Přečetli jsme: Jak vidí roli Evropy v NATO a vztahy k Rusku jeden z autorů prestižního amerického časopisu Foreign Affairs, který spoluutváří kontury americké zahraniční politiky?
Donald Trump má pravdu ohledně NATO a Evropy, napsal v eseji pro Foreign Affairs profesor mezinárodních vztahů Michael Mandelbaum.
Trump opakovaně řekl při různých příležitostech, že Evropa musí udělat víc. Evropským lídrům se tato slova nemusejí líbit, zvláště s ohledem na nepopularitu D. Trumpa. Nicméně měly by je brát vážně.
Mandelbaum si myslí, že Evropa se v poslední době stala nebezpečným místem. Prezident Vladimir Putin ve snaze si zajistit popularitu doma obrátil agresi proti Ukrajině a později proti Sýrii, a protože bude mít další potřebu pojistit si popularitu doma, bude Putin vždycky hledat nové oběti.
A z těchto důvodů má Trump pravdu. Je potřeba aby Evropa převzala svoje závazky v NATO, což pomůže k jeho posílení a větší bezpečnosti v Evropě. Stejně tak je podle něj důležité americké multilaterální lídrovství v dnešním světě. Bez něj bude podle Mandelbauma svět tvrdším místem.
Rusko řeší domácí problémy, Západ „nechtěně“ pomohl nárůstu nepřátelství
Dvacet pět let po ukončení studené války víceméně platilo, že NATO bylo zastaralé. Od roku 2014 tomu tak ale není. Rusko tehdy ukončilo existenci evropského míru po konci studené války a od té doby se vměšovalo do voleb v USA a ve Francii, tvrdí autor. Ruská agrese má svoje kořeny doma, v hledání domácí podpory. Ukrajinská krize i intervence v Sýrii zvedly veřejnou podporu Putina.
I když Putinovo Rusko je na prvním místě odpovědné za návrat války do Evropy, Západ a konkrétně USA nechtěně pomohly tomu, že na kontinentu došlo k tomuto nebezpečnému stavu věcí. V 90. letech NATO expandovalo na východ proti vůli širokého politického spektra v Rusku. Dělo se tak navzdory západním ujištěním ze začátku 90. let, které dostali ještě sovětské vedení.
Západ ale dělal i další politiku, která budila v Rusku obavy a kritiku: války v Bosně a Kosovu, obě pod vedením USA, invaze do Iráku a jednostranné americké odstoupení od smlouvy ABM v roce 2002.
Expanze NATO na východ uklidnila Západ, ale mobilizovala Rusko. Západní politici portrétovali rozšiřování NATO jako bezproblémové, jako proměnu z obranného paktu na spolek demokracií, jako něco, co Rusku nemůže vadit.
Rozšiřování NATO byla chyba, ale dnes je příliš pozdě, příliš brzy
Má smysl si připomenout chybnost této politiky rozšiřování a její následné dopady na Rusko v případě, kdy země měla (jako po ukončení studené války) vládu se zájmem o kooperaci a transparentnost v bezpečnostních otázkách. Nicméně dnes je na to obojí příliš pozdě a příliš brzy, míní Mandelbaum.
Hlavní podmínka pro vznik NATO během studené války, tedy ohrožení z východu, je zpátky. Nicméně ne všechny rysy konfliktu z dob studené války jsou dnes přítomné. Rusko dnes je jen tři čtvrtiny území SSSR a nepředstavuje globální, ale jenom regionální hrozbu ve formě konvenční vojenské síly pro Evropu. Nemá ani mesianistickou ideologii svého předchůdce. Pořád je ale výzva pro Evropu ve dvou známých případech.
Prvním je její vlastnictví jaderných zbraní. Evropské země jako Velká Británie a Francie mají od 50. let 20. století také jaderní zbraně, ale ty samy o sobě nestračí na zastrašení SSSR (a dnes Ruska). Bylo nutné se spoléhat na mnohem větší arzenál USA. Vedle toho tu byla vždy neochota vyzbrojit Německo tímto typem zbraní, a to i v samotném Německu.
To platí i dnes. Posílení vlastní evropské obrany v reakci na Trumpovi postoje k NATO, které reflektovala slova Angely Merkelové v květnu 2017 povede Evropu k novému dilematu. K výběru mezi ruskou nadvládou a německými jadernými zbraněmi, tvrdí dále autor.
Druhý problém je skutečnost, že NATO dnes nedokáže ubránit malé pobaltské státy, hraničící s Ruskem. Podobně tomu bylo v době studené války se západním Berlínem. Tehdy musely USA jasně ukázat ochotu západní Berlín bránit. A totéž nyní musejí udělat Spojené státy v Pobaltí.
V roce 2014 Barack Obama ve své řeči v Estonsku dal jasně najevo, že USA jsou připraveny hájit územní integritu svých spojenců. Trump byl ale v této věci méně sdílný a trvalo do července 2017 než se tak vyslovil po jednání s rumunským prezidentem. Nejde ale o Trumpův excentrismus, míní Mandelbaum, ale o to, že toto zračí postoje Trumpových voličů. I ti z Američanů, kdo si přejí silnou vojenskou přítomnost USA v Evropě, míní, že bohaté evropské země mají na obranu v rámci NATO přispívat více. Je tu odsouhlasený 2% podíl HDP na obranné výdaje, které si NATO odsouhlasilo do roku 2024. Nyní tento cíl plní jen pět členských zemí. Přitom by dosažení tohoto cíle, poslalo za oceán signál, že si Evropané cení své obrany.
Ovšem NATO nemůže čelit ruské hrozbě jenom pomocí vojenských prostředků. Koneckonců vojenské soupeření mezi oběma bloky studené války skončilo patem. Byla to ekonomika, co vyhrálo studenou válku. Podle Mandelbauma je dnes soupeření mezi Ukrajinou a Ruskem něčím podobným jako bylo soupeření mezi západním Německem s jeho prosperitou a východním Německem s jeho stagnací. Stabilní a prosperující Ukrajina bude pro ruské občany v sousedství příkladem, která zdiskredituje kleptokratický režim v Rusku.
Ukrajina je jako západní Německo za studené války
Dnešní ukrajinská vláda se rétoricky hlásí k tržnímu hospodářství a liberální demokracii, ale realizace těchto slov je problematická. Zatímco reformy a jejich úspěch jsou především v rukou Ukrajiny, je na spojencích Ukrajiny, aby se Kyjevu poskytly hospodářskou podporu.
Dalším krokem, ke kterému Západ přistoupil je trestání Ruska prostřednictvím ekonomických sankcí. Protože ty se negativně promítly nejen na Rusko, ale i na země, které je zavedly, jsou sankce v Evropě kontroverzní. Díky snaze Angely Merkelové, která na rozdíl od mnoha Němců, chápe nebezpečí, které Putin představuje, sankce zůstávají v platnosti. Putinovi se nepodařilo je odstranit.
Evropa ale není jediným místem, kde agresivní velmoc ohrožuje sousedy. Na Blízkém východě je to podle Mandelbauma Írán. V odpovědi na jeho politiku v regionu se evropské země připojily k mezinárodním sankcím, které předcházely jaderné dohodě z roku 2015. S ohledem na ráznost, s jakou s Irán ve snaze dominovat regionu počíná, budou sankce nejspíš znovu na stole.
Evropské země mají také roli v obraně západních zájmů a hodnot v Asii, míní autor. Zde míří k problému Jihočínského moře a kroků Číny zde i na problematické vztahy mezi Čínou a dalšími zeměmi regionu – k Japonsku, Jižní Koreji a dalším. Zde mají evropské země a USA pod značkou NATO podporovat asijské demokracie. A podle mínění Mandelbauma musí evropští občané pochopit, že investovat sem a projevit ekonomickou a politickou solidaritu proti Číně je důležité.
Vytvoření globální koalice proti čínskému ekonomickému vydírání a ruské agresi bude vyžadovat širší smysl společenství demokracii, který nebude stát jen na společných zájmech ale i na společných hodnotách.
Evropa musí převzít více odpovědnosti za obranu západních zájmů a hodnot, ale nemůže přitom nahradit lídrovství Spojených států. A Mandelbaum je přesvědčen, že bez USA a jejích lídrovské role nemůže svět svobodnější a mírovější a také blahobytnější, který demokracie vytvořily vítězstvím ve třech válkách, vydržet.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.