Veronika Sušová-Salminen ve stručnosti komentuje Putinovu kandidaturu na prezidenta Ruské federace. Proč zatím zůstává nedopovězena?

Vladimir Putin včera potvrdil, že bude v březnových volbách kandidovat znovu na úřad prezidenta Ruské federace. Oznámil to v kruhu dělníků továrny GAZ v Nižním Novgorodu, staré sovětské továrny, dnes akciové společnosti, kterou z většiny vlastní ruský oligarcha Oleg Děripaska. Oznámení proběhlo, jak už to ve světové politice bývá, s notnou dávkou inscenace. Místo (automobilová fabrika slavící 85. výročí) a ani čas (hned po oznámení diskvalifikace Ruska z Olympiády) nebyly náhodné. Podobně jako delší čekání na oznámení či spíše potvrzení všeobecně očekávané kandidatury.

Kandidát Jednotného Ruska?

Faktem je, že nic dalšího, kromě toho, že Vladimir Putin bude kandidovat, se nevyjasnilo. Především jsou nejasné dvě hlavní otázky. Tou první je, zda bude Putin kandidovat jako nezávislý kandidát, nebo se rozhodne k tomu, kandidovat za Jednotné Rusko, vládní stranu či stranu moci, jak je hodnocena politologicky? Je lehké si domyslet, že ta první možnost dává Putinovi lepší možnost oslovit voliče mimo stranické mantinely. K tomu si dodejme, že Putinovo vnímání voliči v Rusku je už roky ukotveno v podstatě nadpoliticky. Podle všeho kampaň zatím nepočítá s tím, že by pro Putinovu podporu vznikla široká platforma v podobě Celoruské lidové fronty.

Jednotné Rusko se k Putinovi vzápětí přihlásilo slovy jednoho z jeho představitelů, který sdělil, že strana kandidaturu prezidenta vítá a podporuje a že Putin je jejím „morálním lídrem“. Jak známo, vztahy Putina k Jednotnému Rusku byly vždycky – v symbolické rovině samozřejmě – distancované. Ani tehdy, když Putin straně předsedal, nebyl jejím členem. Na úřad prezidenta nekandidoval jako její člen nikdy. (Doplňme si takové detaily jako je fakt, že Jednotné Rusko je spojeno s parlamentem, s jehož práci je většina Rusů nespokojená). Navzdory tomu je Jednotné Rusku neoddělitelně spojeno s Putinem či s putinskou érou.

Na odpověď na tuto první otázku, jakým způsobem bude Vladimir Putin v roce 2018 kandidovat, musíme tedy čekat. Obecně lze předpokládat, že Putin bude volit konsensuální strategii, definovanou „středově“ či spíš „průřezově“. Je tu tak otázka, zda takovou „širokou středovost“ Jednotné Rusko podle Putinova PR týmu nabízí?

Program a reformy

Druhá nezodpovězená otázka kandidatury je ještě nejasnější: s jakým politickým programem bude Vladimir Putin kandidovat? Jakou konkrétní vizi nabídne a jak moc bude tato vize odpovídat udržení statu quo (který kritici vidí jako klasický zastoj, stagnaci), nebo to, zda přistoupí k radikálnějším reformám. A které reformy to budou či jak v nich bude namíchán koktejl politické reformy a hospodářské reformy?

Poptávka po reformách je celkem pochopitelná a souvisí s dnes už nedostatečným hospodářským modelem a hledáním nového i s objektivními problémy ruského vládnutí či správy země (jelikož hospodářství a vládnutí jsou ruku v ruce), a to na všech úrovních (i když zvláště palčivé jsou vztahy centrum-regiony v rámci současného federalismu a vůbec otázka přerozdělování v podmínkách krize).

Jsou tu vnější okolnosti: pokles cen dvou hlavních ruských exportních komodit ropy a plynu, ekonomická krize (ruská verze té globální) a krize vztahů mezi Ruskem a jeho klíčovým partnerem/konkurentem Západem (či přesněji Evropskou unii a USA s jeho spojenci).  V rámci zostřené konkurence jsou problémy jako nedostatek domácího kapitálu, špatná infrastruktura, hospodářská stagnace nebo demografická krize či špatné vládnutí zasazeny do nového kontextu. Odkládat na později se věčně nedají…

Na druhou stranu je obsah reforem politicky citlivé téma. Z ruských dějin vyplývá, že vyčerpání jednoho ekonomického modelu vedlo k politické destabilizaci. Pro režim, který se odvolává na stabilitu, to představuje minimálně lekci. Nicméně pak jsou tu zájmy ruských elit, které budou mít o reformách odlišné představy a všechny budou směřovat spíš směrem k udržení nebo posílení moci, nikoliv naopak.

„Putin-reformátor“ se tedy bude ocitat pod tlakem, hned z několika stran: jeho ambiciózní zahraniční politika nemůže stát na slabých nohách ekonomického a demografického úpadku, změna modelu je zdlouhavá a může být destabilizující, stejně jako nedělat nic, a zároveň jsou tu frakční názory v ruské elitě ohledně obsahu reforem a frakčních zájmů. Představme si například Igora Sečina, mocného šéfa Rosněfti, pro kterého je odchod od modelu „petrostát“ (s ruskými charakteristikami) otázkou ztráty politického vlivu…

Poptávka zdola

Potom tu jsou požadavky zdola, které nejsou nijak překvapivé – většina Rusů nedumá o tématech jako jsou institucionální reformy, korupce nebo právní stát. Většinu zajímají otázky sociální spravedlnosti, zvýšení příjmů domácnosti a vůbec jejich ekonomicko-sociální stabilita. A role státu ve zlepšování sociálních poměrů a v oblastech jako je zdravotnictví a školství, oboje tradičně v Rusku podfinancovaných (v posledních letech navíc ve prospěch kolonky „obrana“).  Jsou to v ruském kontextu v podstatě požadavky konzervativní, který stát vidí jako poskytovatele. Zřejmě nebylo náhodné, že Vladimir Putin před týdnem vyhlásil nový program státní podpory porodnosti, včetně finanční podpory ze strany státu mladým rodinám a rodinám s více dětmi v podobě přídavků, a dále prodloužil platnost mateřského kapitálu. Všechny nové kroky mají platit od ledna 2018. Jinak řečeno, volební kampaň už byla minulý týden v plném proudu.

Nakonec je tu ještě jedna rovina, která bude nejspíš hrát zdaleka nejdůležitější roli, a tou je způsob komunikování kampaně a Putinova programu. Tady už někteří očekávají další tématizování „obležené pevnosti“ a kritiku či vymezování se k Západu, tedy využití stmelovací dynamiky „my-oni“. To je jistě vděčné téma, na kterém kampaň stavět, i když jsou tu „ale“ – například v podobě dobrého sluhy ale zlého pána protizápadních postojů, kterým je ruský nacionalismus (v mnohonárodním státě).  Za sebe si myslím, že Vladimir Putin socio-ekonomické budoucnosti Ruska ve své prezidentské kampani neuteče (což by mohl naznačovat výběr místa ohlášení kandidatury). A už vůbec před ní neuteče jako prezident po roce 2018.