Antropolog Ivo T. Budil míní, že úkolem současnosti je překonat logiku pozdního neoliberálního manifestního kapitalismu a vzkřísit tzv. latentní kapitalismus na pozadí demokratického a humanistického systému.
V dějinách lidstva sehrál fenomén kapitalismu natolik zásadní úlohu, že mnozí autoři hovoří o kapilocénu jako dosavadním vrcholu atropocénu. Člověk se prostřednictvím kapitalismu stal poprvé skutečnou geologickou silou. Pravděpodobně neexistuje nutný impuls či zákonitost, která posouvá společnost na stále vyšší materiální, kulturní a morální úroveň. Většině lidí v dějinách byla změna vnucena silnějšími, asertivnějšími a pokročilejšími sousedy. V tomto ohledu je idea zákonitého a nutného pokroku, kterou moderní civilizace zdědila v sekularizované podobě z židovsko-křesťanské tradice, mýtem, to znamená mylným výkladem procesu, jenž nás přivedl do současného civilizačního stádia. Nebýt nahodilých hospodářských a intelektuálních inovací, které se občas vyskytnou v různých částech světa a jež můžeme nazvat kairos, žili bychom i dnes na úrovni lovecko-sběračských společenství.
Kapitalismus byl jednou z těchto mutací (kairos), které radikálně změnily materiální podmínky lidské existence. V tomto smyslu se mu svým významem vyrovná pouze neolitická revoluce. Jeho dílčí segmenty, které se spojily do nové ekonomické organizace, se vytvářely postupně ve sféře hmotného života společnosti. Antropologickým základem kapitalismu, obdobně jako každého ekonomického chování, je starost, trvalý stav lidského bytí usilujícího o přežití a reprodukci. Jeho iniciačním momentem je směna, kterou se kapitalistické nástroje a modus chování snaží usnadnit a zefektivnit. Beze směny v nejrůznějších historických formách by kapitalismus nevznikl.
Kapitalismus ve smyslu akumulace kapitálu a sofistikovaných tržních vztahů byl dlouho omezen na enklávy obklopené mořem soběstačných agrárních komunit, v nichž byla racionalita trhu omezena logikou místního klientelismu či rituálu. Byl to dálkový obchod podél Hedvábné stezky či Středomoří s přilehlými městskými středisky, který představoval laboratoř prvotního kapitalismu. Poté došlo k obchodní expanzi, jejíž ohnisko se nacházelo v severozápadní Evropě. Většina současných autorů spojuje fenomén kapitalismu až s touto geoekonomickou konstelací. Opomíjí přitom předchozí stovky let vývoje kapitalistické organizace práce, a to především v mimoevropské části světa, zejména ve velkých asijských civilizacích.
Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století následovala průmyslová revoluce, která dodala kapitalismu nesmírnou produktivní energii přesahující cokoliv, co bylo do té doby v dějinách lidstva myslitelné. Průmyslový kapitalismus na jedné straně vytvořil modernitu umožňující historický bezprecedentní zvýšení kvality lidského života a sociální emancipaci, na straně druhé využil mocenské převahy k imperiální expanzi, jež proměnila většinu planety v hierarchický systém tvořený využívanými perifériemi sloužícími k prosperitě západního imperiálního jádra. Kapitalismus působil jako bůh stvořitel a ničitel, Brahma a Šiva. Nejvyšší míru produktivity a kreativity v lidských dějinách doprovázela destrukce, vykořisťování, genocidy a despocie, které činily z moderního kapitalismu morálně problematický projekt. Západní svět trpí v posledních desetiletích deindustrializací,stagnací životní úrovně, krizí politických elit a patrným mocenským úpadkem. Ztrácí víru v budoucnost. K tradičním kritikům kapitalismu pocházejícím z protisystémových radikálních hnutí se připojují jako proroci soumraku představitelé imperiálního jádra. Například Albert Edwards z francouzského bankovního kolosu Société Générale prohlásil v roce 2023, že jsme možná svědky konce kapitalismu.
Latentní a manifestní kapitalismus
Jak se vyrovnat s touto „janusovskou“ povahou kapitalismu? Jak předestřít před zmatenou a frustrovanou evropskou společnost pozitivní humanistické východisko ze současné krize? Jádro problému spočívá ve způsobu, jak je kapitalismus jako takový chápán. Rozlišíme dvě formy kapitalismu, latentní a manifestní, které představují odlišné způsoby jeho sociální realizace. Latentní kapitalismus je historicky starší. Jeho nositeli byli obchodníci pohybující se od pátého století našeho letopočtu na Hedvábné stezce. Není vyloučeno, že bychom při bedlivějším pátrání odhalili projevy latentního kapitalismu v sumerských městských státech, středomořských přístavech vrcholné doby bronzové, klasickém Řecku nebo živých obchodních střediscích jihovýchodní Asie. Takový historický exkurz však není naším úkolem.
Latentní kapitalismus se soustředí na ekonomický život, rozvoj a kultivaci trhu. Představuje vedle politické a náboženské sféry jeden z tmelů udržujících soudržnost a chod společnosti. Nevyznačuje se snahou dosáhnout politické nebo metafyzické hegemonie, naopak sám je podřízen politické a náboženské kontrole, která mu stanovuje nepřekročitelné meze. Může být vlivný, ale není všemocný. Latentní kapitalismus existoval v Číně dynastií Sung, Ming nebo Čching, mughalské Indii, Osmanské říši, ale také ve Španělsku Filipa II. či ve Francii Ludvíka XIV. Ani v době triumfální dominance manifestního kapitalismu v devatenáctém a dvacátém století latentní kapitalismus nezanikl. Spíše se stáhl do marginální zóny, pod povrch veřejného života, odkud se občas vynořil, především v údobí ekonomických a politických krizí, ve formě protestu, navrhovaných alternativ, sociálních experimentů či otevřené vzpoury. Socialismus je simulakrum státního latentního kapitalismu. Jak uvidíme později, jednadvacáté století by mohlo být epochou jeho plné rehabilitace a opětovné dominance.
Manifestní kapitalismus se s nejvyšší pravděpodobností zrodil v raně středověkých Benátkách, svébytném politickém útvaru nacházejícím se v šedé zóně na rozhraní mezi mocenskou sférou Byzance a západního feudalismu. Obchodní a finanční oligarchie zde vybudovala stát jako nástroj podnikání a akumulace kapitálu, jemuž byl podřízen veškerý veřejný prostor. To je podstata manifestního kapitalismu, jenž splývá s politickou a metafyzickou mocí. K jednomu z nejdůležitějších předělů v historii lidstva došlo v sedmnáctém století, kdy se ohnisko manifestního kapitalismu přesunulo ze severoitalských městských států do Amsterdamu a posléze do Londýna. Právě zde, v severozápadní Evropě a později ve Spojených státech amerických, se v důsledku průmyslové revoluce vytvořilo imperiální jádro určující světový hospodářský a politický vývoj až do počátku jednadvacátého století. Je paradoxní, že právě, když hodlal manifestní kapitalismus triumfalisticky potvrdit vyhlášením „konce dějin“ svoji hegemonii nad samotným historickým časem, začíná jeho pozvolný kolaps.
Osudovost a imperiální aspirace, s nimiž se projevoval manifestní kapitalismus, vůči němuž údajně „nebylo alternativy“, vyplývají z jeho ontologické povahy. Prostřednictvím děl Edmunda Husserla, Adama Smithe, Martina Heideggera, Karla Marxe, Oswalda Spenglera nebo Moishe Postona lze ukázat, že cenou za efektivitu, racionalitu a asertivitu manifestního kapitalismu bylo zúžení „lidského světa“ a společenského života jako takového. Tato redukce na instrumentalitu a účelovou racionalitu předznamenala existenciální krizi a pokles tvořivosti a vitality, které dnes prožíváme. Jejím plodem je historický pesimismus, nihilismus a ztráta „faustovského ducha Západu“.
Kapitál bez kontroly
Achillovou patou manifestního kapitalismu je „odpoutaný“ kapitál nepodléhající politické a společenské kontrole. Není omezován sociální odpovědností či národní solidaritou. Přesouvá se bez restrikcí mezi státy a sférami podnikání. Opouští produkci ve prospěch finančních spekulací. Prostřednictvím privatizace školství, zdravotnictví a sociálních služeb mění občany v celoživotní neofeudální nevolníky. Zůstává za ním postindustriální pustina zrezivělých trosek obývaná prekariátem. Neoliberalismu učinil z této systémové slabosti manifestního kapitalismu přednost, a tím Západ odsoudil ke stagnaci a „temnému osvícenství“. Naopak latentní kapitalismus oživil produktivní sílu modernity v tradičních asijských civilizačních okruzích, které přetvořil v novou dílnu světa.
Úkolem evropské společnosti je překonat logiku pozdního neoliberálního manifestního kapitalismu a vzkřísit latentní kapitalismus a jeho produktivní energii v kontextu demokratického a humanistického systému. Jestliže existuje měřítko srovnání jednotlivých historických kultur a civilizací, pak je to způsob, jakým umožňovaly využití lidského potenciálu a realizaci materiálně a duchovně důstojného života. Carl Gustav Jung ukázal, jak se touha po dosažení plnosti lidské bytí, „bytostného Já“, odrážela v mytologické a náboženské imaginaci v průběhu celých lidských dějin. To nebylo možné bez osvobození od strachu o živobytí, které přišlo až s odpovídajícím rozvojem výrobních sil. Nyní je třeba, aby materiální výkonnost, které naše civilizace dosáhla, nepřispívala k upevňování neoliberálního oligarchického řádu, ale důslednou demokratickou reformou umožnila na základě latentního kapitalismu všestranný a svobodný rozvoj pozitivních možností lidského života.