Politolog Oskar Krejčí se ve své glose zamýšlí nad začátkem nového kola sporů o financování České televize.
A je to tu zase: petice, vášnivá provolání, výhrůžky a varování, že nahrazení koncesionářských poplatků za veřejnoprávní média penězi ze státního rozpočtu by znamenalo ztrátu jejich novinářské nezávislosti. Přitom každý přece ví, že svoboda televizních pracovníků je první linií obrany demokracie a evropských hodnot.
Tajuplná veřejnost
Formulace „veřejnoprávní média“ odkazuje na veřejnost jako správce těchto sdělovacích prostředků – na rozdíl od soukromých či státních médií. Jenže, kdo je ona „veřejnost“? Za veřejnost je pokládán nestálý soubor jedinců, jehož základní charakteristikou je, že tito jedinci mají nějaký, třeba i rozdílný názor na konkrétní událost. To ale předpokládá, že se o této události dozví, a to přibližně ve stejném čase. Proto je moderní veřejnost právem pokládána za produkt masových sdělovacích prostředků. To by ale znamenalo, alespoň částečně, že veřejnoprávní média spravuje veřejnost, kterou tato média stvořila.
Dnes masově šířená legenda o novinářích coby hlídacích psech demokracie a o objektivnosti politicky nestranných profesionálních médií se zrodila začátkem 20. století. Původně noviny vznikaly jako osvětové, angažované, často stranické tiskoviny. Jejich proměna na tiskoviny živené reklamou je sice osvobodila od politické závislosti, ale udělala z nich zajatce často velice viditelné ruky trhu. Někdy se používá srovnání se zpravodajskými službami, které informace tají, zatímco masmédia informace zveřejňují. Jenže povětšině tomu bývá jinak: zpravodajské služby informace využívají, zatímco masmédia informace prodávají. V kapitalistické společnosti nejsou média hlavního proudu strážcem pravdy či mravnosti – plní-li někdy tuto roli, je to zpravidla jen vedlejší produkt jejich honby za ziskem.
Informace jako zboží
Česká a slovenská cesta za liberálně pojatou svobodou tisku začala v polovině roku 1990 privatizací Mladé fronty. Stalo se tak v době, kdy ještě nebyly přijaty zákony o privatizaci, ale platilo jak zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění, které mimo jiné uvalilo moratorium na manipulaci s majetkem Socialistického svazu mládeže, tak i ústavní zákon o navrácení majetku SSM lidu. Po Mladé frontě přišly na řadu další noviny. Ti, kdo u toho byli, změnili svůj sociální status a s ním povětšině i politickou orientaci. Souběžně probíhaly personální změny v televizi a rozhlase, kde se situace relativně stabilizovala přeměnou těchto institucí v roce 1992 na média veřejné služby. Zpravodajství a publicistika se vyprofilovaly a ideově uzavřely: v redakcích nastala reprodukce stejně smýšlejících, kteří svoji roli ve světě politiky pochopili jako aktivistickou povinnost bránit informační prostor před „nevhodnými“ názory. Bojovnou tendenčnost zpravodajství a publicistiky zároveň doprovází obdobná jednostrannost pronikající do kultury i učebnic.
Specifický problém žurnalistiky v malých státech, jako jsou Česko a Slovensko, představuje oblast zahraničního zpravodajství. Pokrýt vlastními redaktory všechna důležitá ohniska dění ve světě je nad ekonomické možnosti, a tak se zdejší žurnalistika stává závislá na zahraničních novinářích. Tento problém v zemích třetího světa, do jejichž pozice se v dané oblasti dostaly i postsocialistické země východní Evropy, plasticky popsala komise UNESCO ve zprávě Mnoho hlasů, jeden svět (1980), někdy prostě nazývaná MacBrideho zpráva podle svého předsedy. Ta se nevěnuje pouze právům a povinnostem novinářů, etickému rozměru jejich práce, byť kladla velký důraz na jejich ochranu před státní mocí, například záštitu investigativních novinářů a válečných reportérů. Jako velký problém zpráva uváděla koncentraci médií, jejich komercializaci a nerovnost v přístupu k informacím. Komise vyzvala k demokratizaci komunikace, posílení médií na národní úrovni a k odstranění závislosti na vnějších zdrojích.
Informační kolonie
V podmínkách rodících se nových informačních technologií MacBrideho zpráva navrhla vytvoření Nového světového informačního a komunikačního řádu. Mezi mnoha doporučeními lze proto nalézt požadavek, aby země třetího světa měly technologické možnosti jako agentury rozvinutého Západu. Nejednou bylo zmapováno, že například zprávy do afrických metropolí o dění u jejich afrických sousedů putují přes Londýn či Paříž. Svobodu informací – konkrétněji právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace – pak MacBrideho zpráva přiřadila k základním lidským právům, předpoklad pro mnoho dalších práv. Není divu, že s příchodem Ronalda Reagana do Bílého domu byla tato zpráva označena za „soubor sovětizujících projektů“ a byla použita k odůvodnění prvního vystoupení USA z UNESCO.
Česká média získávají informace ze zahraničí povětšinou z České tiskové kanceláře. Ta čerpá hlavně z takových zdrojů, jako jsou agentury Reuters, Associated Press, Deutsche Presse-Agentur a Agence France-Presse. K průměrnému českému spotřebiteli se tak informační zboží dostává po trojím zprostředkování: událost → pracovníci zahraniční agentury → zaměstnanci z domácí agentury → novináři pracující pro tisk, rozhas, televizi, internetová média. Zkrácená informační trasa bez filtru v podobě národní agentury postupuje nejčastěji od takových amerických zdrojů, jako je televize CNN a portál Politico. Každé z těchto zprostředkování neznamená jen zpoždění informací, ale také rozmazání výchozího obrazu. Výsledkem je ztráta informační suverenity Česka a tím i podmínek pro nezávislé politické rozhodování.
Lstivý internet
Velké naděje, pokud se jedná o svobodu toku informací, byly spojeny s internetem. Ten svojí decentralizací zpravodajství a komentářů měl prorazit embargo nežádoucích zpráv mainstreamovými médii, a zajistit tak demokratizaci uzavřeného informačního prostoru. Problémem ale je, že většina lidí kvůli svému psychickému pohodlí vyhledává na internetu informace, které potvrzují jejich názory a předsudky, hledají lidi s obdobnými názory. Utváření a upevňování těchto skupin pomáhají algoritmy, automatizované postupy, které byly do internetu původně zabudovány jako komerční pomůcka pro firmy prodávající a spotřebitele shánějící nějaké zboží. Výsledkem jsou „bubliny“ relativně uzavřené skupiny lidí spojených stejným zájmem či názorem. Tyto bubliny v případě politických názorů až příliš často posilují roli emocí. Takto navázaná spojení představují degradaci pojmu přátelství: internet přináší změnu osamělosti, ne její nahrazení komunitní identitou.
Velkým problémem se stala skutečnost, že internet dnes prochází stejnou koncentrací vlivu jako svého času noviny a rozhlas: do pozice monopolů se na internetovém informačním trhu dostávají soukromé, mnohdy politicky jednostranné internetové portály a vyhledávače s miliardovými zisky ročně. Tyto portály představují pro velkou část veřejnosti konečnou hranici, na níž končí jejich hledání politických informací – nemluvě o snaze některých provozovatelů sítí o cenzuru sdělení mezi jednotlivci.
Obdobnou situaci popsal americký spisovatel Upton Sinclair v investigativní knižní reportáži Brass Check (1919). V ní kritizoval „žlutou“, tedy bulvární žurnalistiku v tehdejších nejčtenějších novinách, časopisech a v agentuře Associated Press; vyčítal jim především to, že potlačují sociální témata a propadají korupci. Žlutá novinařina se mu štítila i kvůli zavádějícím poutavých titulkům a senzacechtivým přeháněním za účelem zvýšení prodeje – jev důvěrně známý i ze současnosti. Příznačné je, že na knihu bylo tehdy v novinách uvaleno embargo, The New York Times prý odmítly zveřejnit i placený inzerát. Čtyři roky po vydání knihy byl ovšem přijat první novinářský etický kodex; ten nejnovější schválila Mezinárodní federace novinářů v červnu 2019 pod názvem Globální etická charta pro novináře. Zajímavé čtení, které ale úroveň novinářské práce v Česku nikterak nezvedlo. Inu, jak říkal Sinclair, „je těžké přimět člověka něco pochopit, když jeho plat závisí na tom, že tomu nerozumí“.
Virtuální realita
Vlastníci a správci mainstreamových médií jsou součástí mocenské elity. Mnohé nešvary sdělovacích prostředků nemají ale původ v ideologické zaslepenosti. Významnou roli při okrajování mediální svobody hraje ekonomicky motivovaná snaha dosáhnout co největší čtenosti či sledovanosti – tedy honba za průměrným čtenářem/divákem. Výsledkem je unifikace médií, která se přizpůsobují stejné objednávce. V jejich podbízivé nabídce se výjimečné a senzační stává významnějším než reprezentativní a důležité – bizarní události či rozmíšky mezi známými osobnostmi a násilí jsou nejdůležitější, protože se nejlépe prodávají. Mnohé z těchto problémů tzv. svobodné žurnalistiky jsou dlouhodobé. Už Hutchinsova komise, vytvořená v USA ve čtyřicátých letech minulého století, ve zprávě Svobodný a odpovědný tisk (1947) varovala, že nebude-li tisk společensky odpovědný, budou sílit požadavky na regulaci ze strany vlády. Inu, nic nového pod sluncem.
Komercializace médií směřuje k soustředění se na formu informací a na posilování jejich emotivní složky. Soutěž médií tak přispívá k úpadku politické kultury ve všech rovinách – od spoutání jazyka násilně vnucovanou „korektností“ přes růst vulgarity až po vykreslování kritického myšlení jako zrady. Toto úsilí doprovází technický rozvoj zvyšující sugestivní schopnosti sdělovacích prostředků. Už v době války v Perském zálivu (1991) zajistily televizní štáby CNN přímý přenos informací z bojiště nejen do Bílého domu, ale vlastně i do téměř každého bytu. Během současné války na Ukrajině se především prostřednictvím blogerů do tohoto procesu propojení diváka a bitevního pole zapojilo internetové zpravodajství. Vidět válku či jiné politické události v televizi, na počítači nebo v mobilu v reálnem čase pak dokáže vyvolat dojem nezprostředkovanosti, vytvořit natolik intenzivní smyslový vjem dané události, že u mnohých příjemců vzniká pocit osobní zkušenosti, iluze osobního prožitku a hlubšího pochopení. A přesvědčivost virtuální reality dále posiluje nastupující umělá inteligence.
Posvátné hodnoty
Idea médií coby oddaných strážců svobody je konstrukt uhnětený z liberálních frází a sebechvály novinářů. Masové sdělovací prostředky primárně nesdělují pravdu, ale prodávají názor. Děje se tak výběrem informací, jejich umisťováním ve svévolně vybraném časovém i prostorovém kontextu, tendenčním hodnocením a podobně. Významnou roli při vytváření iluze o mediální ochraně demokracie hraje předstíraný dialog postavený na tom, že vysílač si vybírá za partnera pro rozhovor prostého člověka z lidu či experta, kteří plní úkol potvrdit výběr informace a její hodnocení. Bez ohledu na technologický rozvoj a etické kodexy zůstává vztah mezi vysílačem a přijímačem informace asymetrický.
Vytvořit v kapitalismu, kde se informace mění na zboží, vhodné podmínky pro to, aby masmédia plnila roli zprostředkovatele nedeformovaných informací, je neřešitelný úkol. Alespoň částečně naplnit tento požadavek vyžaduje dbát o co největší pluralitu sdělovacích prostředků – ne zvýhodňování některých médií například vytvářením povinných koncesionářských poplatků. Je zákonité, že podnikatelé v mediální oblasti o monopolizaci či alespoň o zvýhodnění usilují. Veřejnoprávní mediální instituce nejsou výjimkou: jejich správci se chovají ke svěřeným institucím jako k vlastním, přičemž současné pojetí veřejnoprávnosti je chrání před státní kontrolou nakládání se svěřenými prostředky. Vymanit se ze závislosti na finančních zdrojích z reklamy čí ze strany státu ale není totéž jako být objektivním zdrojem informací či nepodléhat korupci. Navrhovaná organizační opatření mohou přinést změnu, nikoliv však řešení hlavních problémů. To ovšem neznamená, že by současné kolo souboje o veřejnoprávní sdělovací prostředky bylo bezvýznamné. Je to tvrdý zápas o nejposvátnější evropské hodnoty – tedy o peníze.