Politolog Petr Drulák píše o tom, jak politika EU nebezpečně probouzí staré historické problémy střední Evropy, aby poškodila spolupráci v regionu.
Bruselská ideologie se vymezuje ostře protinacionalisticky. Tradiční evropské národy, jejichž státy evropský projekt založily, jsou v Bruselu tolerovatelné pouze jako folklórní ornamenty, nikoliv jako politicky jednající hráči. Mezi sebou se Bruselané přou, zda jejich vlastní projekt se opírá o nový evropský národ či pouze o univerzální pravidla jakéhosi ústavního patriotismu. Ale když je to politicky výhodné, umí nacionalismus nasadit. Ve slovensko-maďarských vztazích jím dokáží tlačit maďarského nepřítele, v česko-německých podpořit německého přítele.
Oba případy se točí kolem tzv. Benešových dekretů tedy základních norem poválečného Československa zakotvujících odsuny Němců a Maďarů jakož i vzniklé majetkové poměry. Tuto citlivou otázku se podařilo před lety v česko-německých vztazích politicky uzavřít a ve slovensko-maďarských utlumit. Politické vztahy nezatěžovala a příležitostně ji otevírali pouze extrémisté.
Slovensko-maďarskou bouři spustila slovenská odnož Bruselanů, zvaná Progresivní Slovensko, když loni začala tyto normy zpochybňovat. Co je k tomu vedlo? Buď běžný progresivistický antinacionalismus, který je namířený proti vlastnímu národu, čímž často nevědomky nahrává rivalům. Nebo úmyslný politický zásah do maďarsko-slovenských vztahů ve vypjaté atmosféře předvolebního Maďarska s cílem dostat maďarského premiéra Orbána do úzkých.
Bez ohledu na úmysl došlo k tomu druhému. Slovenská vláda odpověděla na progresivistickou provokaci tvrdým zákonem kriminalizujícím zpochybňování dekretů, což zase vyvolalo reakci v Maďarsku. Zatímco Orbán reagoval sice kriticky, ale uměřeně, s evidentní snahou vyhnout se eskalaci a udržet dobré vztahy se severním sousedem, jeho probruselský vyzyvatel Peter Magyár začal bičovat protislovenské nálady; prohlášeními, demonstracemi, dopisy.
Tento někdejší souputník Orbánova FIDESZu vstoupil do vysoké politiky za potlesku Bruselanů zveřejněním diskreditačních nahrávek vlastní manželky, tehdy ministryně spravedlnosti. Dnes útočí na Orbána, že nehájí maďarské zájmy proti Slovensku. Jaký paradox! Probruselský aktivista, který by měl být důsledně antinacionalistický, obviňuje z nedostatku nacionalismu právě Orbána, kterého Brusel démonizuje jako nacionalistu. Aby nebyl paradoxům konec, Orbán se brání tím, že pošle na svého spojence Fica stížnost k Evropské komisi, na níž jinak nenechává nit suchou.
Čeští Bruselané se pro změnu rozhodli pozvat Sudetoněmecký landsmanšaft do Brna, aby tam uspořádal svůj každoroční snem. Česká nevládka s nečeským názvem Meeting Brno dala dohromady kolem čtyřiceti veřejně známých osobností, které se podepsaly pod zvací dopis do Mnichova; od Petra Pitharta přes Milana Uhdeho a Pavla Rychetského k Bolku Polívkovi.
Landsmanšaft není žádným folklórním spolkem. Jedná se o politickou organizaci, která vznáší vůči České republice politické nároky odsunutých Němců, kteří sami sebe pojímají jako „osudové společenství“ tedy svého druhu národ. Jejich nároky jsou rámovány bojem proti zmíněným dekretům a za „právo na vlast“. Tento pojem sice nemá na rozdíl od dekretů žádnou oporu v právu mezinárodním ani českém. Ale představitelé sudetských Němců ho používají, aby dali zdání legitimity nárokům na území, která jejich předkové v minulosti obývali.
České vlády tyto nároky odmítají. Ale landsmanšaft se svými spojenci už dlouhá desetiletí v českém prostředí ideově a finančně působí s cílem legitimizovat sudetoněmecké nároky. V osmdesátých letech získali na svoji stranu část pražského disentu, včetně tak vlivných postav jako Václav Havel či Petr Pithart. Když se po roce 1989 dostali do vysokých státních funkcí, demonstrovali svého demokratického evropského ducha a odpor k „české malosti“ či nacionalismu tím, že vycházeli vstříc nacionalismu sudetoněmeckému. Ovlivnili tím další generaci, i když někteří si svůj vysoce morální, evropský postoj nechávali a nechávají jednoduše zaplatit.
Pokud v květnu sudetští Němci svůj sněm v Brně uskuteční, podaří se jim důležitý krok. Češi potvrdí oprávněnost jejich „práva na vlast“, byť zatím jen na úrovni brněnských úřadů a jimi financované nevládky. Mnichovská strana si tím připraví půdu na další útok proti nenáviděnému Benešovi a dekretům.
Uvidíme, jakou roli bude hrát Brusel. V minulosti sudetští Němci neuspěli ve snahách zapojit evropské instituce do svého tažení. Ale to Brusel nebyl zdaleka tak zpolitizovaný jako dnes; zatímco předseda Evropské komise Juncker prohlásil svoji instituci za „politickou“, jeho nástupkyně Leyenová za „geopolitickou“. O tom, jaké mají ony politické či geopolitické priority Bruselu být, se většinou rozhoduje v Berlíně. Berlín sice není Mnichov, ale politicky tam vede z Mnichova podstatně kratší cesta než z Prahy.
Bruselanům toto nově rozdmýchané napětí vyhovuje. Středoevropská spolupráce je dnes v našem regionu nejreálnější alternativou k upadající a stále méně demokratické EU. Ale pokud se začnou hádat Slováci s Maďary, Češi s Němci nebo Češi s Poláky, středoevropskou alternativu to podkopává. Tomu z Bruselu rádi pomohou. A pokud si dokonce chodí jeden na druhého do Bruselu stěžovat, jako před lety Češi na Poláky a dnes Maďaři na Slováky, dostávají se Bruselané do blízkosti politického orgasmu.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!