Zákony jsou na papíře, ale byrokracie a její postupy v Evropě často znemožňují lidem přístup k sociálnímu státu.
Španělští vědci Andrei Quintiá Pastrana a Alba Nogueira López konstatují, že v současné Evropě sice existuje široká škála sociálních práv zakotvených v zákonech, ale pro mnoho lidí zůstávají tato práva nedostupná kvůli tomu, jak fungují samotné úřady. Proč tomu tak je?
Autoři v článku popisují rostoucí rozpor mezi formálním uznáním práv a jejich skutečnou vymahatelností: lidé mají nárok na podporu v oblasti bydlení, energií či sociální péče, ale složité postupy, přísné požadavky, dlouhé čekací lhůty a digitalizace bez alternativ často způsobují, že se k pomoci vůbec nedostanou. Tento jev označují jako administrativní zranitelnost. Je to situace, ve které to není selhání zákona, ale samotná konstrukce byrokratického systému, jenž brání lidem v uplatnění jejich práv.
Text uvádí příklady z různých zemí. Ve Španělsku se například ukázalo, že žadatelé o minimální příjem musí shromáždit množství dokumentů od různých institucí, které spolu nekomunikují. Žadatelé pak musejí sami opravovat chyby úřadů, což vede k mnohaměsíčním prodlevám. V Nizozemsku zase algoritmy neoprávněně označovaly nízkopříjmové rodiny cizího původu za rizikové, což vedlo k jejich neoprávněnému trestání a nakonec k pádu vlády. Tyto příklady ukazují, že i v zemích s robustními sociálními systémy může administrativní logika vytvářet vyloučení.
Systémový problém
Autoři se dále podrobně věnují Španělsku a regionu Galicie, kde analyzovali stížnosti ombudsmana a rozhovory s organizacemi pracujícími s ohroženými skupinami. Zjistili, že bariéry se objevují v oblasti zdravotnictví, uznávání invalidity, podpory v bydlení i pomoci obětem genderově podmíněného násilí. Podobné vzorce se opakovaly i v dalších španělských regionech, což potvrzuje, že problém je systémový.
Článek také zdůrazňuje, že rozšiřování práv nestačí, pokud administrativní praxe zůstává nepružná a exkluzivní. Navrhuje proto šest klíčových kroků: zjednodušit postupy, zohlednit životní situace žadatelů, omezit nadměrné digitální požadavky, zavádět automatické přiznávání dávek, posílit osobní podporu a sledovat ukazatele, které odhalují úzká místa systému.
Podle autorů by se kvalita sociálního státu měla měřit tím, zda lidé mohou svá práva skutečně uplatnit – nikoli jen tím, že jsou napsána v zákonech.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.