v Evropě nelze prokázat. Jisté je jen to, že za posledních 500 let žijeme v šestém, povodně aktivním období. Řada starších rekordních povodňových výšek nebyla překonána, viz Labe v Děčíně, Visla ve Varšavě, i ta v nedávno brutálně vyplavené španělské Valencii nepřekonala rok 1936. Zásadním problémem je, že asi 90 % povodňových škod jde na vrub neodpovědné výstavby v záplavových územích, která přes četné tragédie pokračuje, zákon nezákon. Přičítat tyto povodně a zejména škody jimi způsobené klimatickým změnám je zjevně mimo realitu. Jinak, integrovaný záchranný systém musíme rozvíjet, ať už jsou klimatické změny jakékoliv.

Nárůst velkých vichřic a tajfunů nelze prokázat. To je závěr meteorologů USA, kde mají s tajfuny největší a nejdelší zkušenosti. Při trvající technické neschopnosti měřit sílu větru v oku uraganu je problém říci, který byl nejsilnější. Z hlediska škod je rozhodující, kudy uragán táhne. Zničí spolehlivě město stejně jako les, leč zničené město obnáší mnohem větší výši škod než zničený les.

Je třeba vidět, že ne všude jsou obyvatelé postiženi globálním oteplováním. Kanada či Sibiř jistě vítá globální oteplování, neboť vytváří u nich snesitelnější klima. Podobně obyvatelé pouští a polopouští jej vítají v naději, že přinese jim větší srážky. Na vedra údajně zemře v Evropě na 30 000 obyvatel za rok. Na zimu, resp. podchlazení jich ale zemře na 300 000 za rok, tj. o řád víc. V obou případech jde v prvé řadě o těžká selhání společenského mechanismu, nepřízeň počasí je jen jakýmsi spouštěčem tragédií.

Je třeba vidět, že CO2 je potrava zelených rostlin. Zvýšené koncentrace CO2 za jinak nezměněných okolností zvyšují výnosy plodin. Navzdory likvidátorské zemědělské politice vlád ČR po roce 1989 výnosy v rostlinné výrobě v Česku se nezanedbatelně zvýšily. Že by v důsledku zvýšených teplot a vyšších koncentrací CO2? Zatím si tuto otázku málo kdo klade.

Co dělat?

Nechci vzbudit dojem, že se máme na ochranu stability klimat vykašlat. Ano, idiotský Green Deal Evropské unie musíme zrušit dřív, než nás zničí. Mnoho času nezbývá. Nevím, jak chtějí velcí bojovníci za Green Deal řešit možný budoucí nedostatek potravin v Česku i v EU? Půjdou s prosíkem do Moskvy žebrat o dodání pšenice a dalších potravin? Je značně pravděpodobné, že jiná možnost nebude.

Antropogenní emise CO₂ a dalších skleníkových plynů snižovat musíme, a to spíš rychleji než pomaleji. Nesmíme při tom ale zničit naši ekonomiku a nesmíme ožebračit naše obyvatelstvo. Východiskem musí být každoročně aktualizované výpočty komplexní energetické a emisní náročnosti získávání elektřiny a tepla z jednotlivých zdrojů, podobně základních surovin, potravin, profilových výrobků.

Z věcného hlediska je nutné stavět jaderné elektrárny, jejichž provoz je bezemisní. Musíme stavět chybějící závody na energetické využívání komunálních odpadů (ZEVO) (v roce 2015 v ČR znamenalo asi 5 % celkové emise skleníkových plynů proti zneškodňování těchto odpadů skládkováním). Musíme pokračovat v zateplování budov a přihlížet přitom k potřebám budovy chránit i před letními vedry. Nemá ale smysl zateplovat historické památky, velmi staré domy, jen v létě obývané chaty a chalupy apod. Musíme reálně preferovat minimalizaci dopravních potřeb, nikoliv prosazovat jejich maximalizaci pod obezličkou podpory tržní ekonomiky. Musíme reálně preferovat energeticky a emisně úspornou kolejovou dopravu, ne energeticky náročnou dopravu silniční a leteckou. Těch možností snižování spotřeby paliv a energie a emisí skleníkových plynů je mnohem víc.

Závěr

Shledávám, že škody způsobené globálním oteplováním jsou dosud řádově nižší, než kolik uvádí IPCC a s ním spjatí bojovníci za stabilitu klimatu. Proto navrhuji diskusi o výši daně za antropogenní emise CO₂ odvíjet od částky 20 Kč za tunu CO₂ nebo 20 Kč za tunu CO₂ekv., nikoliv od současné výše ceny povolenky, která se blíží 2 000 Kč/t CO2 (aktuálně kolísá mezi 1 800–1 900 Kč/t), přitom je tak vyhnána hrubými spekulacemi převážně zahraničních subjektů, zejména amerických a německých penzijních fondů. Spekulace s cenami emisních povolenek na CO₂ se přitom mohou stupňovat. Finanční spekulanti neznají slitování. Jejich bohem je zlaté tele, resp. peníze.