Historik Jiří Malínský se ohlédl za filmem Vlny, který měl svou premiéru už předloni. Zaslouží si film pozornost a ocenění, která se mu dostávají?
V předloňském roce 2024 proběhla premiéra filmu Vlny režiséra a scénáristy Jiřího Mádla. Nevšednost nezbytného předcházejícího systematického studia, konzultace s odborníky i pamětníky vedla k neobvyklému jevu: ve společnosti, jejíž mimořádně silná menšina, která je mediálně hlučná, propadla přesvědčení, že co z předlistopadu 1989 pochází, od ďábla jest, došlo k nečekanému paradoxu: dílo, v jehož průběhu je divák konfrontován s vlastně pozitivní skutečností uvnitř KSČ, se stává historickým nadčasovým památníkem. A současně, půldruhého roku po premiéře, předmětem nadšeného diváckého přijetí, jež je jen na první pohled dáno propojením aktivit redakce mezinárodního života Československého rozhlasu a ruské srpnové okupace ČSSR v roce 1968 (na ČSFD hodnoceny 85 % od takřka 21 000 hlasujících).
Zdá se, že nejpodstatnější složkou filmu je právě scénář a režie. Jsou to dva kouzelné klíče k zavřeným dvířkám událostí, od nichž uplynulo už takřka šedesát let. Ve čtvrtém desetiletí „postlistopadovna“ se konečně a navíc transgeneračně podařilo podat skutečný obraz Ledna 1968 a současně přenést do současnosti řadu pozitivních, dnes často zapomínaných nebo zapomenutých komunistů (samozřejmě i nekomunistů, skautů, sokolů, národních socialistů, lidovců, intelektuálů i dělníků a ostatních zaměstnanců) v unikátním poúnorovém, ale také jasně k demokracii směřujícím provedení. Jedná se o vzácně zmiňovanou skutečnost, nad kterou se r. 1978 ve své knize Mráz přichází z Kremlu (1978) zamyslel jeden z protagonistů Ledna profesor Zdeněk Mlynář. Potvrdila se ještě jedna stará pravda: píle, snaha, studium a dotahování věcí do skutečných konců dochází i zasloužené odměny. Jiřímu Mádlovi se podařila pozoruhodná věc a zaslouží za ni obdiv a úctu.
Po úvodním sovětizačním exkurzu se začíná rýsovat půdorys námětu i scénáře. Podobně jako v případě druhé Vávrovy trilogie je určitým scelujícím prvkem díla neúplná rodina Horákových, zde je to pár bratrů Havlíkových, z nichž starší má ve svěřené péči svého mladšího sourozence. Důležitým prvkem Mádlova režijního uchopení jsou nápadité střihy, které přenášejí ústrojně děj filmu z intimních sfér do občanského prostředí, aktivit StB a současně do nosného tématu filmu, jímž je proslulá, svou vysokou profesionalitou a občanským zápalem let nejen šedesátých známá (a současně zapomínaná) proslulá redakce mezinárodního života Československého rozhlasu.
V tomto kolážovitém pojetí, jež Vlny dynamizuje a činí divácky zvlášť zajímavými, tvoří hlavní role Vojtěch Vodochodský (technik Tomáš Havlík, posléze člen redakce, agent StB), Stanislav Majer (pozoruhodná psychologická studie neméně pozoruhodné osobnosti Milana Weinera), Táňa Pauhofová (brilantně ztvárněná Věra Šťovíčková-Heroldová s výbornými jazykovými francouzskými vstupy), Vojtěch Kotek (Jiří Dienstbier st.), Martin Hofmann (Luboš Dobrovský), Petr Lněnička (Jan Petránek), Jacob Erftelmaier (Ludvík Čermák) a Matyáš Řezníček (Karel Jezdinský). Kolaboranta a budoucího normalizátora Karla Hoffmanna ztělesnil Tomáš Maštalír, prezidenta Antonína Novotného Jan Novotný. Jádro této galerie však tvoří – podobně jako režisér a scénárista Jiří Mádl – třicátníci. Od událostí, jež i po roce 2000 byly předmětem ne věcných diskusí, ale až příliš často sterilních hádek a nekompetentních soudů, měli a mají velký odstup; je to pro ně prostě jednou z více podnětných a zajímavých historických událostí a uměleckých příležitostí.
Film začíná zcela zapomenutými, o to však dobově vyhrocenějšími strahovskými událostmi (31. října 1967) způsobenými dlouhodobými poruchami v příjmu elektřiny i vytápění; v pozadí tohoto „předjarního roku“ – budiž připomenuto – zůstává neméně drásavý IV. sjezd Svazu československých spisovatelů (27.–29. června 1967), V. sjezd Československého svazu mládeže (8.–9. června 1967), letní cesta (konec srpna 1967) prezidenta Antonína Novotného k našim dnešním východním sousedům a jeho následná hloupě ubohá urážka Matice slovenské v přímé souvislosti s oslavami 23. výročí SNP; to všechno spolu s nadmíru „sytým“ životním stylem jeho syna podemlelo politické postavení prvního tajemníka ÚV KSČ; vše v prosinci 1967 ještě umocnilo krátkozraké nedomyšlené Brežněvovo prohlášení „To je vaše věc“. Záběry z řádění Veřejné bezpečnosti uvozují techniku a dosah působení této elitní redakce Československého rozhlasu i rozruch, který to v tehdejší československé společnosti vyvolalo a vyvolávalo.
Jakoby mimochodem sleduje divák techniku vedení redakce investigativní žurnalistiky ve Weinerově podání (služební cesta Havlíka staršího a Šťovíčkové na Slovensko mj. na univerzitu Komenského k přezkumu zfalšovaných dopisů odsuzujících zoufalé studenty ze strahovských kolejí, zjišťování korupčního chování prezidentova syna prostřednictvím fingovaného telefonátu), záběry z redakčních porad i mimoslužebního stýkání členů redakce. Velice dobře je zachycena i odvrácená tvář režimu, zejména „technika“ lámání mravní páteře při získávání agentů StB, i několikerá Hoffmannova tvář líbezného ďábla lákající rafinovaným vydíráním a bodrou, rádoby lidskou dikcí do tenat této tajné státní policie (hmatatelná hrozba umístěním téměř dospělého bratra do domova mládeže, možná ztráta nadměrného bytu atd.). Velmi solidně je pojednána i úloha a ráz veřejného vystupování nomenklaturně se chovajícího Antonína Novotného.
Diskutabilní tvrzení o Dubčekově mládí (v r. 1967 47 let, 3 téměř dospělí synové) nebo zařazení legendární písně Přejdi Jordán do první poloviny roku 1968 (v Dietlově klasickém seriálu Píseň pro Rudolfa III. byla premiérově vysílána po srpnové okupaci) jsou nedopatření vlastně ne zásadního rázu. Naopak brilantně je popsán vývoj československých událostí Ledna 1968 v tisku tzv. bratrských zemí včetně varování o připravované agresi (zpravodajské působení Dobrovského v Moskvě) a abstraktních frází o údajné sociální demokratizaci KSČ; velmi dobře vyznívá a dobu charakterizuje Weinerova debata se starým dělnickým komunistou (ohlas famírovštiny?) a za nápadité a film dynamizující je možné považovat i včlenění dobových filmových reportážních záběrů zachycujících Dubčeka a Svobodu z dění na jaře a v létě 1968. Lidsky jímavé je také zachycení prvního projevu zhoubného rakovinného mozkového nádoru Milana Weinera zřejmě v pozdnějším jaru 1968 (zemřel v únoru 1969).
Nesporným vyvrcholením díla jsou srpnové události a pohled do střev konspirace rozhlasového vysílání, jehož epicentrem byla především právě redakce mezinárodního života. Naplno je zachycena také velezrádná úloha Karla Hoffmanna, který měl prosadit do rozhlasového a televizního vysílání vyhlášení okupanty připravované tzv. dělnickorolnické vlády (o podobný projekt se se stejným nezdarem pokusila Rudá armáda ve finské válce v letech 1939–1940; kolaborantem se měl stát Otto Kuusinen). Vše nakonec dopadlo jinak – městský výbor KSČ s Dubčekovým souhlasem v závodní jídelně ČKD Praha zorganizoval ze dne na den XIV. vysočanský sjezd KSČ (22. srpna 1968) a svůj díl práce v tomto případě odvedli i vicepremiér Štrougal, ministryně Machačová-Dostálová a prezident Svoboda (premiér Oldřich Černík byl okupačními vojsky eskortován do SSSR). Historicky odpovídá také připomenutí Havlova a Třískova významného zpravodajského působení v Liberci během vypjatých srpnových dnů. Šestidenní rezistence uvedla okupanty do zmatku; nevysílal totiž jen Československý rozhlas, ale i Československá televize a vycházela i tištěná média. Úsilí KGB se v tomto případě míjelo se svým zadáním. Úloha také lidí z pozadí – techniků nejen v ústředí, ale i na periferních vysílačích, Mádlem znovu výborně vystižená, zaslouží i dnes absolutorium.
Návrat z Moskvy – návrat poražených, jejichž boji na rozdíl od polských událostí počátku osmdesátých let Západ jen přihlížel – byl návratem poražených a doufajících – ve stínu utajovaných stalinistických Moskevských protokolů a vysílání neblaze proslulého ruského rádia Vltava a dobového kolaborantského periodika Zprávy. Věta staršího Havlíka, že všichni utéci nemohou a že potřeba jsou lidé venku i doma, předjímá pád komunistických režimů o dvacet let později. Pověstná salámová taktika ale i tak lží, pomluvou a polopravdami zmáhala odpor reformních komunistů takřka dvaapůl roku (do jara roku 1971). Za připomenutí stojí v tomto případě i Steklého normalizační filmový paskvil-patvar Hroch z roku 1973.
Způsob, jakým normalizace vítězila a který Vlny zachycují v jeho zárodečné fázi, opět s neobyčejným zdarem, je ztělesněn v detailu mefistem Hoffmannem a jeho skvadrou z kolaborující části StB; chtějí „maličkost“: podpis kolaborantského Slova do vlastních řad, spojeného s jejich legendami kolem neexistující tzv. kontrarevoluce a také s utajovaným zvacím dopisem. Stručná odpověď již poučeného staršího Havlíka je v tomto případě víc než výmluvná: Na shledanou. Zvláštností této komunistické chorobnosti je fakt, že Dubčekovo vedení KSČ nikdy nezpochybnilo ani Národní frontu, ani členství ČSSR ve Varšavské smlouvě, ani v Radě vzájemné hospodářské pomoci.
Myšlenky československé transformace roku 1968, samy o sobě nikoliv původní (viz např. Laušmanovo znárodnění z podzimu 1945 nebo pak po léta utajovaný volební program KSČ z roku 1946) postupně přecházely do ostatních zemí tzv. tábora míru. V SSSR dokonce vznikla v šedesátých letech skupina lidí-intelektuálů, která se učila česky, aby mohla sledovat např. Literární noviny, které v šedesátých letech byly skutečným až prestižním seizmografem času.
Jiří Mádl překvapil mnohé; nelze vyloučit, že i sám sebe. Podařil se mu po stránce scénáristické, režijní i herecké (oslovení herců a jejich vedení při natáčení) skutečný, protože až nečekaný, svým způsobem až průlomový majstrštyk. Je to snad po r. 1989 poprvé, co se před českým (věřím, že i slovenským) divákem na stříbrném plátně odvíjejí přesvědčivě a věcně v souhře dokumentu a dramatického umění životní děje desítek „těch druhých“ komunistů (byli jimi nejen Weiner nebo Dienstbier či Šťovíčková nebo Jezdinský), fakticky bytostných demokratů, kteří se bolestně zbavovali výčitek svědomí ze zběsilostí a nezákonností zejména prvních poválečných a poúnorových let a požívali při tom nadšenou spontánní podporu takřka celé tehdejší občanské veřejnosti. (V této souvislosti mě napadá kvalitní koprodukční česko–slovenský film Dubček z r. 2018). A ještě pozoruhodnější je viditelný zápal, s nímž do ztvárňování Vln vstoupil jak řídící a technický personál, tak herci.