Minulost ukazuje, že státy a společnosti opakovaně uvěřily tomu, že válka bude „krátká“ a „netýká se nás“, aby se pak probudily do kruté reality s miliony obětí.
Text Johna Ruehla pro Asia Times se zaměřil na to, jak se státy v různých historických obdobích opakovaně pouštějí do válek s mylnými představami o jejich délce, nákladech a dopadech.
Ruehl začíná současným konfliktem mezi USA a Íránem, který se navzdory příměří z dubna 2026 dál stupňuje. Írán utrpěl rozsáhlé škody a tisíce obětí, americké spojence zasáhly íránské útoky a Spojené státy už utratily téměř 40 miliard dolarů. Přesto konflikt nevyvolal výraznou veřejnou debatu, protože americká společnost je díky geografické izolaci a vojenské převaze dlouhodobě odstíněná od důsledků války.
Život v USA pokračuje téměř beze změny a počet amerických obětí je nízký, i když válka trvá mnohem déle, než vláda původně slibovala.
Odtrženost od reality
Tato odtrženost od reality války je v amerických dějinách poměrně nová. Před občanskou válkou Američané vnímali válku romanticky, jako sérii hrdinských střetů. Jižní politici byli přesvědčeni, že konflikt bude krátký a snadný, a podobné sebevědomí panovalo i na Severu. První bitva u Bull Runu však tyto iluze zničila a následná průmyslová válka přinesla masové nasazení železnic, továren a totální mobilizaci ekonomiky. Konflikt si vyžádal asi 750 tisíc životů, většinou kvůli nemocem, a zanechal hluboké společenské jizvy.
První světovou válku veřejnost vítala s nadšením
Stejný vzorec se opakoval v Evropě před první světovou válkou. Vojenské a politické elity věřily, že válka bude krátká, a veřejnost ji často vítala s nadšením. Mladí muži se hlásili dobrovolně, mnozí očekávali, že budou „doma do Vánoc“. Realita zákopové války však přinesla miliony mrtvých a vleklý pat. Když USA vstoupily do války v roce 1917, musely už veřejnost přesvědčit propagandou, ale díky pozdnímu vstupu utrpěly relativně malé ztráty. Přesto se po válce objevila silná izolacionistická reakce, připomíná Ruehl.
Žádná masová mobilizace a politická (ne)udržitenost
Ve 20. století se americké vedení snažilo vyhýbat konfliktům s masovou mobilizací. Druhá světová válka sice přinesla velké nasazení, ale USA utrpěly mnohem menší škody než Evropa. Války v Koreji a Vietnamu však ukázaly, že dlouhé konflikty s vysokými ztrátami jsou politicky neudržitelné.
Od 80. let se proto USA přesunuly k „lehčím“ modelům válčení – krátkým intervencím, technologické převaze a operacím s minimálními americkými oběťmi. Války v Afghánistánu a Iráku tento trend dočasně narušily, ale následné neúspěchy v budování států opět posílily snahu o omezené, dálkově vedené operace.
Nebezpečný nezájem
Současná válka s Íránem je podle autora dalším testem tohoto přístupu. Americká veřejnost je apatická, konflikt nevnímá a jeho dopady se jí přímo nedotýkají. To však může být nebezpečné, protože společnost, která válku necítí, ji hodnotí méně kriticky. Autor varuje, že i když se zdá, že odstup od války je pokrok oproti dřívějšímu nacionalistickému nadšení, může vést k tomu, že se veřejnost přestane ptát, proč se válka vede, jak dlouho potrvá a co má být jejím cílem. Důsledky válek totiž často přetrvávají dlouho po jejich skončení.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.
K úpravě zpravodajských článků používáme služeb AI. 