Veronika Sušová-Salminen shrnula to hlavní z letošní tiskové konference ruského prezidenta.
Každoroční tisková konference Vladimira Putina, která se koná už 17 let, letos trvala skoro 4 hodiny a padlo na ní dost různorodých otázek z oblasti vnitřní a vnější politiky Ruska. Celkové hodnocení konference by jednou větou znělo: nic zásadního, nového a měnícího stav věcí na ní nepadlo. Lze ji brát jako určitý indikátor nálad v ruské společnosti a v ruské politice, který ukazuje na témata a problémy, kterým se (ne)má dostat nebo dostává pozornosti. Laskavý čtenář bude brát tento komentář jako můj stručný výběr, pro další detaily je nutné si načíst celý skoro čtyřhodinový přenos.
Žánrově letos konference pokračovala ve své tradici. Vedle skutečných otázek se možnost oslovit prezidenta spojovala s nejrůznějšími žádostmi, stížnostmi či pozvánkami Vladimiru Putinovi – tj. zčásti následovala jiný než čistě novinářský formát.
Začnu vnitřní politikou Ruska, které se obecně dostává nezaslouženě málo zájmu. Dost lidí má dojem, že mnohem důležitější je zahraniční politika. Jenže vnitřní politika tu zahraniční ovlivňuje už jen proto, že vytváří jeden z významných potenciálů ruské moci (jako součtu demografie, ekonomiky, vojenské síly a měkké síly). To ale neznamená, že platí zjednodušující teze, že všechno, co dělá Rusko v zahraniční politice, je snahou o odvedení pozornosti od domácích problémů či o navýšení ratingů.
Jistěže otázek bylo několik desítek a dotkly se celé řady témat, od penzí, přes ekonomiku a ochranu přírody, zemědělství, zpracování odpadů po zdravotnictví nebo stav farmaceutického průmyslu Ruska. Asi nejvýznamnějšími (výběrově) tématy byla ekonomická budoucnost (struktura a profil) Ruska a hned vedle toho hodnocení kvality života v zemi z hlediska oficiálních čísel a z hlediska zažívané reality, zkušenosti lidí.
V první otázce Putin obhajoval projekty národního rozvoje, které chystá vláda, s odkazem na nutnost doplnit inovační prvek ruské ekonomiky a odejít od závislosti na ropě a plynu. Doslova ruský prezident mluvil o tom, že Rusko musí přejít „do jiné ligy ekonomik“. Bez „ambiciózních cílů“, připustil, se v Rusku nic skutečně nezmění. Jinak řečeno, můžeme opět konstatovat, že oficiálně je v Kremlu povědomí o potřebné změně, ovšem s otazníkem je jejich konkrétní realizace (což se dalo vyčíst i z řady Putinových odpovědí á la „je to problém, na jehož řešení pracujeme“). Druhá otázka se týká toho nakolik oficiální statistická čísla o výkonu ekonomiky, růstu ekonomiky jako celku, růstu mezd a reálných příjmů odpovídají skutečnosti. Jen zběžný pohled do ruských médií ale i na expertní zprávy (včetně těch z prezidentských analytických středisek) ukazuje na celou řadu problémů, například v oblasti zadlužování, čísel lidí za hranicí chudoby či výše penzí. Putin v této oblasti přiznal, že čísla, která prezentoval na začátku vystoupení, nejsou (a nehodnotí je) jako dobrá. Podle něj jsou jenom ukazatelem lepší tendence v ruské ekonomice. Čili takové putinovské „bude líp“.
Mimochodem, dobrou zprávou pro (například české) neoliberály jistě je, že Vladimir Putin v souvislosti se sledovaným nárůstem nostalgie po SSSR v ruské společnosti odmítnul „renesanci socialismu“ v Rusku. Nic takového, Rusko zůstává na straně kapitalismu, tedy na té, kterou reprezentuje naprostá většina českých politiků a stran (pokud je to divné, doporučuji se na věc podívat pohledem teorie Varieties of Capitalism, VoC).
Přejdu ale k zahraniční politice, která asi všechny zajímá o dost více, protože se jeví jako relevantní pro naši i evropskou bezpečnost. I v této oblasti se Putin vyjádřil k celé řadě otázek a je nutno si tu připomenout, že artikuloval ruskou (tj. nikoliv nějakou objektivní) pozici. Jeho odpovědi charakterizovala poměrně názorová konzistence s minulostí. Jinak řečeno, překvapivé informace či nová paradigmata Putin v odpovědích nenabídl či nepojmenoval.
Snad největší zájem vzbudila Putinova slova o hrozbě (či obav z možné) jaderné války. Putin varoval před tím, že tu taková hrozba vzniká vzhledem k tomu, jak se vyvíjí situace v oblasti jaderného zbrojení a jeho regulace, včetně dohod o kontrole těchto zbraní. Ruský prezident znovu mluvil o dopadech odchodu USA od dohody ABM a nyní také INF (výhledově i New START) a o tom, že Rusku jde o udržení strategické rovnováhy jako základu svojí bezpečnosti (ve skutečnosti jde o rovnováhu hrozeb, která blokuje možnost konfliktu vzhledem k nemožnosti vyhrát pro obě strany).
S tím souvisela i Putinova odpověď na otázku, co je cílem ruské zahraniční politiky a zda je to, jak se na Západě bojí, světovláda. Putin, očividně pobaven, konstatoval, že o světovládu se snaží jiný tým, ne ten v Kremlu. Vzápětí bylo jasné, že myslí ten washingtonský tým. Zároveň řekl, že cílem zahraniční politiky Ruska je zajištění bezpečnosti a prosperity Ruska (což je mimochodem standardní definice zahraničněpolitického realismu).
Tradičně a obratně Putin zacílil na některé slabiny západní politiky vůči Rusku, především na nekonzistence a dvojí metry – sem patřilo například srovnání západní reakce na Skripalovi a na vraždu saúdského žurnalisty, nebo na skutečnost, že Západ definuje připojení Krymu jako „anexi“ (násilné uchvácení území, jak ji definoval), ale zároveň zavedl sankce na anexované obyvatele Krymu, které tak trestá. Podobně v odpovědi ukrajinskému novináři připomenul, že Kyjev ekonomicky blokuje Donbas, který považuje za svoje vlastní území a tamní obyvatele za občany Ukrajiny (odpověď zazněla na obviňující otázku, že pod „péčí“ Ruska je na východní Ukrajině bída). O Ukrajině vůbec mluvil Putin vícekrát (a to výlučně z ruského hlediska), ale obecně nic nenaznačovalo nějakou změnu postoje. Ostatně tu díky nadcházejícím volbám prezidenta (a pak těm parlamentním) na Ukrajině ani nelze očekávat. Kritika Západu a také „rusofobie“ samozřejmě nechyběla, mluvilo se o společném zájmu Ruska a Japonska na mírové dohodě, o uváznutí (stagnaci) vztahů mezi Velkou Británii a Ruskem, o připravenosti Ruska jednat s Trumpem, který je ale podle Putina vnitropoliticky zablokován pro takové jednání s Ruskem či o odchodu USA ze Sýrie (kde byly, Putin podtrhnul neoprávněně). Pozitivně vyznělo hodnocení vztahů s Čínou či spolupráce Tureckem (včetně pozitivního hodnocení postavy Ataturka a konstatování odlišných zájmů v Sýrii).
Ovšem zajímavé je také to, co nezaznělo. V letošním případě je to nepochybně otázka vachrlatých vztahů se strategicky (bezpečnostně!) významným (pro Moskvu) Běloruskem. Ve vzájemných vztazích obou zemí se nakupily značné problémy, které vyplývají z odlišných zájmů obou zemí i představ o novém formulování jejich vztahu (v situaci, kdy si Rusko nemůže dovolit neomezené dotování běloruské ekonomiky a snaží se udržet regionální projekt eurasijské integrace). O Bělorusku jen pár dní před jednáním Putin-Lukašenko nepadlo na konferenci ani slovo. Náhoda to podle mého názoru nebyla.
Ve srovnání s třetím prezidentstvím (2012-2018) měla oslabený rozměr oblast hodnotová. Určité ozvěny současného poněkud rozporuplného vidění (či spíš hledání „státní“ definice) role kultury, výchovy mládeže, poptávky po zákazech a regulaci (například rapu nebo propagace drog mezi mládeží) či významu patriotismu se na konferenci objevily. Nicméně nešlo o výrazná témata ve srovnání se sociálně-ekonomickou agendou. Zde se jen těžko dá popírat fakt, že se mnoha lidem v Rusku nežije dobře a mnohým se žije o dost hůř než mezi roky cca 2002-2008/9. Ze zahraniční politiky výrazná hodnotová náplň (teze ruský svět) zmizela už dávno, konference se tak nesla v duchu zahraničněpolitického realismu s důrazem na zájmy, kompromisy a strategickou rovnováhu (hrozeb). To je ale zatím slovník, kterému Západ ve vztahu k Rusku buď opravdu nerozumí, nebo dělá, že mu nerozumí (o čemž by svědčil z hlediska teorie zájmů například případ sankce za Skripalovi a žádné sankce za vraždu Chasákdžího).