Politolog Petr Drulák píše o tom, jak se současné vedení EU snaží o další posílení moci a finančních zdrojů EU na úkor členských států.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová svým projevem o „stavu unie“ proneseným v Evropském parlamentu onen stav dost přesně odhalila: bezbřehé ambice unijních činitelů založené na progresivistickém sebeklamu. Není v tom sama. S žádostí o více peněz obchází v posledních měsících evropské premiéry předseda Evropské rady António Costa. Do třetice je doplňuje šéfka evropské diplomacie Kaja Kallasová, která se ve svém utopickém blouznění dostala už tak daleko, že i v Bruselu přemýšlejí, jak se jí nějak bezbolestně zbavit.
Leyenová se netajila uspokojením z toho, jak se EU daří. Překonáním „toxické závislosti“ na ruském plynu a ropě posílila svoji prosperitu, masivními nákupy zbraní je bezpečnější než dříve, poradila si s nelegální migrací, silné evropské demokracie se úspěšně brání „ultranacionalistům, protievropanům a ruskému vměšování“, zdatně si vedou v „kognitivní válce“, evropské hodnoty zaručují pokračování pomoci Ukrajině a důsledky války na Blízkém východě zvládá lépe, než by se dalo čekat. Uznává, že ceny energie jsou vysoké, ale jen aby připomněla, jak důležité jsou investice do obnovitelných zdrojů, ale nakonec bere na milost i jadernou energii.
Ale mluvit o evropské prosperitě na pozadí hroutícího se průmyslu a zadlužování je dost odvážné. Tvrdit, že Evropa je díky zbraňovým nákupům dnes bezpečnější, než byla před válkou na Ukrajině, kterou pomáhala vyprovokovat, je čirý nesmysl. Průšvih s energiemi nevznikl v Evropě tím, že by ji „Rusko odřízlo od plynu“, ale přesně naopak. Sama se odřízla, o zbytek se postaraly ony obnovitelné zdroje. Obrana evropských demokracií je tak represivní, že za chvíli už nebude co bránit. A „kognitivní“ válku vedou tak úspěšně, že namísto poznatků je veřejný prostor skrz naskrz prosáklý propagandou. O stavu Ukrajiny a jejích „evropských hodnotách“ po čtyřech letech války a domácích represích raději nemluvit.
Těm, kdo nejsou úplně přesvědčeni, že evropské problémy s migrací jsou vyřešeny, slibuje nový „Evropský rámec pro reakci na mimořádné události“. Vychutnejme si každé slovo, jimiž tuto dechberoucí inovaci představuje:
„bude aktivován pouze na základě přesně stanovených kritérií. A v těchto případech umožní časově omezenou a přesně vymezenou flexibilitu ve standardních postupech.“
Jakékoliv pochybnosti o schopnosti Bruselu rázně proti migraci zakročit, ztrácejí těmito rozhodnými slovy opodstatnění.
Ale asi se úplně nepodařilo uplynulé léto, bylo moc horko a příliš hořelo. Prý se to už opakovat nebude. EU má své klimatické cíle, které se postarají o nápravu a Komise už také připravuje evropskou koordinaci hasičských sborů. I když bychom přijali pochybnou tezi, že za růst teplot mohou emise CO2 z průmyslu a zemědělství, EU se na nich globálně podílí asi 6 % a zbytek světa evropské klimatické cíle nesdílí. I kdyby je srazila na nulu, s pohyby teplot to ani nehne. A hasiči? Celkem dobře si umí napříč Evropou pomoci i bez Bruselu.
Leyenová je vůbec mistryně vlamování do oblastí, v nichž nemá žádné kompetence a kde nemá co dělat. Rozhovořila se například o umělé inteligenci: kde ji Brusel chce, kde zase nikoliv. Přitom zůstalo stranou, že v EU žádné významné firmy z této branže nejsou a že vše podstatné se odehrává v USA a Číně. Jistě tam už netrpělivě čekají na bruselskou regulaci.
Ale už od svého prvního nástupu do čela Komise se ze všeho nejraději pouští do evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. Podle formálního rozdělení kompetencí jí to nenáleží. Tím se však už léta nijak neznepokojuje. V projevu například ohlásila vznik jakési Evropské rady bezpečnosti, v níž by vedle členských států zasedala také Velká Británie, Norsko, Kanada a Ukrajina. Tedy jakési NATO bez USA a Turecka, ale s Ukrajinou. Hrozivý spolek, ale především pro vlastní členy. Evropským progresivistům tak učarovaly kanadské liberální vlády, napřed Trudeau, teď Carney, že Leyenová v projevu Kanadě rovnou nabídla asociované členství v EU. Evropské právo sice nic takového nezná, ale s tím si dnešní bruselské špičky hlavu nelámou.
Tedy někomu to v Bruselu přece jenom trochu vadí. Na mezinárodní scéně by za EU měla mluvit Vysoká představitelka pro zahraniční a bezpečnostní politiku Kaja Kallasová z Estonska. Co nastoupila, cítí se trochu hloupě, neboť vše podstatné, co její předchůdci v souladu s evropskými smlouvami dělali, přebírá Leyenová. I v tom posledním projevu dostala facku. Leyenová zmínila, že ve spolupráci s Kallasovou předloží novou bezpečnostní strategii EU. Bezpečnostní strategie přitom bývala výsostnou pravomocí vysokého představitele a členských států, nikdo z Komise do toho neměl, co mluvit. Ale pro Leyneovou plní Kallasová přesně roli, kterou ji určila. Post vysoké představitelky obsadila slabou figurou z maličkého státu, kterou může osekávat, jak se jí zlíbí.
Kallasová však tomu šla naproti. Několikrát se pokusila postavit členské státy před hotovou věc: zahrála si na Leyenovou, aniž by měla její schopnosti a možnosti. Státy jí více méně tolerovaly zaťatou rusofobii, která je už nějakou dobu bruselskou mantrou, byť i zde už svým odmítnutím některých sankcí daly najevo, že kvůli Ukrajině nehodlají ještě více ekonomicky krvácet.
Když však začala svými neuváženými výroky poškozovat vztahy s Čínou a ještě více komplikovat vztahy s USA, posunula se v bruselském sebeklamu o evropské výjimečnosti a nadřazenosti tak daleko, že se od ní distancovaly. Nejenže jí počátkem září na poslední chvíli zhatily celkem nevinný pokus zřízení skupiny seniorní poradců k evropské bezpečnosti, ale už od léta zvažují jak jí dále omezit již beztak zúžený prostor.
Předseda Evropské rady António Costa je opatrnější. Bývalý portugalský premiér a zkušený praktik koaliční politiky je sice protokolárně nejvýše postaveným představitelem EU, ale hlavu raději moc nevystrkuje a soustředí se na zákulisní manévry. Dnes objíždí Evropu s návrhem evropských daní, má jít mimo jiné o uhlíkovou daň na importované zboží, daň z tabáku, emisních povolenek, elektronického odpadu a obratu firem. Německo a další čisté přispěvatele do unijního rozpočtu se snaží přesvědčit, že příjmy z evropských daní umožní snížit příspěvky z národních rozpočtů. Polsku a další čistým příjemcům vysvětluje, že pokud si chtějí i v příštím rozpočtovém období (2028-2034) udržet bruselské penězovody, musí kývnout na nové zdroje.
V obou případech nabízí faustovský pakt: členské státy si sice čistě rozpočtově polepší, ale EU vlastními příjmy posílí na jejich úkor. Konečný účet přitom stejně platí evropské firmy a spotřebitelé; těm je celkem jedno, zda je zdaňuje jejich stát nebo přímo Brusel. Některé vlády to dávají najevo. Nejjasněji se zatím vyjádřila italská premiérka Meloniová, když Costovi řekla, že žádné nové evropské daně nechce.
Jedna věc je vysmát se Kallasové, jiná odmítnout Costu a ještě jiná pustit se do boje s Leyenovou. Komise má páky a mechanismy, jimiž umí umravnit kverulanty. O tom ví své i Meloniová. Jediný skutečný odpor může přijít z Německa nebo Francie, v tom nejlepším případě současně. Pokud chceme zahnat bruselská monstra, potřebujeme Le Penovou v Paříži a Weidelovou v Berlíně.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k publikování na jiné weby.