Politolog Oskar Krejčí ve svém komentáři na příkladu Spojených států ukazuje, co znamená hysterická špionománie, jak riskantní je nekvalifikovanost politiků a novinářů, ale také upozorňuje na paradoxní důsledky práce zpravodajských služeb.
V úterý uplyne 65 let od chvíle, kdy byli v americké věznici Sing Sing popraveni Ethel a Julius Rosenbergovi. Ethel bylo v době popravy 37 let, jejímu muži 35. Odsouzeni byli za špionáž ve prospěch Sovětského svazu. Do Moskvy prý předali informace o nové vojenské technice, hlavně zprostředkovali informace o projektu Manhattan – o výzkumu a výrobě jaderných zbraní v USA. Odsouzení se opíralo především o svědectví bratra Ethel, který spolupracoval se sovětskou rozvědkou, a zajistil si tak pro sebe nižší trest a milost pro svoji manželku. Řada důkazů ovšem u soudu nemohla být použita, neboť byla získána cestou, která byla tehdy ještě aktivně využívána americkou stranou ve zpravodajských hrách.
Špionážní činnost Ethel nebyla nikdy prokázána. To platí i poté, kdy se archivy na obou stranách pootevřely. Prý nebyla aktivní agent, ale o špionážní činnosti svého muže věděla, což na trest smrti stačilo. Podle některých autorů byla Ethel odsouzena proto, aby byl vyvinut nátlak na jejího muže, od něhož se očekávalo vyzrazení spolupracovníků. Za milost či odložení popravy se přimlouvaly mnohé osobnosti od Alberta Einsteina po papeže Pia XII., ale i Diego Rivera či Pablo Picasso a řada dalších. Julius byl popraven první. Po jeho smrti se rabín ptal Ethel, jestli nechce spolupracovat s úřady a zastavit tak vlastní popravu. Podle The New York Times odpověděla: „Neznám žádná jména, která bych mohla předat. Jsem nevinná.“ Popravena byla několik minut po svém manželovi.
Mccarthismus
Byla to divoká doba. Manželé Rosenbergovi byli odsouzeni v srpnu 1950 – právě vypukla korejská válka. Podle Gallup Poll tehdy vstup USA do války podporovalo 66 % dotázaných Američanů. Na obou stranách železné opony byli loveni faktičtí i domnělí špioni, tresty byly nesmlouvavé. Byla to doba jistě výjimečná, i když atmosférou připomínala aktivity hnutí stoprocentních Američanů po 1. světové válce; ostatně manželé Rosenbergovi byli odsouzeni podle zákona o špionáži z roku 1917. Podle jména senátora Josepha McCarthyho se onomu období po 2. světové válce ve Spojených státech říká mccarthismus. Pan senátor vše nastartoval v únoru 1950, když na schůzi Klubu republikánských žen v Západní Virginii přednesl projev, v němž zazněla slavná věta: „Mám zde ve svých rukou seznam 205 lidí – seznam jmen, s nímž byl obeznámen ministr zahraničí jako se jmény lidí, kteří byli členy komunistické strany a kteří nicméně stále pracují a formují politiku ministerstva zahraničí.“ Rozjel se hon na čarodějnice, během kterého obě komory Kongresu zřídily výbory na vyšetřování neamerické činnosti. Manželé Rosenbergovi byli vinni už tím, že byli komunisté.
Odhady počtu lidí, kteří byli během mccarthismu zbaveni zaměstnání či vypuzeni z práce, se liší a sahají od několika set po 12 tisíc. I když čistky probíhaly ve státní správě a armádě, nejznámější se stala jména kulturních a vědeckých pracovníků – postiženi byli například herec a režisér Charlie Chaplin, spisovatelé Howard Fast, Dashiell Hammett, Langston Hughes, Arthur Miller, Clifford Odets, Orson Welles, otec jaderné bomby Robert Oppenheimer, chemik a nositel Nobelovy ceny Linus Pauling, ekonom a zakladatel Monthly Review Paul Sweezy, zpěváci Paul Robeson, Pete Seeger a řada dalších. Tento hon na komunisty a jejich sympatizanty ale nezačal až v roce 1950 na základě projevu senátora McCarthyho. Už v březnu 1947 podepsal prezident Harry Truman Příkaz číslo 9835, na jehož základě začaly prověrky loajality všech federálních zaměstnanců. O jejich výsledcích statistiky – alespoň ty dostupné – nemluví.
Hysterie v politice
V tomto století bylo možné zaznamenat v americké politice už dvě výrazné emotivní vlny, které jako mccarthismus zatemňovaly či zatemňují mysl, a brání tak věcné analýze a rozumnému rozhodování. První vlna se zvedla po teroristických útocích 11. září 2001 a vedla nejen k přijetí Vlasteneckého zákona z roku 2001, ale hlavně přivedla americké vojáky na bojiště v Afghánistánu a v Iráku. V hysterické atmosféře vytvořené ruku v ruce zaangažovanými politiky a médii nebylo radno říci jiný názor – podle výzkumů Gallupa na začátku roku 2002 pokládalo vstup amerických vojsk do Afghánistánu za správný 93 % dotázaných; pokud se jedná o válku v Iráku, v březnu 2003 americkou intervenci podporovalo 75 % respondentů.
Druhá vlna emocí se vzedmula po prezidentských volbách, které přivedly do Bílého domu Donalda Trumpa. Někteří politici nestrávili porážku demokratické kandidátky a s nimi sympatizující média od té doby vedou brutální protitrumpovskou kampaň. Ovšem hlavním tématem je i nyní špionománie. Teď se však už neloví sovětští agenti, ale především špioni ruští. Narychlo vytvoření novinářští odborníci na zpravodajské instituce a praktiky pak tuto hysterii šíří do zahraničí a v zahraničí. Většina jejich produkce je právě tak směšná jako nebezpečná. Je to předávání politických rozhodnutí do rukou fanatiků a davu. Sám prezident mluví o nebývalém honu na čarodějnice, čímž myslí útoky na něho a jeho spolupracovníky. To je ovšem pouhá analogie. Podle kvalifikovaných odhadů bylo pravověrnými během honu na čarodějnice v 16. až 18. století v západní Evropě upáleno, umučeno či pověšeno nejméně 200 tisíc žen. Domnívat se, že dnes je lidstvo moudřejší, znamená zapomínat na holocaust ve 20. století. Samotné vyhlazování v táborech smrti neměli na starost lidé plní zjitřených citů – žádná emoce nevydrží tak dlouho jako nacistické vraždění. To se opíralo o krvelačnou ideologii a byrokraticky chladné plnění zrůdných rozkazů.
Hledání historické pravdy
Veřejnoprávní mediální hysterie v Česku, která doprovází oslavy založení republiky a pozoruhodná osmičková výročí, deformuje politickou kulturu. Bez historických souvislostí a bez schopnosti procítit minulost mnozí novináři, politici, ale i historikové nehledají informace, ale soudí aktéry. Tím samozřejmě míří na jejich domnělé či potenciální politické potomky. Zpravidla tak vedou hrdinský boj na dávno opuštěných barikádách a záměrně či z hlouposti zastírají reálné problémy současnosti.
Smrt Ethel Rosenbergové byla justiční vraždou, zločinem a politickým nesmyslem – obdobně jako byla justiční vraždou, zločinem a politickou hloupostí poprava Milady Horákové. Byla to opravdu divoká i specifická doba. Pravděpodobnost, že se podobným situacím lidstvo v budoucnu vyhne, není ale při pohledu na úroveň politiků a novinářů příliš velká. Je proto nutné o těchto citlivých tématech s chladnou hlavou mluvit. Ani během studené války agenti neměli za úkol jen likvidovat protivníky. Je dobré diskutovat také o takových paradoxech, jakým je nesporný fakt, že i díky špionům se podařilo vytvořit a udržet jadernou rovnováhu, která pomohla zabránit nukleární válce. Že zpravodajské služby dodáváním přesnějších informací často situaci uklidňovaly a nejednou překážely fanatikům milujícím konečná řešení všech otázek.
Dějiny se neodvíjely tak, jak ukázal zajímavý film režiséra Phila Robinsona Nejhorší obavy (The Sum of All Fears; 2002). V něm spolupracující šéfové nepřátelských zpravodajských služeb zastavili válku mezi Ruskem a Spojenými státy, do které byly tyto jaderné supervelmoci málem zataženy státníky, kteří jednali podle zaběhlých pravidel. Dnes ovšem žijeme pozoruhodnou variantu tohoto scénáře. Na počátku roku všechny prognózy možných válek umisťovaly tu nejpravděpodobnější na Korejský poloostrov. Při pohledu na složení delegací z obou korejských států i na kariéru amerického ministra zahraničí je zřejmé, že zpravodajské služby těchto tří států odvedly mimořádně cennou práci.