Invaze na íránský ostrov riskuje ještě širší eskalaci. Otázkou je, zda si ji Spojené státy mohou v současnosti opravdu dovolit?
Po čtyřech týdnech americko-izraelské války proti Íránu se situace v Perském zálivu vyvinula do mnohem nebezpečnější fáze než Washington očekával, píše v úvodu své analýzy pro The Cradle Anis Rais. Americký prezident Donald Trump opakovaně hrozil útoky na íránskou energetickou infrastrukturu, pokud Teherán znovu neotevře Hormuzský průliv. Následně ale své ultimátum dvakrát stáhl, což Írán interpretuje jako známku slabosti. Letecká kampaň měla Írán zlomit, avšak nepřinesla očekávané výsledky, a proto se ve Washingtonu začíná prosazovat myšlenka nasazení pozemních sil.
Pentagon již připravuje konkrétní plány a do oblasti míří tři americké výsadkové skupiny námořní pěchoty spolu s jednotkami 82. výsadkové divize. Celkem má být v dosahu Íránu mezi šesti a osmi tisíci vojáky. Analytici však upozorňují, že tato sestava odpovídá spíše krátkým, omezeným operacím než rozsáhlé pozemní válce. Izrael mezitím čelí vlastnímu vyčerpání sil, což jen zvýrazňuje strategickou slabost celého protiíránského tábora.
Jednou z možností, o níž se uvažuje, je tajná operace zaměřená na íránské zásoby obohaceného uranu. Taková akce by však vyžadovala dlouhý pobyt jednotek na místě, což by Íránu poskytlo čas k reakci a vystavilo americké síly logistickým rizikům. Druhou, politicky atraktivnější variantou, je obsazení ostrova Chárg, klíčového uzlu íránského ropného exportu. Zastánci tvrdí, že by to Írán donutilo k ústupkům, ale ostrov leží jen několik kilometrů od íránského pobřeží a jakákoli americká posádka by byla neustále pod palbou raket, dronů a dělostřelectva.
Írán je připraven
Írán se na podobný scénář připravoval desítky let, zdůrazňuje autor textu. Jeho armáda je decentralizovaná a schopná fungovat i po ztrátě nejvyššího velení, což se podle článku projevilo i po nedávných úderech na íránské představitele. Íránská námořní strategie je založena na asymetrických prostředcích – rychlých člunech, minách, pobřežních raketách a malých ponorkách – které jsou v úzkém a mělkém Perském zálivu mimořádně účinné. Pozemní invaze by vyžadovala stovky tisíc vojáků, zatímco USA mají v oblasti jen zlomek tohoto počtu. Írán navíc může mobilizovat rozsáhlé paramilitární síly a využít zkušenosti z regionálních konfliktů.
I kdyby se USA podařilo Chárg obsadit, autor tvrdí, že by to okamžitě vyvolalo rozsáhlou regionální eskalaci. Írán už nyní útočí na infrastrukturu spojenců USA v Bahrajnu, Kuvajtu, Kataru, SAE, Jordánsku či Saúdské Arábii a otevřeně varuje, že jakákoli okupace íránského území povede k „nepřetržitým útokům“ na energetické a dopravní uzly v celém regionu. Konflikt by se mohl rozšířit i do úžiny Bab al‑Mandab prostřednictvím spojeneckých sil v Jemenu, což by ohrozilo další globální obchodní tepnu. Americké základny v Perském zálivu jsou přitom závislé na dodávkách právě z těchto ohrožených států.
Americká veřejnost je proti invazi
Další slabinou Washingtonu je domácí politika. Veřejnost masivně odmítá pozemní válku a i někteří republikánští zákonodárci zpochybňují rozdíl mezi oficiálními prohlášeními a informacemi ze zákulisních brífinků. Pentagon žádá o mimořádné financování ve výši 200 miliard dolarů, což vyvolává další napětí. Politická podpora se tak vyčerpává ještě dříve, než by se americké ztráty začaly počítat v padlých vojácích.
Eskalace má vlastní dynamiku: každé selhání předchozího tlaku zvyšuje pokušení sáhnout po ještě riskantnějších krocích. Ostrov Chárg už není hypotetickou možností, protože americké jednotky jsou na cestě a Írán uzavřel Hormuzský průliv. Klíčová otázka proto nezní, zda USA dokážou ostrov obsadit, ale zda si to mohou dovolit – vojensky, politicky i ekonomicky. Írán podle autora neblafuje, zatímco Washington se ocitl v pasti vlastních kroků.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.