Jiří Málek píše o strachu z dluhů, evropských rozpočtových pravidlech a víře, že současný hospodářský řád potrvá navždy.
Strach, který má dlouhý dosah
Autor je, jak říkala jeho matka před více než půlstoletím, když mluvila o mužích ve věku současného autora, „stařec nad hrobem se klátící“. Jeho středoškolský spolužák je na tom, co se věku týče, stejně. Právě tento muž má smutné stáří. Bojí se. O budoucnost jeho vnoučat, o to, že zemře v područí „Rusáků“, v iliberální bezperspektivní společnosti. A že potomci našich potomků budou platit jako mourovatí dluhy nadělané dnes (tedy hlavně současným premiérem a jeho partou – to především). Je pravda, že autorův životní „investiční horizont“ je hned za prvním kopcem a velmi pravděpodobně jeho generace ukončí svoji pozemskou cestu ještě dříve, než by tyto zmíněné hrůzy naplno vypukly. Přesto ale je dobré si položit otázku – je to tak zlé? A kdo na to může odpovědět, než ten nejmoudřejší – ona, před deseti lety prakticky neznámá AI – umělá inteligence. Zkusme si, položit jí otázku, jak je to s tím deficitním financováním.
Co inteligence odpověděla? Toto: Deficitní rozpočet (situace, kdy výdaje státu převyšují jeho příjmy) je základním nástrojem moderní hospodářské politiky. V ekonomické teorii i praxi nemá jednoznačné hodnocení – jeho dopady závisí na tom, jak velký deficit je, jak dlouho trvá a na co jsou půjčené peníze vynaloženy.
Tak a teď si vyberme. Marxista by řekl, že je to odpověď přímo dialektická. Když člověk čte současná vyjádření renomovaných i méně, či úplně nerenomovaných ekonomů a dalších lidí z české „politiky“, tak má opravdu pocit, že se řítíme do občanské Macochy. Ale, když se rozhlédne po Evropě (teď už to jde, protože mj. AI dovede zpřístupnit v češtině i texty, které pro jazykovou barieru před nějakou dobou byly fakticky nedostupné) tak to vypadá trochu jinak.
Evropské dluhy a česká panika
AI píše: Česká republika patří v rámci Evropské unie dlouhodobě k nejméně zadluženým zemím, přestože nominální hodnota státního dluhu každoročně dosahuje nových rekordů. Francie čelí výrazně vyššímu vládnímu zadlužení než Německo, přičemž obě země se pohybují v odlišných rozpočtových trendech. Dlouhodobě překračuje evropská pravidla; deficit hospodaření vládních institucí se drží vysoko kolem 5,1 % HDP. Rozpočtový schodek Německa je sice také v deficitu, ale v porovnání s Francií podstatně mírnějším, byť se kvůli výdajům na infrastrukturu a obranu odhaduje jeho mírný nárůst (kolem 2,7 % až 3,7 % HDP). Pokud by tam vládla „česká“ atmosféra, pak by prezident Macron, ale i německý kancléř museli chodit kanály. Podíváme-li se na místní tisk, tak to nevypadá, že by jak významné deníky, tak hlavně občané měli pocit, že se řítí nekontrolovatelně z Mont Blancu. Pravda, Evropská komise nemá ráda, když se neplní její nařízení a jedno říká, že, oficiální limit pro zadlužení vůči hrubému domácímu produktu (HDP) v Evropské unii je stanoven na maximálně 60 % HDP. Tento limit určují Maastrichtská kritéria a jsou zakotvena v Paktu stability a růstu. Němci se ještě téměř vejdou – mají 65 %. Ale ta sladká Francie – k HDP to je 115 %! Deficit veřejných financí by měl být do 3 %, u Francie je to 5,1 %, Německo bylo v roce 2025 pod požadovanými 3 %, co ale udělá zadlužování v roce 2026, se teprve uvidí. Co na to vše říká Evropská komise? Ta, přinejmenším verbálně vyjadřuje „přísný“ postoj a snaží se vystupovat aktivněji. Co to znamená? To snad ví jen Evropská komise.
Představme si, že by se to týkalo takových států, jako je náš. Evropská komise nyní uplatňuje individualizovaný a flexibilnější přístup založený na specifické ekonomické situaci každé země. Komise sice trvá na dodržování maastrichtských kritérií, nicméně reakce a konkrétní kroky vůči menším státům se výrazně liší podle toho, jak vysoké riziko jejich dluh představuje. Je však otázkou riziko pro koho. Latiníci by řekli: Quod licet Iovi, non licet bovi. My, lid prostší to známe v české verzi: Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. A jak matka autora také říkala: na chudý lid musí být bič. Logicky si nikdo nedovolí být moc „krutý“ na Francii nebo Německo, protože pak by také nemuselo být ani na bruselské platy.
Jednomu momentu se ale ani inteligence (ta umělá) nijak podrobněji nevyjadřuje (jen, když se přímo zeptáte). Jde o to, že přes neplnění kritérií, vysokého zadlužení a podobných hříchů se dají viníci docela „měkce“ tlačit. Své by o tom mohl vyprávět Alexis Tsipras, řecký ministerský předseda v době, kdy Řekové udělali „chybu“, zvolili si výrazně radikálně levicovou většinu (SYRIZA), při jednání s tzv. trojkou – EU, ECB a MMF. Britský tisk to označil za mentální waterboarding (pro neznalé tohoto termínu, jde o efektivní způsob získávání informací od zajatců, zadržených apod., který je velmi oblíbený v našich demokratických zemích), něco jako takové soft mučení. Aneb řečeno spolu s reklamou: „nechutná, ale funguje“.
Dluhy jako stabilizátor systému
Pak je tu ještě jedna nepřipomínaná otázka. Jak to bude se splácením dluhů? Nejspíše nijak. Ti, co půjčují se těší na platby za „obsluhu“ dluhu a vlastně ani nepočítají, že dojde k nějakému splacení jistiny, i když by to jistě bylo milé. Splácení nastává jen v okamžiku, kdy se pořádně „přitlačí“ a je to hlavně v momentě, kdy dlužník „zlobí“. A protože většina „nezlobí“, tak to funguje docela dobře jako takový „stabilizátor“. Nám Čechům je blízký ještě jeden moment. Všimněte si, že se jaksi automaticky předpokládá, že vše je na „věčné časy“. Ať již v penzijním pojištění tak i v „dluzích“. Penze z pojištění určitě dostaneme; co do toho nyní vkládáme, se nám bohatě vrátí (sic). Dluhy budou s námi žít, a my s nimi. A budeme se bát, že budeme platit za naše předky. Trochu se zapomíná připomenout jeden faktor. Trvání stávající společensko-politické konstelace liberálního kapitalismu je tu jaksi napořád. To už tady bylo se socialismem sovětského typu. A skončilo to za necelých čtyřicet let. Kdysi za socialismu byl takový vtip: Občané se dělí na dvě skupiny. Jedna se učí anglicky, druhá zavařuje. Ta počítá, že tady bude ještě přes zimu. Dnes by se to dalo aktualizovat takto: Dvě skupiny: jedna se učí čínsky, druhá si disciplinovaně soukromně spoří na důchod, protože doufají, že kapitalismus je věčný.
Konec dějin, nebo jen další slepá víra?
Rovněž americký filosof a vizionář Yoshihiro Francis Fukuyama před pětatřiceti lety hovořil o konci historie, neboť celý svět pochopí a hlavně přijme jediný fungující demokratický a ekonomicky liberální světořád, který svou úspěšnou expanzí ukazuje, že je jediným možným a finálním stádiem sociokulturního vývoje lidstva a lidské vlády. Bylo to v přímém protikladu k další tehdejší „politické“ bibli, Huntingtonově Střetu civilizací. Zatím se zdá, že druhý jmenovaný měl lepší pohled do budoucnosti. Někdy se bere, že F. Fukuyama byl jednoznačný a nepřipouštěl nic jiného. Není to pravda, byl natolik vědec, že zároveň upozorňoval na možné jiné alternativy, i když samozřejmě plédoval pro liberální řád. To už se ale moc neříkalo. Oproti Marxovi, který viděl perspektivu lidstva v „komunismu“, Fukuyama tuto budoucnost vidí v liberální společnosti volného trhu a západního životního stylu. Zdá se, že ani jednomu to úplně nevychází.
Vraťme se k začátku. Kdo se nebojí, pak ztratil pud sebezáchovy a je nebezpečný sobě i okolí. Jde ale o to, čeho se bát. Je trochu nedomyšlené se bát někdy a snad nutnosti splácet dluhy, ale vůbec si nepřipomínat nedávné upozornění těch, kdo si denně“tykají“ s AI, tvoří ji, cvičí ji a začínají se jí obávat. Ti mluví o pravděpodobnosti v řádu již jednotek procent, možná i o trochu více (pro srovnání, pravděpodobnost, že jedinec nyní zahyne pod koly auta je 1-2 %), že by ten náš současný skvělý rádce AI mohl výrazně celé lidstvo oslabit, a když to bude nutné i zničit. Toho se bát nemusíme? Snad autorův spolužák stihne ukončit svoji pozemskou pouť dříve, než na něj zaklekne AI. A jak říkal Jára Cimrman: ta se nezakecá.