Přečetli jsme: Je skutečně pravda, že nižší korporátní daně (tj. například daně z dividend, kapitálových zisků a jen z třetiny z práce) pomohou střední třídě a chudým?
Jared Bernstein, bývalý hlavní ekonom viceprezidenta Joe Bidena, píše pro Washington Post o tom, že od korporátních daní nelze očekávat, že by snad pomohly střední třídě.
„Lidé ze stejného oboru se jen málokdy sejdou pro zábavu a rozptýlení, aby jejich jednání neskončila v konspiraci proti veřejnosti.“ Tato slova řekl Adam Smith, který něco o kapitalismu věděl, píše v úvodu Bernstein.
A doporučuje na tento citát myslet, když bude v USA probíhat debata o daních. Jistě občané už mohli slyšet řadu svůdných slov o tom, jak jsou velké škrty v korporátní dani skvělé pro střední třídu a pro chudé. Například Trumpova administrativa navrhla snížit korporátní daň z 35 % na 15 %.
Možná, že je to příliš označit takový krok za „konspiraci pro veřejnosti.“ Bernstein ovšem uvádí, že chce ve svém článku dokázat, že tato idea je chybná.
Jak je to s placením korporátní daně
Kdo platí korporátní daň, podíváme-li se na to dle příjmových tříd? Asi 75 % korporátní daně jde ke kapitálovým příjmům (dividendy, kapitálové zisky atd.) a 25 % příjem z práce. Co se trendu týká, pak v 70. let 1 % nejbohatších platilo 30 % korporátních daně, nyní je to asi polovina. A u dolních 60 %, tam platí, že této skupině se její podíl snížil na polovinu z asi 20 na 10 %. Tedy této skupině už škrty moc nepomohou.
Takže na první pohled, snížení korporátní daně nejvíce pomůže bohatým. Jenže daňový dopad – tedy to, kdo nakonec daň zaplatí, to není vždy zřejmé. Mezi ekonomy jsou spory ohledně dopadu korporátní daně. Výzkumy naznačují, že většina dopadů korporátní daně, asi tak 75-80 % jde na kapitál. V takovém případě to bude skvělé pro bohaté.
A teď další otázka: skutečně korporátní ziskovost podporuje investice a produktivitu? Tak v posledních letech to tak určitě nebylo, protože zisky šly nahoru a investice tedy nijak nerostly. Vždyť je tu důvod pochybovat, neboť mnoho firem je zavaleno penězi, kapitál je levný (úrokové míry, což je náklad kapitálou jsou nízké) a firmy sedí na bilionech dolarů v zadržených ziscích, které by mohly investovat, kdyby ovšem chtěly.
Bernstein sám uvádí, že si procházel korelaci mezi podíly zisku po zdanění a podílu firemních investic na HDP. Korelace byla nula. A také hledal změny v daních a firemní investice a korelace prostě není k nalezení. Možná, dodává Bernstein, je to tak, jak říká Buffett: „Pracoval jsem s investory šedesát let a ještě jsem nepotkal nikoho – a to ani když byly sazby z kapitálových výnosů 39,9 % v letech 1976-77 – kdo by se nechal odradit od rozumné investice, protože tam byla vysoká daňová sazba na potenciální výnos.“ Lidé investují, aby vydělali, a potenciální daně je tedy nikdy neodradily. (Firmy investují, když očekávají rostoucí poptávku po svých produktech).
Přelije se produktivita do mezd?
A je tu další háček. I kdyby snížení daní skutečně zvýšilo investice a pak produktivitu, pak nemáme důkaz, že se tato produktivita přelije do mezd. Vždyť náhrada mezd se odpojila od produktivity už před dekádami. Takže i kdyby snad, což si autor nemyslí, vedlo snížení korporátních daní ke zvýšení produktivity, je dosti nepravděpodobné, že by tyto zisky doputovaly ke střední třídě.
Snížení korporátní daně by problém nerovnosti jen dál prohloubilo.
Tento článek není oslavou současného daňového zákoníku, který je u korporátních daní směsicí daňových kliček a iracionálních preferencí, a skutečně potřebuje znovu promyslet. Jenže „znovu promyslet“ pro některé znamená „trickle down“ (tj. ideu, že bohatství proteče seshora dolů, pozn. redakce). To může být „zábava a rozptýlení“ pro investory, ale pro zbytek to je prostě jen špatný nápad.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.