Politolog Petr Drulák ve svém článku rozebírá sílu i limity současného velmocenského partnerství Ruska a Číny.
Peking se stal v květnu centrem světové politiky. Nejprve uvítal prezidenta Donalda Trumpa a krátce poté prezidenta Vladimira Putina. Trump přijížděl do Pekingu v roli prezidenta podruhé, jako rival, který momentálně hledá dohodu, Putin po pětadvacáté, jako strategický partner, který buduje dlouhodobou spolupráci. Putinova návštěva byla pečlivě připravená, Trump jako obvykle improvizoval. To však neznamená, že by se USA s Čínou nedokázaly na lecčems dohodnout, či naopak, že by mezi Ruskem a Čínou nebyly v ničem spory.
USA, Čína a Rusko jsou rozhodujícími velmocemi současného světa. Globální mocenskou osou je vztah mezi Washingtonem a Pekingem: z ekonomického hlediska rovnocenný, z vojenského má stále výraznou převahu Washington. Z jejich antagonismu i spolupráce vzniká základní rámec světové politiky. Tento rámec potom dotváří Rusko; ekonomicky slabší než Čína či USA, vojensky před Pekingem ale za Washingtonem.
Rusko a Čína jsou dnes partnery v odporu proti ustupující americké hegemonii. Rusko se nechce smířit s americkou expanzí v zemích bývalého SSSR; ve východní Evropě, střední Asii a na Kavkaze. Číně vadí americká převaha v jejím bezprostředním sousedství, Japonsko, Jižní Korea a především Tchaj-wan, i to, jak se Američané snaží čínské firmy odevšad politicky vytlačovat, od Latinské Ameriky přes Asii po Afriku. Nechtějí, aby se ve světě hrálo jen podle amerických pravidel, zejména když samotné USA svá pravidla porušují, kdykoliv se jim to hodí. Čína a Rusko se proto snadno shodnou na multipolaritě jako na žádoucí alternativě americké hegemonie.
Ale ani mezi nimi nevládne jen harmonie. Důvěřují si jen v určité míře a jeden na druhém se snaží vydělat. Čína zažila Rusko jako imperialistickou velmoc, která se za cara podílela na její kolonizaci a za SSSR se jí snažila poručníkovat v mezinárodním socialistickém hnutí. Nechce být ze strany Ruska zranitelná, například jednostrannou závislostí na energetických surovinách. Rusko má zase obavy z asymetrie ve vzájemných ekonomických vztazích. Zatímco Čína je nejvýznamnějším obchodním partnerem Ruska, nakupuje téměř polovinu ruského exportu, Rusko je mezi obchodními partnery Číny až na sedmém místě; mezi Vietnamem a Německem. Rusko, které se díky Putinovi ubránilo před ekonomickou kolonizací Západem, rozhodně nestojí o to, aby ho ekonomicky ovládla Čína.
Na tomto pozadí se odehrávala Putinova návštěva Pekingu. Sílu vzájemného vztahu demonstrovala už samotná velikost ruské delegace. Putina doprovázela rozsáhlá delegace nejvyšších představitelů: pět vicepremiérů, osm ministrů a pět dalších hodnostářů. Také přizval šéfy bank a energetiky. Trumpova delegace byla podstatně menší a na nižší úrovni; i když byznysmenů vzal do letadla ještě více než Putin. Si s Putinem se rovněž setkali v užším formátu „u čaje“, kde každého doprovázeli jen čtyři nejbližší spolupracovníci a kde byly nejspíše diskutovány nejcitlivější otázky vzájemných vztahů. Během návštěvy bylo podepsáno dvacet memorand o spolupráci mezi ministerstvy a státními úřady, novým základním dokumentem je pak čtyřicetistránkové prohlášení o prohloubení další spolupráce.
Tento dokument ukazuje sílu i limity rusko-čínského partnerství. Větší část prohlášení se věnuje ryze bilaterální spolupráci v desítkách tematických oblastí, od jaderné energetiky přes boj proti kriminalitě až po ochranu životního prostředí či plavební režim na hraničních řekách, což svědčí o šíři i hloubce vzájemných vztahů. Jednou z oblastí strategického významu je prohlubování praktické spolupráce mezi Čínou a Euroasijskou hospodářskou unií, která představuje ekonomickou sféru vlivu Ruska, a koordinace této unie s čínským megaprojektem globalizace zvaným „jeden pás, jedna stezka“ či „nová hedvábná cesta“.
O to podstatnější je absence vyjádření ke spolupráci v plynárenství. Obě velmoci se totiž už řadu let nemohou dohodnout na plynovodu Síla Sibiře 2, jímž by do Číny proudil plyn z obrovského naleziště na Jamalu v západní Sibiři a který by doplňoval již fungující ropovod Síla Sibiře 1 z východní Sibiře. Rusko by plynovodem získalo odběratele z naleziště, odkud před sankcemi nakupovala Evropa. Čína by snížila svoji závislost na dovozu zkapalnělého plynu a tím i námořních trasách, které jsou vzhledem k americké politice čím dál tím nejistější (Panamský průplav, Hormúzský průliv, Malacký průliv). Už léta se však nemohou dohodnout na ceně za plyn, ani na způsobu financování plynovodu. Rusové si představují cenu srovnatelnou s tou, kterou účtovali Evropě, Číňané očekávají cenu několikanásobně nižší, blízkou té, za níž kupují svůj domácí plyn.
Není zřejmé, jak moc se Putin a Si přiblížili k dohodě na Síle Sibiře 2. Z oficiálních kruhů pouze zaznělo, že v tom podstatném se shodují a zbývá dohodnout konkrétní kroky. Ale už to říkají několik let. Také se ještě ukáže, co znamená závazek „sebevědomě prosazovat praktickou spolupráci v bankovnictví a na kapitálových trzích“. Přestanou čínské banky respektovat americké sekundární sankce, které trestají spolupráci s Ruskem odříznutím od západního finančního systému?
Z prohlášení je zřejmá široká shoda na základních otázkách světové politiky. Obě velmoci se hlásí k OSN a Světové obchodní organizaci, vyzdvihují Organizaci šanghajské spolupráce, BRICS a G20. Naopak odmítají politiku chaosu, hegemonie a neokolonialismu. Sice nikoho nejmenují, ale jasně tím míří na USA. Podobně jako když odsuzují:
„zrádné vojenské údery proti jiným zemím, pokrytecké využívání jednání jako zástěrky pro přípravu takových úderů, atentáty na vůdce suverénních států, destabilizace vnitropolitické situace v těchto státech a provokace ke změně režimů a drzé únosy národních vůdců za účelem soudního řízení“.
Netřeba ani vysvětlovat, že jde o Írán a Venezuelu. Podobně vyznívá i formulace: „Některé státy vlastnící jaderné zbraně, slepě věřící v „právo síly“, se snaží získat absolutní vojenskou převahu, rozmisťují vojensko-strategickou infrastrukturu a odpovídající útočné a obranné zbraně v těsné blízkosti jiných států vlastnících jaderné zbraně … čímž zvyšují napětí ve vztazích mezi státy vlastnící jaderné zbraně.“
Z pohledu Ruska si lze dosadit americké aktivity na Ukrajině a jinde ve východní Evropě, z pohledu Číny pak Jižní Koreu či Japonsko. Když společně naléhají na „příslušné státy disponující jadernými zbraněmi a jejich nejaderné spojence, aby co nejdříve opustily hluboce destabilizující schémata „společných jaderných misí“ a „rozšířeného“ a „dopředného“ jaderného odstrašování“, nejde jen o USA, ale i o Francii, která v posledním roce nabízí východní Evropě svůj jaderný deštník.
Na několika místech však USA přímo pojmenovávají. Například konstatují, že „vojenské údery USA a Izraele proti Íránu porušují mezinárodní právo a základní normy mezinárodních vztahů a vážně ohrožují stabilitu na Blízkém východě“. Nebo s pohledem na Arktidu vyjadřují znepokojení „nad militarizací oblastí ve vysokých zeměpisných šířkách ze strany Spojených států a jejich spojenců“.
Samostatnou kapitolu pak představují americké kroky, které ohrožují globální jadernou rovnováhu. Obě velmoci kritizují „nezodpovědnou politiku Spojených států“ za to, že neobnovily rusko-americkou odzbrojovací dohodu START. Rovněž výslovně odsuzují americký protiraketový projekt „Zlatá kupole“, který navazuje na Reaganův projekt hvězdných válek. Jeho uskutečnění je dnes stejně nereálné jako za Reagana; USA nedisponují technologiemi schopnými zadržet ruské rakety. Ale pokud by se stal reálným, připravil by Rusko nebo Čínu o schopnost druhého úderu opětujícího případný americký útok. Samotná hrozba ztráty druhého úderu by mohla být důvodem ke třetí světové válce.
V tomto duchu také varují před šířením jaderných zbraní: Japonsko jmenovitě před „dlouhodobým hromaděním citlivých jaderných materiálů“, Polsko implicitně před „prohlášeními řady formálně nejaderných zemí Evropské unie ve prospěch získání jaderných zbraní“. Japonce pak ještě varují před falšováním historie a pokusy revidovat výsledky druhé světové války.
Na druhou stranu Čína dává najevo, že má k EU méně antagonistický postoj než Rusko: „Čínská strana bere na vědomí znepokojení ruské strany ohledně militarizační politiky Evropské unie.“ Evropské vyzbrojování ji zatím netrápí. Vlastní postoj má také k otázkám jaderného odzbrojení. Čína vítá, pokud Rusko a USA sníží své arzenály, ale vzhledem k tomu, že sama má o řád méně jaderných raket, nehodlá se k ničemu podobnému zavazovat. Odtud pak formulace: „Ruská strana respektuje postoj čínské strany k tzv. třístranným rozhovorům mezi Čínou, Spojenými státy a Ruskem o kontrole jaderných zbraní.“
Překvapivě zdrženlivý jazyk používají k izraelsko-palestinského konfliktu. Vedle podpory příměří v Gaze:
„…potvrzují svůj závazek ke komplexnímu, spravedlivému a udržitelnému urovnání palestinské otázky na základě všeobecně uznávaného mezinárodního právního rámce s centrálním řešením dvou států, které předpokládá vytvoření nezávislého, prosperujícího a územně souvislého palestinského státu, který bude koexistovat s Izraelem v míru a bezpečí.“
Sice tím odmítají současnou politiku USA a Izraele, aniž by však pojmenovávali, a navíc se zdržují jakéhokoli odsuzování válečných zločinů. Vůči izraelské politice jsou méně kritičtí než řada evropských států.
Srovnatelně opatrná je i formulace k válce na Ukrajině. Čína neocenila ruskou agresi, ale současně je daleka toho, aby ji odsuzovala. Ve společném prohlášení souhlasila s formulací „o nutnosti plně řešit základní příčiny ukrajinské krize“, což implicitně odkazuje na americkou expanzi, za což „ruská strana oceňuje objektivní a nestranný postoj čínské strany k situaci na Ukrajině a vítá ochotu Číny hrát konstruktivní roli při řešení“.
Čínsko-ruská deklarace i předchozí praxe svědčí o silné principiální shodě mezi oběma velmocemi, která se však nemusí vždy projevovat úspěšnou praktickou spoluprací. Máloco však obě velmoci dokáže sblížit tak jako politika USA.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!