Zahraničněpolitická orientace Spojeného království v posledním období prochází dynamickou proměnou, kterou výrazně ovlivnil návrat Donald Trump do Bílého domu.
Britská zahraniční politika vstupuje do fáze výrazné proměny, kterou urychlil návrat Donalda Trumpa do čela Spojených států. Vláda Keira Starmera čelí rostoucímu napětí v rámci tradičního transatlantického partnerství a současně posiluje spolupráci s Evropskou unií. Výsledkem je hledání nové strategické rovnováhy mezi bezpečnostní vazbou na Washington a ekonomicko-politickým ukotvením v Evropě. Londýn se snaží udržet rovnováhu mezi tradičním transatlantickým partnerstvím a postupným sbližováním s evropskými strukturami, přestože po Brexitu formálně opustil Evropskou unii. Historicky silný „speciální vztah“ (special relationship), jak jej definoval Winston Churchill po druhé světové válce, čelí novým výzvám. Podle analytičky Joséphine Staronové dochází k rostoucí politické nekompatibilitě mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a britským premiérem Starmerem. Ten jako lídr Labour Party, který se ujal úřadu v červenci 2024, dlouhodobě zastává odlišné ideologické pozice než Trump. Labouristé navíc v posledních prezidentských volbách v USA otevřeně podporovali Kamalu Harrisovou, což dále podtrhuje politickou vzdálenost mezi oběma tábory.
Rozdíly se výrazně projevily i v reakci na konflikt s Íránem. Zatímco Washington prosazoval razantní vojenský přístup, vláda Keira Starmera zaujala opatrnější postoj. Podle Joséphine Staronové se britský premiér od americké strategie „výrazně distancoval“, mimo jiné s ohledem na domácí veřejné mínění, které není nakloněno vojenské eskalaci ani politice spojené s trumpismem. Napětí mezi spojenci se projevilo rovněž v praktických otázkách: Spojené království odmítlo umožnit využití své vojenské základny v Indickém oceánu pro americké operace, což Donald Trump veřejně kritizoval jako zbytečné zdržování. Opatrnost britské vlády je ovlivněna také historickou zkušeností s podporou americké intervence během Války v Iráku, která byla ve Spojeném království značně nepopulární a vedla ke ztrátám na životech britských vojáků i civilního obyvatelstva v regionu. Tento precedent nadále formuje rozhodování Londýna v otázkách vojenského angažmá.
Paralelně s ochlazováním vztahů s Washingtonem dochází k posilování vazeb na Evropu. Keir Starmer, který se dlouhodobě stavěl kriticky k Brexitu, podporuje pragmatickou spolupráci s evropskými partnery. Data ukazují, že Evropská unie zůstává nejvýznamnějším obchodním partnerem Spojeného království, přičemž podle dostupných statistik tvoří více než polovinu jeho zahraničního obchodu. Ekonomické analýzy zároveň naznačují, že Brexit vedl k citelnému poklesu výkonu britské ekonomiky, což posiluje tlak na užší spolupráci s kontinentem. Významnou roli hraje také bezpečnostní dimenze. Spojené království se spolu s Francie profiluje jako klíčový aktér evropské obrany. Obě země disponují jadernými zbraněmi a představují podstatnou část obranných kapacit evropských spojenců. Společné zájmy se promítají i do konkrétních iniciativ, například při koordinaci mezinárodních jednání o zajištění svobody plavby v Hormuzském průlivu. Navzdory těmto posunům nelze očekávat úplné přerušení vztahů mezi Londýnem a Washingtonem. Jak upozorňuje Joséphine Staronová, vzájemná závislost obou zemí zůstává natolik silná, že „zvláštní vztah“ přetrvá, byť bude nadále vystaven tlakům vyplývajícím z politické volatility amerického vedení.